Hudební Rozhledy

Portréty velkých klavíristů 20. století VIII

IV. Brigitte Engerer

Ivana Bažantová Jandová | 12/18 |Studie, komentáře

Brigitte Engerer

„Její hra se vyznačuje osobitým uměním a romantickým duchem, hloubkou, dokonalostí techniky a vrozenou schopností zasáhnout posluchače,“ řekl o své francouzské studentce Stanislav Neuhaus a považoval ji za jednu z nejslavnějších postav mezi klavíristy své generace. Renomé ruské klavírní školy a především velikost ruské hudby romantismu a první poloviny 20. století přivedly krásnou mladou a nadanou klavíristku do Moskvy.

Po návratu do rodné Francie a po koncertních cestách světem se do míst svého studia příliš nevracela, ale vedle ostatní a samozřejmě francouzské tvorby zůstala její láska k ruské kultuře stále živá a naplňovala ji. Ale teď pěkně po pořádku. Brigitte Engerer se narodila roku 1952 v Tunisu, na klavír začala hrát ve věku čtyř let a na prvním veřejném vystoupení se tleskalo malé holčičce právě začínající povinnou školní docházku. Cesta k hudbě se časem zdála přímočará, a tak se rodiče přestěhovali do Paříže, aby jejich jedenáctiletá dcera mohla studovat na Pařížské konzervatoři. Pedagožkou jí byla zkušená Lucette Descaves (jejím žákem byl např. Jean-Yves Thibaudet) a vedla ji celých pět let studia (to ukončila jednomyslným udělením první ceny). Připravila ji také pro soutěž Long – Thibaut – Crespin, kde ve svých šestnácti letech získala šestou cenu. Poté se rozhodla studovat v Moskvě. Překročit železnou oponu, to byl pro západního hudebníka poměrně neobvyklý krok. Později vzpomínala na to, co ji v dětství osudově ovlivnilo; byl to Čajkovského Louskáček, první gramofonová deska, kterou jí maminka koupila.
Stalo se žádané a Brigitte vstoupila do třídy Stanislava Neuhause, syna slavného klavíristy a pedagoga Heinricha Neuhause (Genricha Nejgauze). Jak později vypráví, Stanislav byl nejenom mimořádný pedagog a unikátní osobnost, ale také vytvářel kulturu velké krásy, předával svým žákům lásku k literatuře, k poezii a ona se ráda zdržovala v jeho blízkosti. Plánovala zde setrvat jeden rok, ale i přes odlišnou řeč a velké strádání té doby zůstala vnitřně spřízněná s touto zemí a nakonec se do hlavního města své vlasti vrátila až v roce 1978. Byl to rok, kdy se účastnila slavné Soutěže královny Alžběty v Bruselu a získala třetí cenu, jednu z nižších cen obdržela též na Čajkovského soutěži v Moskvě (1974). „Opravdu se vrátila do Paříže jako ruská pianistka,“ píše Charles Timbrell ve své knize Francouzský pianismus: historický pohled (1999) a dále uvádí, že „hrála s notnou dávkou spontánnosti: bylo to temperamentní hraní, ale nebylo to příliš okázalé, tak jako její osobnost byla teplá, živá a velmi přímá“. O tom se též mohl poprvé přesvědčit československý posluchač, když na Slavnostních dnech Fryderyka Chopina v Mariánských Lázních roku 1978 vystoupily dvě francouzské klavíristky – Cécile Ousset a Brigitte Engerer se Západočeským symfonickým orchestrem.
