Hudební Rozhledy

Sto let s Leonardem Bernsteinem

IV. Bernstein versus Sondheim

Robert Rytina | 09/18 |Studie, komentáře

Stephen Sondheim

„Kdyby se Bernstein držel komponování pro Broadway, určitě by jako skladatel dosáhl větších úspěchů. Patřily by mu možná všechny aplausy, kterých se dostalo Stephenu Sondheimovi, jeho někdejšímu textaři a zjevnému žáku.“
Hudební kritik John Sargent Rockwell, New York Times, 1986

V době, kdy vyšel v prestižních amerických novinách Rockwellův článek s výše uvedeným postřehem, chystal Leonard Bernstein ve Vídeňské státní opeře nastudování svého tři roky starého pokusu o „velkou americkou operu“ s názvem A Quiet Place (Klidné místo). Dílo se až dosud setkávalo všude, kde bylo uvedeno, s velmi rezervovaným až odmítavým přijetím, a o mnoho lepší výsledek se nedal očekávat ani ve Vídni. Zdejší produkce se v podstatě připravovala hlavně kvůli naplnění už dříve sjednaných smluv, které kromě jiného zavazovaly Bernsteina k povinnosti si svůj opus během všech představení poctivě oddirigovat. Je tedy možné, že během neradostného zkouškového procesu a následného uvádění opery (za níž se měla po poslední vídeňské oponě na dlouhá léta zavřít voda) dával skladatel a dirigent v jedné osobě Rockwellovu soudu nejednou trpce za pravdu. Kdyby byl býval po úspěchu West Side Story zůstal věrný Broadwayi, nestal by se třeba legendární muzikál „ze západní čtvrti“ z roku 1957 tak zoufale osamoceným pomníkem jeho skladatelského umění. A nekorunovaným králem amerického muzikálu by teď možná nebyl muž, zmíněný v článku v New York Times také: Stephen Sondheim. Tedy onen mladík, který kdysi nahradil původní Bernsteinovy těžkopádné texty ve West Side Story těmi svými a díky kterému si dodnes miliony lidí zpívají písně Maria, Tonight, America nebo Somewhere. Ve sledovaném roce 1986 uplynulo od jeho autorského debutu na Broadwayi téměř třicet let, během nichž se Sondheim z této newyorské ulice – obrazně řečeno – téměř nehnul. A dobře udělal. Nedávno obdržel Pulitzerovu cenu (ano, právě tu cenu, po níž Bernstein tak marně toužil) za svůj muzikál Sunday in the Park With George (Neděle v parku s Georgem) a právě dokončoval své další mistrovské dílo jménem Into the Woods (Do lesů). Ceny Tony a Grammy sbíral za své počiny plnými hrstmi a v roce 1991 k nim pak měl přidat i Oscara za nejlepší filmovou píseň, jíž se stala Sooner or Later v interpretaci zpěvačky Madonny ze snímku Dick Tracey. Byl to tedy opravdu on, kdo Bernsteinovi „ukradl všechny aplausy“? A jaké byly po uvedení West Side Story další vzájemné vztahy dvou někdejších spolupracovníků, kteří se tenkrát blízce spřátelili a věnovali jeden druhému nekonečnou řadu komplimentů?
K tomu je nejprve třeba si osobnost Stephena Sondheima (narozeného 22. 3. 1930 v New Yorku) a jeho význam pro americké hudební divadlo alespoň krátce představit. Jeho podíl na triumfálním přijetí West Side Story mu skutečně vynesl pověst výjimečně nadaného textaře, již zúročil roku 1959 v neméně úspěšném titulu Gypsy (opět se zde sešel s libretistou Arthurem Laurentsem a choreografem Jeromem Robbinsem, přičemž Bernsteina nahradil na postu skladatele Jule Styne) a v roce 1965 při spolupráci se slavným Richardem Rodgersem na muzikálu Do I Hear a Waltz? (Slyším valčík?, libreto Arthur Laurents). Neobyčejně talentovaný a hudebně důkladně vzdělaný Sondheim však už od mládí pomýšlel na to, že si ke svým muzikálům bude psát nejen slova, ale i hudbu. A že to doopravdy umí, dokázal ve svěžích dílech A Funny Thing Happened on the Way to the Forum (1962, u nás uvedeno pod vtipným českým názvem Jana Wericha V Římě na place byla legrace v roce 1968 v divadle ABC) a Anyone Can Whistle (1964, Pískat může každý). Z roku 1970 pak pochází titul Company (Společnost), díky němuž jsou Sondheim a režisér Harold Prince (někdejší koproducent West Side Story) dodnes chápáni jako průkopníci takzvaného „concept musical“ neboli koncepčního muzikálu. Zjednodušeně lze říci, že jde o hudebně divadelní tvar, v němž myšlenka či základní koncepce určuje podobu všech dalších složek inscenace – libreta, textů, hudby i režijního uchopení. Vzniká tak cosi, co už Richard Wagner v žánru opery označoval jako „Gesamtkunstwerk“ (tedy integrální umělecké dílo, v němž se všechny složky harmonicky doplňují) a co by do počátku 70. let jen málokdo hledal v žánru tak bytostně zábavném a pokleslém, jakým byl muzikál. Stephen Sondheim ovšem v následujícím čtvrtstoletí přesvědčil i ty největší škarohlídy, že právě on je schopen tuto zjednodušenou optiku opustit a stanovit pro muzikál zcela jiné hranice, než v jakých se až dosud pohyboval. Hloubavý intelektuál a zároveň bytostný divadelník se smyslem pro humor nepřestával udivovat broadwayské publikum svými novými muzikály s originálními tématy: Follies (Pošetilosti, 1971) účtovaly se slavnou minulostí i pokrytectvím Broadwaye jako takové, A Little Night Music (Malá noční hudba, 1973) byla svižnou valčíkovou adaptací Bergmannova filmu Úsměvy letní noci, Pacific Overtures (Pacifické předehry, 1976) vtipně připomínaly historii americko-japonských vztahů a fenomenální Sweeney Todd (1979) se stal svou totální prokomponovaností slova a hudby předzvěstí dnešních muzikálů, které se už staly jakýmisi popovými či rockovými operami. Díla z 80. let jsme už zmiňovali, takže stačí uzavřít výčet Sondheimových titulů jeho vpravdě mistrovským opusem Passion (Vášeň) z roku 1994. Rapsodická partitura, vycházející z příběhu filmu Ettore Scoly (Příběh vášně), uvádí posluchače doslova do transu a navozuje dojem poslechu „nekonečné melodie“ téměř tristanovského rázu. Leckdo se může zcela legitimně ptát: je tohle ještě vůbec muzikál? Odpovědí budiž sdělení: je to dílo hudebního génia, který naložil s muzikálovou tradicí tak, že dnes už se nerozpakují hrát jeho díla ani ty nejprestižnější světové operní domy...

