Hudební Rozhledy

Editorial 05/18

Hana Jarolímková | 10/18 |Úvodník

Vážení a milí čtenáři,
květnové výročí jsem si vybrala jako podklad pro zamyšlení nejen nad zrůdností minulého režimu, ale také nad řadou nešvarů, které najdeme i v naší nedávné historii a současnosti.
Dne 28. května tohoto roku oslavíme totiž „půlkulaté“ výročí narození umělce, bez něhož si dějiny naší klasické hudby 20. století nedokážeme ani představit. Toho dne před 135 lety se totiž narodil význačný umělec spletitého a nelehkého osudu, jeden z nejvýznačnějších českých dirigentů, v zahraničí srovnávaný například s Toscaninim či Furtwänglerem – Václav Talich (28. 5. 1883 – 16. 3. 1961).

Pocházel z velmi chudé rodiny a jako více než nadanému mladíkovi mu v uskutečnění jeho snu pomohly takové osobnosti tehdejší hudební kultury, jakými byli např. Antonín Dvořák (1841–1904), který mu již jako studentovi Pražské konzervatoře zajistil stipendium známého mecenáše Josefa Hlávky (1831–1908), či Otakar Ševčík (1852–1934), jenž ho v roce 1903 doporučil jako koncertního mistra Berlínské filharmonie.
Před I. světovou válkou působil Talich v Rusku a ve Slovinsku a v roce 1917 poprvé předstoupil i před Českou filharmonii, s níž do roku 1941 projezdil prakticky celou Evropu. A protože se během války snažil hudbou posilovat národní uvědomění, pochopitelně, že se tím nemohl vyhnout jednáním s německými úřady. To se mu ovšem po válce, jak už bývá v této zemi snad „národním“ zvykem, tvrdě vymstilo. Našli se totiž, jako obvykle, takoví, kteří ho obvinili z kolaborantství, vzhledem k čemuž byl Talich dokonce na měsíc, než se prokázala nepodloženost jeho obvinění, uvězněn. Nicméně temný stín už se za ním táhl dál. Do roku 1948 mohl pracovat velmi omezeně (a to i v Národním divadle, kde se v roce 1936 uvedl nastudováním Dvořákovy Rusalky) a po nástupu komunistů k moci mu bylo dirigování zakázáno úplně. Na požádání Laca Novomeského (1904–1976) odešel tehdy do Bratislavy, kde založil Slovenskou filharmonii, kterou řídil čtyři roky. O další dva roky později, 5. března, opět stanul před Českou filharmonií. A protože, jak už jste si jistě, vážení čtenáři, povšimli, žijeme v zemi plné paradoxů, v roce 1957 byl jmenován národním umělcem.
Ačkoliv to nebývá zvykem, zvolila jsem v první části úvodníku tuto „minimonografii“ zcela záměrně: pro poválečné dějiny naší kultury je totiž, bohužel, více než symptomatická. Vždyť podobně jako Václav Talich „dopadla“ i řada dalších osobností (nejen) uměleckého života jako např. Vlasta Burian (1891–1862) ad.
Nevím, zda to máme v naší „národní povaze“, ale v krizových okamžicích našich dějin se často své spoluobčany (mnohdy i přes obtížnost politické situace tvrdě pracující pro tento národ) snaží zdiskreditovat ti nejvíce z předcházejících období zkompromitovaní jedinci, a to aby podle známého českého přísloví „Zloděj křičí: chyťte zloděje“ odvrátili pozornost sami od sebe a svých leckdy až špinavostí.
Mnoho příkladů bychom našli i v období po roce 1968, zejména v tíživých letech tzv. „normalizace“, kdy se mnozí kulturní činitelé doslova z posledních sil snažili zachránit, co se v obtížných podmínkách dalo, a po roce 1989 byli vystaveni nejrůznějším útokům od těch, kteří pro jistotu nedělali nic, anebo měli takříkajíc „máslo na hlavě“. V tomto případě nemá smysl nikoho jmenovat, protože tak či onak jednající osoby žijí a mnozí z těch, kteří do veřejného prostoru šířili – mírně řečeno – dezinformace, zastávají důležité posty ve státním aparátu a v různých kulturních a jiných institucích. V této souvislosti lze souhlasit s mnohými historiky, kteří tvrdí, že doba se mění, lidé a jejich základní vlastnosti ovšem ne. A to je zjištění více než smutné.

Nahoru | Obsah