Hudební Rozhledy

Vzpomínka na Jana Šmolíka

(17. 4. 1935 – 22. 3. 2018)

Hana Jarolímková | 05/18 |Vzpomínka

Jan Šmolík

Když jsme se poprvé s Honzou setkali, já jako nová členka redakce, sídlící tehdy ještě v krásném Nostickém paláci, a Honza v roli tehdejšího šéfredaktora, hned jsme si padli do oka. Honza totiž nebyl žádný upjatý škarohlíd, ale celoživotní optimista, který nezkazil žádnou legraci. Přitom si však v našem ryze ženském osazenstvu dokázal i přes kamarádský vztah udržet respekt – a že to vždy nebylo tak úplně jednoduché, o tom se asi nemusím rozepisovat.




Honza byl skvělý stylista, přesně dokázal vyhmátnout jádro věci i pohotově na vše reagovat. Nikdy nezapomenu na jeho výstižné hlášky, které danou situaci či určitého člověka charakterizovaly tak přesně, že bylo hned jasné, o co či o koho se jedná...
Hudbu miloval a uměl o ní i tématech s ní spojených výborně psát. Jeho nejoblíbenějším pracovním nástrojem byla nožem perfektně ořezaná tužka a abychom mu ji nezáviděly, měli jsme jich v redakci k dispozici bezpočet. I teď, v době počítačů, si na ně někdy se slzou v oku vzpomeneme… Měl však i jiné okruhy zájmů – a mohu říci, že vesměs na vysoké odborné úrovni. Řadu let se například věnoval judu, v němž získal nejen jeden z černých, tedy nejcennějších pásků, ale na akademickém mistrovství světa i jednu z medailí. Byl i vášnivým rybářem, mykologem a entomologem! Co všechno nám jen navyprávěl o rybách či způsobech rybaření včetně speciálních návnad či háčků, o houbách, které bych jednoznačně označila za nepoživatelné, ne-li život ohrožující a díky Honzovi jsme se dozvěděly, že naopak patří k těm nejchutnějším, či o tom, jak složitou říši představuje hmyz, o němž věděl snad více než kdejaký na slovo vzatý profesionál! A o všem dovedl hovořit tak poutavě, že jsme často ani nedutaly, byť některá témata pro nás byla doslova „španělskou vesnicí“. Jeho život ale zase takovou procházku růžovým sadem vždycky nepředstavoval.
V letech 1954–1959 vystudoval hudební vědu a estetiku na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy u Mirko Očadlíka a Antonína Sychry, které zakončil diplomovou prací s názvem Žánr scénické hudby u E. F. Buriana, přičemž ještě před zahájením studia od roku 1950 v Plzni (z Plzeňska – konkrétně z jím milované vesničky Vochov – totiž pocházel) navštěvoval soukromé hodiny skladby u prof. Josefa Bartovského. Krátce pak působil v Encyklopedickém ústavu ČSAV, poté v kabinetu pro soudobou hudbu ve Svazu československých skladatelů či dva roky (1960–62) v průběhu základní vojenské služby jako dramaturg v Armádním uměleckém souboru Víta Nejedlého. Již předtím se však jeho osud spojil s časopisem Hudební rozhledy, kam se po „vojně“ na tři roky vrátil. V letech 1965–68 byl odborným asistentem a aspirantem na katedře estetiky FFUK a externím spolupracovníkem týdeníku Kulturní tvorba, 1968–69 redaktorem kulturní rubriky deníku Rudé právo či roku 1970 tajemníkem koncertního oddělení Svazu československých skladatelů. Jeho reportáž Na západní hranici klid vyšla v ilegálním Rudém právu po srpnové okupaci 1968 a vzbudila takovou pozornost, že ji opakovaně citovaly všechny světové agentury a rozhlasové stanice.

V jeho životě – stejně jako v životech mnoha jiných, podobně smýšlejících lidí – však rok 1968 znamenal prudký zlom. Za své články a názorové postoje z následujících dvou let byl v roce 1971 v rámci normalizačních opatření donucen opustit odbornou profesi a vykonávat manuální práce: nakonec byl rád, že kromě jiného mohl pracovat alespoň jako topič na ministerstvu zdravotnictví a posléze na stavbě dálničního mostu v Berouně. Navzdory tomu však nepřestával o hudbě psát, byť většinu svých textů musel uveřejňovat pod cizími jmény. Vzpomeňme na jeho monografie, věnované violistovi Ladislavu Černému, skladateli Lubomíru Železnému, klavíristovi Alfrédu Holečkovi či dvě nakonec nevydané knihy o Janu Seidlovi a Vlachovu kvartetu i na nespočet nejrozmanitěji zaměřených článků, slovníkových hesel, fejetonů, statí a kritik pro nejrůznější časopisy a noviny, řadu scénářů pro Československou televizi a Československý rozhlas nevyjímaje. I když se s ním v těch letech život nemazlil, nikdy nezahořkl, ba právě naopak. I díky tomu se po své rehabilitaci v roce 1989 nejen opět vrátil ke svému osudovému časopisu Hudební rozhledy, v němž byl jmenován šéfredaktorem, ale zůstala mu i spousta přátel, z nichž k těm nejstálejším – celoživotním patřili vedle spolužáka Petara Zapletala například Jožka Páleníček, Ilja Hurník, Zuzana Růžičková a Viktor Kalabis, Ivanka Loudová, Dušan Pandula či Zdeněk Šesták… Bylo by jich ještě mnoho včetně tehdy mladých, Juraje Filase či Jiřího Gemrota, kteří prošli jeho životem a zanechali v něm – stejně jako on v jejich – nesmazatelnou stopu. K lidem jemu nejbližším a nejdražším však patřila hlavně jeho rodina: životní partnerka Helenka, s níž si, byť je profesí lékařka, skvěle rozuměl a která mu neochvějně stála po boku i v časech nejkrušnějších, a milovaná dcera Jana a obě vnučky, Terezka a Nikolka.
Jeho druhou rodinou však, doufám, pro něho byla i naše redakce: Marcela Šlechtová, já, řadu let i Jitka Slavíková a zpočátku rovněž Miloš Pokora, Petar Zapletal a Svatava Barančicová. Do posledních chvil zůstal Honza, jehož si už nikdo z blízkého okolí nedokázal představit bez modré krabičky šňupacího tabáku, s námi se všemi v pravidelném kontaktu. Jeho nezdolný optimismus a životní nadhled nám už bude navždy chybět…

Nahoru | Obsah