Hudební Rozhledy

Celuloidová hudba III

IV. Návrat idiota s Kyticí

Tomáš Pilát | 09/18 |Studie, komentáře

Vladimír Godár

Vstříc novému tisíciletí si Český lev vyšlapoval jako sebevědomá instituce. Stal se nejvýznamnější českou filmovou výroční cenou, k tomu cenou nejhlasitější, o které se mluvilo a psalo víc než o jiných, třebas starších. Je pravda, že byl (a je) taky bohatší, na svoji mediální prezentaci i slavnostní nominační a vyhlašovací večery si mohl dovolit utratit víc než třeba Trilobit. Držitelé skleněných sošek byli za hvězdy a seriózní i bulvární noviny a časopisy se o ně praly.

Konečně – na viditelnosti tak získával i český film jako celek, a to není špatně. Kolekce filmů roku 1999, které se o prestižní ocenění ucházely, čítala sedmnáct opusů. Kvalitu měly rozdílnou, nade všemi trůnily tři kousky: Návrat idiota, Kuře melancholik a Pelíšky. Za řeč, a to i hudebně, stály i některé další, které celkem nespravedlivě odezněly bez větší odezvy. Například snímek Otakára Márii Schmidta Eliška má ráda divočinu nebo Kanárek režiséra Viktora Tauše. Filmy dvou matadorů českého filmu, Jirešova Dvojrole a Kachyňova Hanele pak představovaly dobrý standard.
Na lví trůn dosedl Návrat idiota. Křehký, brilantně natočený, ozvučený, hudbou doplněný i zahraný snímek režiséra Saši Gedeona zaujal v onom roce jak české filmové akademiky, kteří o Lvech rozhodují, tak i diváky. Saša Gedeon ukázal, jak velký talent v něm dřímá a co všechno umí. Bohužel, skromný tvůrce to od té doby ukazuje jenom velmi málo, stále není spokojen s látkou, kterou by měl zase točit. Při předávání Českých lvů za rok 1999 ale triumfoval. Jeho film získal ty nejprestižnější ceny, za nejlepší film, režii i scénář. Celkem těch Lvů posbíral šest včetně ocenění od kritiků. A včetně ocenění za hudbu. O tu se postaral Vladimír Godár a byl to jeho první Český lev.
Godár je ojedinělým zjevem na česko-slovenské hudební scéně. Je teoretikem i praktikem, tedy muzikologem, komponistou, instrumentalistou a pedagogem. Na co sáhne, to mu jde, a přitom si užijí i posluchači. Jeho hudba je plná nápadů, zajímavé instrumentace i lidských hlasů, a vstřícná k lidem, kteří ji poslouchají. Tedy – nikoliv podbízivě, o kvalitu jde vždycky na prvním místě. A to zřejmě cítí i její interpreti. Skladatel si pochvaluje, že nemívá konflikty s těmi, kteří jeho muziku studují. Prý především proto, že ji většinou někomu adresuje. Na druhé straně ale nerad píše na objednávku. Jak říká, taková situace ho svazuje, obzvlášť v případě, že objednávka přijde například z instituce, která mu není blízká.
Filmové produkce k takovým zřejmě nepatří, a režiséři, kteří Godára požádali o spolupráci a on jim vyhověl, už vůbec ne. Tedy – většinou. „Nikdy jsem komponování neměl jako prostředek k zajištění živobytí. Vždy bylo luxusem: mohu, ale nemusím. A týká se to i filmové hudby. Ano, film je objednávka. Však jsem tu už také neuspěl: napsal a nahrál jsem hudbu, která se nakonec nerealizovala. Pokud režisér nebude můj blízký člověk, tak už na spolupráci nekývnu,“ řekl Godár před nedávnem v jednom z rozhovorů. Když ale kývne, stojí to za to. Vzniklo tak množství originálních a jedinečných hudeb k filmům. Z řad filmových režisérů spolupracuje komponista především s Martinem Šulíkem. Očividně si dobře rozumějí a jejich filmy z toho těží. Za muziku k Šulíkovu Slunečnímu státu získal Godár v roce 2006 svého druhého Českého lva. O tom, a o Godárově práci s Martinem Šulíkem obecně, bude v našem cyklu ještě samozřejmě řeč.
Prvního hudebního Lva, jak už víme, dostal Vladimír Godár za hudební doprovod snímku Návrat idiota. Ono tedy slovo doprovod není zcela na místě, muzika je organickou součástí filmu, hraje přesně v těch místech, kde má, a je přesně taková, jaká má být. Vztaženo k tomu, co se zrovna děje na plátně.
I tady uplatnil skladatel zajímavé instrumentace. Kombinuje klávesové nástroje se smyčcovými, a to i v neobvyklých polohách, ale vždycky tak, že dohromady tvoří úžasný ladící celek. Občas možná trochu překvapivě, ale tím lépe. Návrat idiota diváka hudebně nadchne hned v úvodu, při první scéně a úvodních titulcích. Vysoké melodické housle s pizzicatem smyčců, klávesy a komorní seskupení ostatních nástrojů – lepší začátek film mít nemohl… Muzika mu slouží dokonale – vzbuzuje zvědavost, napětí, emoce, radost z hudby. To se pak film sleduje úplně jinak! Ani v dalším průběhu snímek hudebně nepoleví. Xylofonový zvuk, zvonky, a další neobvyklé nástrojové kombinace udrží diváka v napětí. Samozřejmě vedle skvělé režie a výborných hereckých výkonů. Mimochodem – Anna Geislerová si za svůj výkon v tomto snímku odnesla hereckého Českého lva. Jistě by si ho zasloužil přinejmenším i Pavel Liška v hlavní roli.
Řekli jsme, že nástrojové kombinace v Návratu idiota skvěle ladí, ladí ovšem i muzika s jednotlivými scénami. A do toho jsou kongeniálně zakomponovány i další, nehudební zvuky, třeba ve scéně s elektrošoky, a také muzika „zvenčí“, třeba znějící z rádia. Tohle všechno je výsledek skvělé práce komponisty a jeho symbiózy s režisérem. Velká škoda, že Saša Gedeon točí tak málo. Kdyby to změnil, zřejmě by bylo víc filmů, ve kterých bychom se viděli.
A zpátky ke Godárovi a jeho práci pro film. Jak říká, ne vždycky se s výběrem spolupracovníků strefil. „Měl jsem s filmem nedorozumění víc, než je zdrávo. Nepochopil jsem, jak se mění filmové médium. Film je čím dál víc záležitostí lidí, kteří dovedou sehnat peníze. A když je seženou, tak si pak myslí, že ti ostatní jsou v otrockém vztahu k jejich vizi. Ptám se: jak má něčí film působit jako svobodné umění, když se jeho tvůrce ke všem ostatním, kteří ho s ním vytvářejí, chová jako otrokář? Vidím tu rozpor. Čím větší jsou finanční problémy s filmem spojené, tím se tahle propast víc otvírá. Však jsem za posledních deset let dokončil filmy jen s Martinem Šulíkem!“ vyznává se v už zmiňovaném o něco více než rok starém rozhovoru. Připomeňme, že poslední dokonanou spoluprací s Šulíkem je práce na hudbě k hlubokému snímku Tlumočník, kde ve dvou hlavních rolích excelují Peter Simonischek a Jiří Menzel. A práce se Sašou Gedeonem na Návratu idiota korunovaná Českým lvem se uskutečnila už skoro před dvaceti lety.

