Hudební Rozhledy

Hra na Carmen neboli schovávaná na schodech

Robert Rytina | 12/18 |Zahraničí

Anna Goryachova (Carmen) – „Co na tom, vždyť je to jenom divadlo!“

„Jsem po smrti, nebo ne? Ale co na tom, vždyť je to jenom divadlo...“ Omlouvám se, že jsem právě prozradil pointu nové inscenace Bizetovy Carmen v Royal Opera Covent Garden (premiéra 6. 2. 2018), ale pro zmíněnou produkci jsou pokrčená ramena a ironické pousmání hlavní hrdinky ve finále možná tou nejlepší charakteristikou.
Co bychom také měli čekat v zásadě jiného, když uznávaný australský režisér Barrie Kosky (toho času umělecký ředitel Komické opery v Berlíně) propadl v tomto případě zvláštnímu typu choroby, která občas zachvátí i ty nejzkušenější divadelníky. Jedná se o jakousi fixní ideu, že je možné zastavět celé jeviště mohutným schodištěm a zároveň přijít s koncepcí, díky níž bude tato dekorace fungovat jako zásadní dějotvorný segment.

Upřímně řečeno – sám jsem viděl takových inscenací několik, namátkou třeba Verdiho Sicilské nešpory ve Vídeňské státní opeře v roce 1997 v pojetí režiséra Herberta Wernickeho nebo Pucciniho Manon Lescaut v roce 2002 v Mnichově ve „schodištní úpravě“ Andrease Homokiho. Výsledek byl vždy téměř totožný: prvotní fascinace jednoduchostí a zároveň monumentalitou zvoleného jevištního prvku divákům brzy zevšedněla. Pak už se většinou jen trpně počítalo, jak často protagonisté po schodech vyběhnou nahoru a seběhnou dolů, respektive jak šikovně si titíž počínají, aniž by zakopli nebo si rovnou zlomili nohu. Vymyslet pro toto uspořádání funkční režijní pojetí, které dříve či později nesklouzne jen k vizuálním hrátkám či naprosté bezradnosti, je zkrátka podle mých zkušeností krajně obtížné, ne-li přímo nemožné.
Koskyho inscenace spatřila světlo světa už přede dvěma lety ve frankfurtské opeře a kromě uvedného nápadu se schodištěm byla specifická ještě v jednom aspektu. Jako hudební materiál pro ni posloužila partitura, která, a nyní cituji: „vychází z kritické edice Michaela Rota, adaptované Constantinosem Carydisem (pro Operu Frankfurt, 2016) s mluveným textem podle Meilhaka, Halévyho a Mériméea, upravené Barriem Koskym.“ V praxi to znamená asi tolik, že místo dialogů či recitativů zazní v průběhu představení jen reprodukovaný hlas vypravěčky (označené jako „Hlas Carmen“, v Covent Garden v podání herečky Claude de Demo). Hudební složka inscenace pak překvapí v několika místech prakticky neznámými pasážemi, které Georges Bizet sice původně pro Carmen napsal, ale pak vyřadil či nahradil jinými. Což, upřímně řečeno, svědčí výrazně v jeho prospěch: kdybychom v této inscenaci neslyšeli Morálesův kuplet, Habaneru zkombinovanou s alternativní vstupní árií Carmen, prodloužený duet Josého a Escamilla či původní (a mnohem méně dramatickou) verzi finále, asi bychom skutečně o mnoho hodnotného nepřišli.
Leč stalo se. Zpočátku se zdálo, že Kosky přece jen sleduje jistou ideu, zpodobňující odlišnosti i vzájemnou přitažlivost mužského a ženského světa. Záhy se však ukázalo, že tato Carmen nebude ničím jiným než jen poněkud kabaretní variací na původní příběh…