Vraťme se však k Bernsteinovi. Otázka, která se sama nabízí, pochopitelně zní, proč se se svými spolupracovníky z West Side Story nepokusil na úspěch tohoto muzikálu navázat. Odpověď je v podstatě jednoduchá: v roce 1958 se „Lennymu“ splnil jeho snad vůbec největší životní sen, totiž být jmenován hudebním ředitelem Newyorské filharmonie. Tento post pak zodpovědně zastával až do roku 1969, kdy veřejně prohlásil, že od nynějška se bude opět věnovat komponování. A právě tehdy se opět spojil se Sondheimem a Robbinsem, který momentálně horoval pro společný projekt na motivy hry Bertolta Brechta Výjimka a pravidlo. Muzikál s prozatímním ironickým názvem A Pray by Blecht však světlo světa nikdy nespatřil, a to zejména proto, že Robbins neshledal na svých přátelích to pravé nadšení pro věc. Sondheim tak jako tak viděl svou další kariéru ve zcela jiných konturách (viz výše) a Bernstein, trpící podle Sondheima „těžkou důležitózou“, se rozhodl muzikálový žánr opustit a vrhl se se vší energií do scénického díla s prostým názvem Mass (Mše, 1971). S ním se mimochodem pojí příhoda, popsaná v knižním životopise Leonarda Bernsteina od Meryl Secrestové. „Stephen Sondheim řekl: Bernstein mě požádal o slova ke Mši, ale já jsem dosáhl stadia, kdy už jen jako textař s nikým na ničem spolupracovat nechci. Lenny si tedy napsal texty sám... Přiměl mě pak dvakrát si to celé odsedět. Byl nad tím v slzách, ale já jsem nevěděl, kam s očima. – Bernstein trval na nějakém vyjádření, a tak mu Sondheim řekl: Nenapadlo vás přeložit to do latiny? A potichu dodal: Aby člověk ta slova nemusel poslouchat.“ Navzdory této – většinově sdílené – Stephenově kritice však přátelství obou mužů neutrpělo, a tak mohlo zanedlouho přece jen dojít k další spolupráci. Sice relativně miniaturní, ale přesto nikoliv nevýznamné. Sondheim napsal pro opakované broadwayské uvedení Bernsteinova muzikálu Candide z roku 1956 text k novému vstupnímu číslu s názvem „Life is Happiness Indeed“ a i s jeho přispěním se dlouhá léta zapomenutý skvost vrátil pod taktovkou Johna Mauceriho v roce 1974 opět slavně na scénu. S rokem 1987 se pak pojí poslední Robbinsův pokus přimět Bernsteina a Sondheima k pokračování práce na A Pray by Blecht, nyní pod názvem The Race to Urga. Skeptický Lenny se však po skličujících zkušenostech se Mší, muzikálem 1600 Pennsylvania Avenue z roku 1976 a operou Klidné místo už do žádného dalšího scénického dobrodružství pouštět nechtěl, takže i tato snaha nakonec vyšla vniveč.
Jak už bylo řečeno, přátelství mezi Leonardem Bernsteinem a Stephenem Sondheimem nedokázaly žádné banální rozepře či výhrady jednoho ke druhému nikdy podstatně narušit. Poněkud závistivý Bernstein tak odpustil Sondheimovi i skutečnost, že jako zpěvák vládne sice neškoleným, ale příjemným barytonem (jeho demosnímky vlastních skladeb jsou dodnes dostupné i na komerčních nahrávkách), zatímco on sám byl i podle vlastního mínění tím nejhorším zpěvákem na světě (a každý, kdo někdy slyšel jeho podání šlágru Big Stuff na nahrávce baletní suity Fancy Free s Israel Symphony Orchestra, mu musí dát za pravdu). Sondheim oproti tomu zjistil, že dirigovat rozhodně není tak snadné, jak se ho Bernstein snažil přesvědčit. V roce 1960 napsal scénickou hudbu k Laurentsově divadelní hře Invitation to a March (představila se v ní tehdy i mladičká Jane Fondová) a následně stál před nutností ji s orchestrem nahrát pro použití v inscenaci. „Diriguj to sám, Steve, to zvládneš,“ poradil mu tehdy Lenny – a zničený „dirigent“ Sondheim si raději ještě téhož dne najal zkušeného profesionála, který hudbu pro nahrávku odřídil místo něj...
