Hudební Rozhledy

Dva světoví cellisté s Českou filharmonií

Vladimír Říha | 04/18 |Festivaly, koncerty

Gautier Capuçon

Alisa Weilerstein V únoru mělo pražské publikum ve dvou týdnech za sebou možnost slyšet na koncertech České filharmonie dva zástupce mladé generace světových violoncellistů, kteří posluchače nadchli svým podáním dvou v současnosti snad nejhranějších děl pro tento nástroj.
První byla Američanka Alisa Weilerstein, která byla sólistkou ČF i těsně předtím na zájezdu orchestru po Velké Británii a Irsku. Tam všude dirigoval ČF Tomáš Netopil, jako zástupce za zemřelého Jiřího Bělohlávka, a i po návratu řídil orchestr v pražském Rudolfinu 21.– 23. 2., pokaždé před plným sálem s částí „anglického“ programu. I když v Anglii hrála Weilerstein hlavně Dvořákův koncert, v Praze se představila s ČF Koncertem pro violoncello a orchestr č. 1 Es dur, op. 107 Dmitrije Šostakoviče, jenž je vedle Dvořákova koncertu jejím z nejoblíbenějších.

Píši o čtvrtečním koncertu a hned na úvod lze říci, že to byl neskutečný zážitek, jak toto dílo z roku 1959, psané autorem pro Mstislava Rostropoviče, přednesla. Sólistka si v něm téměř neodpočine, od úvodního tónu (první věta je jen s dechovými nástroji, další s menším obsazením orchestru) až do konce i s dlouhou kadencí je plně vytížena. Musí se potýkat se složitými rytmickými i elegickými prvky biografického díla autora, který se v něm se sarkasmem vyrovnává se stalinskou epochou, a obě polohy skladby – zpěvnou i depresivní – vystihla sólistka skvěle. A v tom jí byl orchestr dokonalým partnerem. Ohlas publika byl po zásluze mimořádný.
Netopil dále s orchestrem již ve velké sestavě přednesl i dvě „variační“ díla. Od Antonína Dvořáka na úvod málo hrané Symfonické variace a hlavně po přestávce delší kompozici s názvem Enigma, variace na vlastní téma, od Edwarda Elgara, významného britského autora 20. století. Zejména národní prvky prvního i „portrétní“ části druhého díla, ve kterém autor podává charakteristiky svých přátel v Británii známých, ale u nás většinou naprosto neznámých, Netopil s orchestrem vystihl dokonale: s pečlivostí, pregnancí a v patřičné gradaci. Po nedávném koncertu Netopila s FOK to byl další dirigentův velký příslib pro příští sezonu s ČF.

Gautier Capuçon
Druhým violoncellovým sólistou byl o týden později francouzský cellista Gautier Capuçon, stejně jako Weilersteinová známý u nás z předcházejících koncertů. Spolu s ním se k ČF vrátil její designovaný šéfdirigent Semjon Byčkov a ve dnech 28. 2. až 2. 3. řídil opět ve vyprodaném sále Dvořákovy síně Rudolfina večer s klasickými díly koncertního repertoáru – Koncertem pro violoncello h moll, op. 104 Antonína Dvořáka a Symfonií č. 4 f moll, op. 36 Petra Iljiče Čajkovského.
Pro první dílo bylo v dirigentově pojetí typické volnější tempo a vypracování sól dechových nástrojů. Capuçon se ve Dvořákovi prokázal temnější barvou, technickou dokonalostí a v přístupu ke skladbě francouzskou velkorysostí, přitom nevynechal žádný detail. Obrovský ohlas u publika ještě po Dvořákovi potvrdil přídavkem, svou oblíbenou skladbou Ptačí píseň od Pabla Casalse, vynikajícího španělského cellisty. Tu s ním hráli i cellisté a někteří houslisté ČF.
Velkou událostí se stalo po přestávce (píši o čtvrtku) i uvedení Čajkovského symfonie č. 4. Byčkov, který ji další týden pak i s ČF natáčel pro label DECCA, všechny čtyři věty vypracoval s takovým dopadem a pozorností k detailům, že zazněla jakoby nově a všechny nástrojové skupiny včetně dechů i smyčců se v ní překonávaly. Bylo to naprosto soustředěné a dokonalé provedení, takže obrovské nadšení posluchačů, stojících delší dobu jako očarovaných, lze pochopit.

Nahoru | Obsah