Pokud přijmeme jako fakt, že i něco takového lze označit za „režijní koncepci“, pak je nutno konstatovat, že jsou tyto Koskyho „scénické klipy“ vlastně docela zábavné a dobře se na ně dívá, aniž by se dostavoval pocit fádnosti. Je to ale z velké části zásluha choreografa Otty Pichlera: neobyčejně „rozhýbané“ pěvce i sbor totiž celou dobu doprovází i zcela fenomenální osmičlenná skupina tanečníků, která dává této „operní show“ spád i tam, kde se jiných nápadů nedostává. Vizuálně je stále co sledovat (nejvýraznějším obrazem inscenace je patrně poslední dějství, do něhož vstupuje Carmen s obří vlečkou, pokrývající většinu schodiště; Don José se v ní pak před koncem doslova topí jako v jakémsi temném oceánu), takže ono – možná úmyslné – myšlenkové vakuum na jevišti je s to do jisté míry vynahradit alespoň dobře zvládnutá formální stránka inscenace.
Pěvecké obsazení (v premiérové sérii dokonce dvojí) svědčí o tom, že přinejmenším titulní hrdinka byla vybrána tak, aby vyhověla náročným požadavkům na pěvecké, taneční, herecké a obecně pohybové schopnosti, nehledě na atraktivní exteriér. Všemi těmito přednostmi mě každopádně nadchla mladá ruská mezzosopranistka Anna Goryachova, o níž v budoucnu určitě ještě uslyšíme. Opět mě vokálně potěšil jeden z nejtalentovanějších italských tenorů současnosti Francesco Meli jako Don José (byť herecky působil přece jen poněkud těžkopádněji) a s radostí jsem si poopravil až do teď nevalné mínění o litevském barytonistovi Kostasu Smoriginasovi, který v posledních letech svou erbovní roli Escamilla přece jen pěvecky i představitelsky doladil do celkem působivé podoby. Určitě se také pokusím zapamatovat si jméno nadějné ruské sopranistky Kristiny Mkhitaryan, která zde doslova zazářila jako Micaëla. Tyto nepochybně nadprůměrné protagonisty doplnili i výteční představitelé menších rolí, mezi něž patřili Gyula Nagy jako Moráles, David Soar v roli Zunigy nebo Pierre Doyen a Jean-Paul Fouchéciurt coby dobře sehraná dvojice podloudníků Dancaira a Remendada. Výtečný byl také sbor, připravený sbormistrem Williamem Spauldingem.
Orchestr Královské opery hrál pod taktovkou debutujícího Jakuba Hrůši jako na špičkové nahrávce – ve všech nástrojových skupinách naprosto spolehlivě a s nakažlivým espritem. Osobně jsem obdivoval, že i navzdory zmíněným úpravám partitury, které považuji spíše za zbytečnou schválnost inscenátorů, dokázal Hrůša udržet inscenaci po hudební stránce pohromadě v obdivuhodně kompaktním tvaru a s dramatickou gradací, která by v pojetí, ctícím důsledněji dějovou linii, nepochybně vynikla lépe.
Zkrátka a dobře: nová londýnská Carmen je spíše než co jiného nevážně a s nadhledem míněnou variací na dané téma. Diváci, unavení mnoha vzájemně zaměnitelnými podobami slavné opery ve většině divadel světa, mohou zajisté chápat takto podaný jevištní nihilismus jako milé zpestření dosavadní inscenační praxe. Otázkou však zůstává, má-li takový přístup k uvedenému titulu co dělat právě v Royal Opera Covent Garden, kde patřily spíše tradiční a výtvarně opulentní produkce Carmen (předchozí inscenace Núrii Espert z roku 1991 a Francesky Zambello z roku 2006 dobře známe z videonahrávek) k vlajkovým lodím zdejšího repertoáru. Koskyho Carmen by ale možná na takovou otázku jen pokrčila rameny a cizím hlasem z reproduktoru by pravila: co na tom – vždyť je to jenom divadlo!

London, Royal Opera Covent Garden – Georges Bizet: Carmen. Hudební nastudování Jakub Hrůša, režie Barrie Kosky, scéna a kostýmy Katrin Lea Tag, světelný design Joachim Klein, choreografie Otto Pichler, dramaturgie Zsolt Horpácsy. Premiéra v Oper Frankfurt 5. 6. 2016, psáno z londýnské reprízy 14. 2. 2018.

Nahoru | Obsah