Mezinárodní kariéru zahájila Brigitte Engerer v roce 1979 recitálem v Carnegie Hall, rok poté ji Herbert von Karajan pozval hrát s Berlínskou filharmonií a podílet se na oslavách stého výročí Berlínské filharmonie v roce 1982, Rostropovič ji povolal do Londýna, pak znovu recitály v NY vedle mnoha domácích umělců. Přišly další nabídky, například Orchestre de Paris s Danielem Barenboimem, koncerty ve Vídni, ve Švýcarsku, Německu, Itálii, Maďarsku, Belgii. Zajímavou událostí rovněž bylo to, že Zubin Mehta ji pozval hostovat s New York Philharmonic Orchestra v Lincoln Center v New Yorku, kde opakovaně hrála Čajkovského Koncert b moll a dirigoval též – Václav Neumann! Psal se rok 1984. Byl to americký orchestrální debut mladé klavíristky i zkušeného dirigenta (v následující sezoně získal V. Neumann roční angažmá v MET pro uvádění Jenůfy). Kritiky koncertů vesměs zdůrazňovaly velký zvuk, dramatickou náruživost, napětí, skvělou oktávovou techniku, ale i barevnost klavíru a dílčí líbeznost. Její mezinárodní kariéra vedla do mnoha velkých měst po celém světě, zvala ji většina renomovaných orchestrů a pod taktovkou světových dirigentů hrála v nejprestižnějších koncertních síních a na významných festivalech.
Její repertoár se rozrůstal. Vedle oblíbeného Schumanna to byli Beethoven, Schubert, Liszt, Chopin, Saint-Saëns, Brahms, Busoni, Ravel, Duparc, Debussy, Massenet, Musorgskij, Rachmaninov, Glazunov, pochopitelně Čajkovskij a další.
Podruhé navštívila pianistka Československo roku 1985. Koncem března vystoupila ve Dvořákově síni s náročným programem: Liszt/Schubert: Tři transkripce písní, Schumann: Carnaval, Debussy: výběr z Preludií (Ohňostroj) a Prokofjev: Sonáta č. 7. Jaromír Kříž tehdy v Hudebních rozhledech (roč. 38, 1985, č. 6, str. 260) vyzdvihl skvělou paměť, výdrž, techniku, evidentní psychickou odolnost, ovšem v zrcadle bruselské soutěže v některých dílčích momentech očekával více. Hra se mu zdála spíše silová než espresivní a melodická.
Od roku 1992 učila Brigitte Engerer na konzervatoři v Paříži. Mezi její početné žáky patří klavíristé Jonas Vitaud, David Saudubray, Remi Geniet, David Bismut, Selim Mazari, Varduhi Yeritsyan, Delphine Lize, Lorene of Ratuld, Lela Katsarava, Suzel Ginisty a další. Všem věnovala zvláštní pozornost, objevovala s nimi velké mistry od Chopina po Busoniho a učila je přenášet na posluchače především emoce. Byla velkou podporovatelkou klavírního a vůbec hudebního mládí – vracela tak to, co se kdysi dostalo jí samotné.
Výuku praktikovala i na mnohých mezinárodních kurzech včetně letní akademie v Nice, na Vysoké škole múzických umění v Berlíně, stejně jako v Birminghamu a v Tokiu. V té době se také stávala chloubou francouzské hudby, spojující francouzské kořeny s ruskou širokou duší. Sama o sobě prohlásila: „Potřebuji transparentnost francouzského klavíru – nejdůležitější je v tom racionalita francouzské filozofie, ale při hraní potřebuji také ruské bláznovství. Pořád to tak dělám.“ Komorní hudba byla další nedílnou součástí její pianistické cesty. „Líbí se mi splývání zvuku a barvy druhých pak sytí ty moje,“ říkávala. Jejími komorními partnery v průběhu let se stali klavíristé: především Boris Berezovskij, pak například Elena Bashkirova, Jean-François Heisser, Bruno Rigutto, Michel Béroff, Oleg Maisenberg, houslista Dmitrij Sitkovetsky a violoncellisté Henrim Demarquette, David Geringas a Alexander Kniazev, sbor Accentus. Ti všichni vesměs oceňovali celkovou přísnost její hry, jíž zároveň propůjčovala rafinovanost a jemnost. V roce 1992 podnikla cestu po Brazílii spolu s dalšími klavíristy z Francie (Michel Béroff, Jean-François Heisser, Alain Planès). Vznikl tak dokument Ballade pour quatre pianistes v režii Françoise Gauducheaua. Pro film Je te mangerais (Sním tě) v režii Sophie Laloy nahrála klavírní skladby, snímek byl premiérován v březnu 2009.