Abychom však nezapomněli: Bernstein a Sondheim přece jen ještě v jednom uměleckém oboru své síly spojili. Steve byl totiž nadšený amatérský filmař a Bernstein se svou manželkou Felicií Montealegre projevili několikrát tolik smyslu pro humor, že se stali protagonisty jeho krátkých – vesměs parodických – snímků. Nejpozoruhodnějším z nich byl patrně Sondheimův pokus o filmový přepis Pucciniho opery Tosca, respektive posledních deseti minut druhého dějství. Ve vtipném dílku z roku 1961 hrála Felicia Tosku, zatímco Bernstein ztvárnil padoušského policejního šéfa Scarpiu (hudební složku filmu tvořila nahrávka s Mariií Callas v hlavní roli). Když Bernsteinova manželka v roce 1978 zemřela, byl snímek promítán na vzpomínkové slavnosti na její počest v newyorské Alice Tully Hall. Nejen, že to byl jediný okamžik večera, kdy se hosté oprostili od všudypřítomného smutku a od srdce se zasmáli, ale přítomný režisér Franco Zeffirelli se dal dokonce slyšet, že to byl ten nejlepší operní film, jaký kdy v životě viděl.
Bernstein a Sondheim si také v průběhu let nesčetněkrát při nejrůznějších příležitostech vzdali navzájem hold. V roce 1973 se například v Schubert Theatre konal večer pod názvem „Sondheim: Musical Tribute“ a největší muzikálové hvězdy a další osobnosti showbussinesu na něm – ještě předtím, než vůbec spatřila světlo světa Sondheimova skutečně vrcholná díla Little Night Music, Sweeney Todd nebo Sunday in the Park with George – oslavily Sondheima jako nového krále Broadwaye. Vedle Harolda Princeho, Anthonyho Perkinse, Jule Styna či Sheldona Harnicka zde své laudatio na Sondheima přednesl i Bernstein. S neobvyklou pokorou pohovořil od klavíru o důležitých vrcholech Stephenovy kariéry a zavzpomínal i na okamžiky spolupráce na West Side Story. Fotografie z následné recepce zachycují Bernsteina a Sondheima téměř neustále pohromadě a s pohledy plnými naděje, že tenhle tandem ještě něco velkého společně dokáže. Že už se tak nikdy nestane, věděli oba muži během velké oslavy Lennyho sedmdesátin v Tanglewoodu v roce 1988. Sondheim se jí sice osobně nezúčastnil, ale vyslal na ni herečku a zpěvačku Lauren Bacall, která na ní zazpívala osobitou variaci na Weillovu a Gershwinovu píseň z muzikálu Lady in the Dark s původním názvem Poor Jenny. Sondheimova verze se pochopitelně jmenovala Poor Lenny a pojednávala o Bernsteinových trápeních s obrovským množstvím talentů, které mu osud nadělil... Dva roky na to se oslavencova životní pouť definitivně uzavřela a není už mezi námi ani většina spolutvůrců jeho nejslavnějšího díla West Side Story. Kromě dvou. Devadesátiletý Harold Prince a osmaosmdesátiletý Stephen Sondheim jsou evidentně stále plni sil a jak se zdá, na poli „concept musical“ ještě neřekli své poslední slovo...

Nahoru | Obsah