Hudební Rozhledy

Horrorová Piková dáma v Brně se Soňou Červenou

Karla Hofmannová | 09/18 |Divadlo – Opera . Balet . Muzikál

Soňa Červená jako Hraběnka

Uvést na jeviště Mahenova divadla operu Petra Iljiče Čajkovského Piková dáma bylo šťastným dramaturgickým počinem. Naposled byla Janáčkovou operou uvedena v roce 1967 a předtím v roce 1953. V této inscenaci vystoupila v roli Pavlíny dnes již legendární mezzosopranistka Soňa Červená. V současné inscenaci byla přizvána opět ke spolupráci, tentokrát jako femme fatale.
Opona se otevírá již při předehře. Oválný horizont z bleděmodré polstrované stěny působí stísněně a studeně a na jediné posteli uprostřed sedí muž. Heřman, s prázdným, šíleným pohledem, hledí před sebe.

Dívá se na něho stará dáma, hraběnka, která ho i po smrti pronásleduje a připomíná mu jeho činy a podává mu revolver. Vyprávět příběh retrospektivně očima hlavního hrdiny, který zešílel, je ideální způsob, jak si otevřít cestu k jakémukoli řešení, které se tak stává legitimním. Vždyť kdo ví, co se v hlavě šílence odehrává. Režisér Jiří Glaser této možnosti využil, ale nezneužil, což je mu ke cti. Příběh je tak výkladem posunut od libretisty Modesta Iljiče Čajkovského, který akcentoval jako motiv jednání hlavního hrdiny vášnivou lásku, k povídce A. S. Puškina, jenž příběh až tak romanticky nenapsal a nechal Heřmana plánovitě ve jménu hazardu vraždit a následně zešílet. Přesto tu árie o lásce k Líze svůj smysl má, ale hráčská vášeň postupně nad láskou k ženě vítězí.
Scéna, jejímž autorem je Pavel Borák, zůstává po celou dobu stejná, jen se občas změní barevnost horizontu a pracuje se s projekcí Martina Špetlíka. Vše se odehrává kolem nemocniční postele, ze které se Heřman občas snaží uniknout, ale není kam. Nakonec nejjistější útočiště je pod dekou. Všechny postavy příběhu se proto potkávají zde, včetně dětí, důstojníků, přítelkyň Lízy, plesu i kasina. Všechno je bizarní, ve vnímání posunuté, sbor si nese malinké bílé židličky, Pavlína zpívá u miniatury křídla, ale nejvíce je to zřetelné v průběhu plesu, kdy na jeviště přichází stále více a více postav, oděných do šaškovských křiklavých kostýmů, připomínající karetní obrazce. Stejně tak je přeplácaná scéna, parodující barokní operu, obrázky zvířátek, andělíčků a obláčků. Surrealisticky působí vojáci, měnící se ve zřízence blázince, v černých uniformách s bíle namalovanými žebry, jako kostlivci. Inu, chorobná mysl. Kostýmy jsou dílem Markéty Sedláčkové, která ostatní, reálné postavy oblékla do dobových, přesto velmi jednoduchých a slušivých šatů.
Nejsilnější myšlenkou inscenace je ztrojení role Hraběnky, a to jak fyzicky, tak rozdělením hlasové partie. Hraběnka jako mladá, krásná moskevská Venuše, jako reálná stárnoucí, leč stále pohledná a dominantní žena, a jako smrt, zjevující se Heřmanovi ve snu. A to i v projekci velkoformátových fotografií.
Tuto myšlenku mohl režisér realizovat především díky nezlomnému charakteru a vůli nejstarší představitelky, legendární Soni Červené. Je tou vidinou, která Heřmana pronásleduje. Aktivně ovšem zasahuje do příběhu, dokonce část partu v nejnižší poloze odzpívá, sice parlando, ale někdejší technika se nezapře a dokázala ho poslat do posledních řad. Všechny akce byly odehrány s nadhledem a elegancí, i když s chodítkem, přesto s jistotou. Moment, kdy se musela sama posadit na židli a zase sama, bez pomoci chodítka, z ní vstát, způsobil u diváka zatrnutí, neboť všichni věděli, že paní Červená hraje 3 týdny po operaci stehenního krčku. Ta vůle a sebekázeň vzbuzuje obdiv a respekt.
U ostatních účinkujících to mělo jistě podobný efekt, bylo to cítit na souhře. Hraběnka v mladém věku v podání Veroniky Hajnové-Fialové měla nejméně vděčnou úlohu. Dramaticky neměla o čem hrát a zůstaly na ní jen dvě fráze, okouzlila však zjevem. Stěžejní úkol zůstal na Jitce Zerhauové, ta překvapila jasným a pevným hlasem a noblesností i přirozeností projevu. Inscenace stojí na představiteli Heřmana, který nesejde celou dobu z jeviště, buď je v posteli, nebo pozoruje děj se strachem, co se bude dít a plouží se kolem stěny. Jeho part je velmi vypjatý a ukrajinský tenorista Eduard Martynyuk do něho dal od počátku nejen rusky plný a znějící tenor, ale i veškerou energii. Hlas zněl s žesťovým témbrem, i když někdy působil zbytečnou forzí, zřejmě způsobenou nervozitou. Jakmile povolil napětí, pak poklesla nejen znělost a kantabilnost hlasu, ale i intonační přesnost, ale velmi rychle zase do potřebného témbru „naskočil“. Postavu postupně negradoval a v závěru už musel sáhnout k forzi. „Što naša žizň“ působilo pěvecky křečovitě a málo plně, ale stále výrazově zapadalo do role. Herecky byl velmi přesvědčivý, měl vypracované detaily, kterými kreslil postavu šílence a energií, kterou dával do výkonu, si získával diváky. Představitelkou Lízy byla v premiérovém obsazení velšská sopranistka ukrajinského původu, Natalya Romaniw. Znělý dramatický soprán s jistou intonací a pevnými výškami bezpečně zvládl jak něžné a lyrické polohy, tak dramatičnost a hrůzu v árii „Už polnoc bližit sa“. Herecky působila poněkud stísněně a ostýchavě, ale její pěvecké schopnosti brzy počáteční nejistotu převážily. Partnerem Lízy by měl být princ Jeleckij, v podání Igora Loškára ale příliš nepřesvědčil. Herecky málo tvárný, sice se znějícím barytonem, ale stěžejní árie „Ja vas ljublju…“ postrádala potřebnou hloubku a kantabilitu. Jako týmový hráč však působil velmi přirozeně a hlasově bezpečně. Slovenský barytonista Pavol Remenár byl v roli přítele hraběte Tomského jistější a přirozenější. Jeho baryton se nesl zvučně a pevně a herecky si s postavou pohrával. Pavlína Jany Hrochové byla jasným bodem v celé inscenaci. V bílém, jasný, milý zjev s hladivým mezzosopránem, s jasnou špičkou, měkce vedený s technickou jistotou a nesoucí se bezproblémově do publika. Spolu s Lízou vytvořily dobře sladěné a příjemné duo.