Engerer se také angažovala v akcích pro dobročinné účely (například čtyřručně s Hélène Mercier-Arnault pro Nadaci kardiovaskulárního institutu).
V roce 2006 založila v Beauvais (Oise) festival Pianoscope. Byla jeho uměleckou ředitelkou až do svého skonu v roce 2012 (vedení pak převzal pianista Boris Berezovský). Základem byla klavírní interpretace, ale propojovala ji někdy i s tancem, vokálními kreacemi, jazzem nebo tradiční lidovou hudbou a samozřejmě komorní hudbou.
Počínaje zejména druhou polovinou 20. století nelze u většiny umělců opominout jejich nahrávací činnost na zvukové nosiče. Mezi ty ranější od Brigitte Engerer patří: Roční doby Čajkovského (1982, Decca), Carnaval, op. 9, Vídeňský masopust, op. 23, Sonáta č. 2, Variace Abegg, Dětské scény a Pestré listy Schumanna (1983, Decca), Obrázky z výstavy a Noc na Lysé hoře Mussorgského (1988, Harmonia mundi), kompletní dílo pro dva klavíry a čtyřruční klavír Rachmaninova s Olegem Maisenbergem (1989, Harmonia mundi), Komorní tvorba Ravela pro housle a klavír s Régis Pasquierem (1991, Harmonia mundi), Nocturna Chopinova (1993, Harmonia mundi), Beethoven Sonáta, op. 110 (1999, Harmonia mundi), „Souvenirs d’enfance“, výběr z ruských autorů, texty Yann Quéffelec. Nová vlna nahrávek pak přišla po roce 2000, například CD spolu s cellistou Henrim Demarquettem – „Pozvání na cestu“ s francouzskými autory (2007, Warner classics), Klavírní koncerty č. 2 a 5 Saint-Saënse (2008, Mirare), Lisztovy Harmonies Poètiques et Réligieuses (2010, Mirare), některé nahrávky, zejména Chopinova Nocturna, byly vydávány opakovaně. V roce 2012 vydala Decca soubor šesti CD „L’art de Brigitte Engerer“, na něž byly vybrány nejdůležitější a nejlepší nahrávky.
Vztah k českému prostředí se také objevoval v její koncertní činnosti, pravděpodobně nikoliv účinkováním v našich sálech (její interpretační umění zaznívá čas od času v Českém rozhlase), ale spoluprací například s Kasparem Zehnderem, od roku 2005 šéfdirigentem Pražské komorní filharmonie, který s Engerer rád spolupracoval a na zahraničních zájezdech PKF ji přizval – například k interpretaci Schubertovy Wanderer Fantasie, op. 15. Další vazbu nacházíme prostřednictvím skladatele Miroslava Srnky, jenž se ujal v Paříži přípravy a provedení původní verze Stabat mater Antonína Dvořáka z roku 1876, opus 28 a nahrávku této kantáty provedl sbor Accentus (řídí Laurence Equilbey) a Brigitte Engerer u klavíru (2007, Naïve). Dalším jejím počinem bylo nahrání londýnské klavírní verze Brahmsova Německého requiem opět se sborem Accentus, dvěma sólovými hlasy, Brigitte Engerer a Borisem Berezovským u klavíru.
Zdá se, že její život probíhal celkem plynule. Ale nebylo tomu tak. Nejméně v posledních letech zápasila s rakovinou, prodělávala chemoterapie, odrazilo se to i na její nabývající tělesné konstituci. Avšak tento osud byl pro ni signálem k nezměrnému úsilí. Jak to bylo možné, bohatě koncertovala, často rozdávala radost i s Borisem Berezovským interpretací čtyřručně nebo na dva klavíry – Brahmsovy Uherské rapsodie, Čajkovského Louskáček, nechyběly skladby Liszta či Rachmaninova. Svůj poslední koncert zahrála 12. června 2012 v Divadle Champs-Elysées v Paříži, kde interpretovala Schumannův koncert s Pařížským komorním orchestrem, 50 let poté, co hrála poprvé na témže prestižním místě ve svých devíti letech. Den poté vyšla recenze Berenice Clerc: „... ve své neomylné technice, svým hrdinským výkonem se Brigitte Engerer plně otevřela publiku a orchestru, její tělo a její prsty tančily jemně po klávesnici, každý zvuk zavibroval hloubkou, zjemnění její hry vydechovalo přítomností a virtuózními neokázalými tóny.“ Byl to jakýsi epilog, o deset dní později odešla tato význačná francouzská interpretka na věčnost.
Jak lze hodnotit její interpretační umění? Leccos již bylo výše naznačeno. Rozhodně prošla za svoji kariéru sympatickým vývojem směrem ke kultivované, barevné, čitelné hře, neztrácející emoční nasazení a obdiv k velkým dílům. To dokládá také její odpověď na jednu z otázek, a sice jaké dílo by si chtěla vzít s sebou na opuštěný ostrov. „Těžko říci, asi Čajkovského symfonie nebo Tristana a Isoldu, to dílo je ve všem úžasné, v hudbě i jako podívaná.“ Srovnáme-li její hru se hrou kolegyně Oussetové nebo Marthou Argerich, její vystoupení byla méně líbivá, méně bohatá, ale vždy velmi upřímná, spolehlivá a nabíjející posluchače emočně. Nehledala zvláštnosti či krajnosti. Dokázala být žensky niterná, ale i odvážná, občas razantní a ostrá. Její technika byla spíše úsporná v pohybech, svrchovaně zvládala dynamiku i tempa k účelu své výpovědi. Jak v komorní hře, tak s dalšími partnery u klavíru bývala perfektní, užívala si tvoření.
Obdržela řadu vyznamenání včetně francouzského Řádu čestné legie a ceny za celoživotní úspěšnost v hudebním průmyslu Victoire de la Musique (2011).
Na závěr něco z běžného života. Dlouhá léta jí dílčího agenta dělal pan Gérard Fauvin, klavírista, klavírník a ladič, který na svém blogu Le Piano Magazine uveřejnil některé střípky z jejich spolupráce a běžného provozu: objednával jí vlaky, taxíky, měla ráda lepší ubytování, dobré jídlo, on byl často tím, kdo jí podával popelník nebo kdo objednával malou kávu, kdo měl vědět, kde jsou toalety... Byla zábavná, po koncertě ráda poseděla u vína, ráda se smála, jako by nemoc, která ji opakovaně trápila, ani neexistovala. Pokud se rozehrávala na koncert a neřekla na jím připravený klavír nic, byl to velký kompliment. Vynikala velkou lidskostí, milovala lidi a publikum jí dělalo dobře.
Její život byl neustálým hledáním hudební pravdy, kterému propůjčovala veškerý svůj talent.

Nahoru | Obsah