Mezi nominovanými na Českého lva za hudbu byl v onen velký „idiotský“ rok i Jan Jirásek, který prestižní sošku získal rok před tím za muziku k Jakubiskově filmu Nejasná zpráva o konci světa. I pro film Kuře melancholik režiséra Jaroslava Brabce (natočený podle předlohy Josefa Karla Šlejhara) napsal Jirásek velice přiléhavou instrumentálně-vokální hudbu, která jde ruku v ruce s neradostným, mrazivým příběhem odehrávajícím se na plátně. Třetím nominovaným byl Petr Hapka za práci pro snímek Hanele režiséra Karla Kachyni. Lva jim ovšem vyfoukl právě Vladimír Godár.
Hned následující rok se ale znovu radoval Jan Jirásek. Český lev za muziku k filmu Františka Antonína Brabce Kytice nebyl překvapením. V tomhle případě jde, můžeme říct, o oratorium (protože náboženské motivy z Erbenových básní samozřejmě pronikají i do Jiráskovy hudby), nebo, chcete-li, cyklus symfonicko-vokálních básní, které jsou doprovázeny velkolepě koncipovanými pohyblivými obrázky. Hudba zní prakticky po celou dobu trvání snímku a je, jak je u Jiráska zvykem, mnohovrstevnatá, pestrá, lyrická i dramatická, střídá nástroje, lidské hlasy i tempa, a samozřejmě taky nálady. Režisér si vybral sedm balad Karla Jaromíra Erbena ze sbírky Kytice, a každou z nich filmově osobitě zpracoval. Jirásek pak ke každé z nich napsal svébytnou hudbu. Ta obstojí i sama o sobě, bez filmu, byť vznikala pro něj.
„U Kytice jsem měl ze všech filmů největší volnost. František mi řekl: udělej to, jak chceš, ale musí to být úžasné. To byl asi nejzajímavější režisérský pokyn, jaký jsem kdy dostal,“ vzpomíná Jan Jirásek. Jeho úkolem bylo, jak dodává, vdechnout natočenému materiálu duši. „V Kytici jsou nejdelší úseky filmové hudby, které jsem kdy napsal. Třeba u Vodníka trvá jedna smyčka bez přerušení devět minut! To je u filmu poměrně neobvyklé, ale tady to bylo jediné možné řešení,“ popisuje skladatel svoji práci. Ta nebyla jednoduchá, ani co se týče termínu odevzdání. „Na napsání a natočení hudby včetně postprodukce bylo šest týdnů. Na takové množství muziky, které v Kytici je, to byla doba poměrně krátká. Bylo to ale nutné, hned po odevzdání a natočení muziky šel film do mixu a do kin,“ vybavuje si Jan Jirásek. U „lví“ práce na Nejasné zprávě o konci světa měl času mnohem víc. Ani časový pres ale kvalitu jeho práce na Kytici neovlivnil. Vznikla velkolepá a mnohodimenzionální hudební kompozice.
Uměleckou supervizi nad snímkem Kytice měl Jiráskův „dvorní režisér“ Juraj Jakubisko, tudíž i on měl zásadní vliv na konečnou obrazově-režijně-hudební podobu filmu.
Pro zajímavost: Jan Jirásek psal mimo jiné hudbu i k filmu o svém kolegovi, slavném Antonínu Dvořákovi. Šlo o televizní snímek Jaroslava Brabce Americké dopisy. „Mojí hudby tu ale nebylo moc. Ve snímku o takhle výjimečném komponistovi, jakým byl Antonín Dvořák, musí samozřejmě znít především jeho muzika. Moje hudební komentáře jsou tam spíš, řekl bych, podpůrné,“ vysvětluje Jirásek.