Z ostatních vedlejších postav zaujalo duo Čekalinskij – Surin v podání Petra Levíčka a Josefa Škarky, kterým se podařilo zatěžkanost a tragičnost inscenace poněkud odlehčovat, jejich pěvecké výkony byly vyrovnané i barevně sladěné. Jako milé zjevení působil pěvecký výkon Andrey Široké v mezihře v roli Prilepy. Zvonivý lehký soprán s jasnou špičkou hladil a ladil s půvabným zjevem a rovněž s jasným témbrem mezzosopránu Jany Hrochové. Pavol Remenár jim byl oporou a rovnocenným partnerem. Pochválit je nutno také obdivuhodný výkon Dětského sboru Brno pod vedením sbormistryně Valérie Maťašové.
Ansámblové scény spolu se sborem zpočátku trpěly rytmickou rozkolísaností, která se projevovala především při akcích v zadní části jeviště. Možná to bylo způsobeno nervozitou a nejistotou. Polstrovaná stěna, která tvořila horizont, se pravděpodobně nechová akusticky, a zpěváci se tedy sluchově špatně orientují. Scénografové by měli domýšlet nejen vizuální efekty, ale jde-li o operu, také efekty akustické. Nicméně sbormistr Petr Koňárek odvedl tradičně dobrou práci: sbor byl pečlivě připraven, stejně jako sólisté, díky čemuž se brzy dokázali pod taktovkou Richarda Kružíka, který držel tempa pevně v rukou, sjednotit. Orchestr hrál velmi pozorně a přesně, přesto zněl poněkud přidušeně a barevně prázdně. Jeho posazení dole v orchestřišti brání zvuku v plném proudění do hlediště, a posluchač tak nemá adekvátní požitek z hudby Čajkovského, která se v této opeře odklonila od romantických melodií a líčí dramaticky a emotivně drsnost osudů lidí, propadlých vášním.
Inscenace Pikové dámy v brněnské opeře je ojedinělým počinem, který zasahuje emoce i racio a přes historické reálie se natahuje k současnému chápání světa i lidských osudů. Výjimečný projekt je akcentován spoluúčastí heroiny Soni Červené, nicméně i bez její účasti inscenaci zůstane vysoká umělecká i invenční úroveň.

Brno, Národní divadlo – Petr Iljič Čajkovskij: Piková dáma. Hudební nastudování a dirigent Robert Kružík a Ondrej Olos, režie Martin Glaser, scéna Pavel Borák, kostýmy Markéta Sedláčková, světelný design Martin Špetlík, videoprojekce Martin Svobodník a Jan Fuksa, pohybová spolupráce Martin Pacek, sbormistr Pavel Koňárek a Valérie Maťašovská, Dětský sbor Brno. Premiéra 17. 2. 2018, Mahenovo divadlo.

Nahoru | Obsah