Zmínka o Antonínu Dvořákovi a jeho spojení s Janem Jiráskem není náhodná. I Dvořák oděl do hudebního hávu, konkrétně do podoby symfonických básní, některé balady Karla Jaromíra Erbena z Kytice. Je tak velice zajímavé poslechnout si vedle sebe například Polednici, Zlatý kolovrat nebo Vodníka v pojetí Jana Jiráska a Antonína Dvořáka. Dělí je od sebe přibližně sto let. Dvořák samozřejmě nepoužívá elektroniku nebo téměř rockové aranže, Jan Jirásek místy ano, inu, to je těch sto let, oba skladatelé zkomponovali ale posluchačsky přívětivé, moderní a strhující hudební fresky, jak se dnes říká.
V roce, ve kterém Jirásek získal Českého lva za Kytici, byli na cenu za nejlepší hudbu nominováni ještě Jan P. Muchow za práci na dnes už kultovním snímku Samotáři, a Emil Viklický s Idou Kelarovou za muziku ke Zprávě o putování studentů Petra a Jakuba režisérky Drahomíry Vihanové. Proti Janu Jiráskovi ale neměli, alespoň u členů České filmové a televizní akademie, šanci.
Nejlepším filmem byl v roce 2000 vyhlášen snímek Jana Hřebejka Musíme si pomáhat. Sbírka Českých lvů, které získal, čítá šest kousků. Kytice získala „pouhé“ tři, mezi nimi ale toho hodně důležitého – za hudbu.
Jan Jirásek je skladatelem, jehož věhlas pronikl i do zahraničí, a to jak u klasické muziky, tak u muziky filmové. Co se týče té filmové, stále píše hudbu například i pro několik amerických seriálů. „To je trochu jiná spolupráce než společné úvahy s režiséry nad jednotlivými filmy a scénami. Z Ameriky mi třeba napíšou: potřebujeme sedmdesát vteřin dramatického podkresu typu voláme 911 – což je naše číslo 158. Nebo: potřebujeme hudbu ke scéně, kdy zločinec hledá ženu, která se skrývá v domě. Často je potřeba poslat muziku rychle, a produkce ani nepošle filmové záběry, pod kterými bude znít. Jen do telefonu nebo do mailu popíše situaci. Tohle je úplně jiný princip práce, než byl třeba na Kytici nebo Nejasné zprávě o konci světa,“ popisuje Jirásek jednu ze svých zahraničních aktivit. Tou další je činnost pedagogická.
Na domácím poli spolupracoval komponista s velkými režisérskými osobnostmi od zmíněných Juraje Jakubiska a Jaroslava Brabce až po legendárního Jiřího Krejčíka. Na spolupráci s Krejčíkem (například na televizním filmu Osudové peníze) vzpomíná dnes Jan Jirásek tak trochu nostalgicky. „Pana režiséra jsem si velmi vážil, spolupráce s ním byla nesmírně zajímavá a současně hodně komplikovaná, a to i díky jeho věku. On už měl trochu problémy se sluchem, nicméně několikrát týdně jezdil ke mně domů na krátkou návštěvu, která vždycky trvala minimálně šest hodin,“ usmívá se Jirásek a pokračuje: „Část té návštěvy zabralo vždycky jeho vyprávění, líčil mi své zážitky a mluvil o svých spolupracovnících. Poutavě třeba popisoval svoji práci se skladatelem Zdeňkem Liškou, což mě velmi zajímalo. U filmu měl Krejčík velice specifické představy. Příklad: třeba u scény odjezdu vlaku mi řekl: tady chci violoncello! Když jsem mu oponoval, že to cítím jinak, nedal se, dokonce ke mně přivedl violoncellistu, který hrál to, co jsem napsal. Celé to bylo dost bizarní. Nebo v jedné scéně, kde už byl nahraný orchestr, slyšel varhany. Když jsme mu se zvukařem říkali, že to nejsou varhany, a ani to nezní jako varhany, trval si na svém, to jsou varhany, říkal. Nakonec jsme se ale vždycky dohodli,“ vzpomíná na práci s režisérskou legendou držitel dvou Českých lvů za filmovou hudbu, hudební skladatel Jan Jirásek.

Nahoru | Obsah