Hudební Rozhledy

Petra Lang hostem letošního Pražského jara

Anna Šerých | 10/18 |Rozhovory

Petra Lang (Foto:Ann Weitz)

Na německou sopranistku Petru Lang se těší nejenom ti, kdo už ji zažili na předchozích koncertech Pražského jara (v roce 2010 s Pražskými symfoniky a Jiřím Koutem v Beethovenově „Deváté“ a o rok později s Českou filharmonií v Mahlerově „Symfonii tisíců“), ale (a možná ještě víc) i zapřísáhlí wagneriáni, kteří jsou uvyklí na vybrané wagnerovské inscenace jezdit do světa, nejlépe do Bayreuthu. Právě tam se s jejím neodolatelným zpěvem a vybraným herectvím setkávají pravidelně.


  • Dočetla jsem se, že k výuce zpěvu jste se, studentka houslí, dostala jaksi omylem, záměnou jména, které paní sekretářka zkomolila, místo Lange napsala Lang. Jaký šťastný omyl! Na které to bylo škole?
    To bylo v Darmstadtu na Akademie für Tonkunst. Já jsem tam studovala housle, chtěla jsem být učitelka houslí. Opravdu šťastný omyl a jsem za něj vděčná!
  • Jak vnímáte soutěže – zvítězila jste například v roce 1991 v pěvecké soutěži v Hertogenboschi. Také v Coburgu v Alexander Girardi International Competition. Je tato soutěž zaměřená na operetu, když Girardi byl proslulý tenorista vídeňské zlaté éry operety? Jak vnímáte pěvecké soutěže obecně, jsou startem ke kariéře?
    V Coburgu se soutěží v standardním repertoáru, ovšem vzhledem k Girardiho památce musíte mít nějakou operetní árii připravenou také. Soutěže jsou pro mladého zpěváka hodně důležité. Je to prezentace, je to konfrontace s konkurencí i setkání s agenturami, které pomáhají nasměrovat na předzpívání. Pro start kariéry to všechno jsou aspekty velmi důležité.
  • Účastníte se dnes nějakých soutěží jako porotce?
    Zatím mne ještě nikdo neoslovil a nepozval. Uvidíme v budoucnosti.
  • Na scénu v Bayreuthu jste prvně vstoupila jako Brangäna v Tristanovi a Isoldě v roce 1996. Byla jste uvyklá předtím jezdit do této wagnerovské mekky jako posluchačka?
    To nebyl Bayreuth, Brangänu jsem prvně zpívala ve Státním divadle v Braunschweigu (1995–1997), v Bayreuthu v roce 2005. Ovšem jezdit do Bayreuthu jsem byla zvyklá odedávna, tatínek, zaměstnanec Frankfurtské opery, vždycky dokázal obstarat lístky. Takže už jako mladé děvče jsem tam zažila nejméně dvacet, pětadvacet představení. To bylo něco úžasného.
  • Vaše obezřetné zacházení s hlasem a rozpětí od mezzosopránu po soprán vám přineslo mnoho wagnerovských rolí a myslím, že v tom držíte pěvecký rekord: byla jste Waltraute ve Valkýře prvně už v roce 1992, v téže opeře pak Fricka i Sieglinde, poté jste zpívala Venuši v Tannhäuserovi, Kundry v Parsifalovi, Ortrudu v Lohengrinovi, Brünnhildu v Soumraku bohů a Isoldu v Tristanovi a Isoldě. Rozhodně žádná jiná pěvkyně nemá tak bohatý wagnerovský repertoár. Zpíváte role hrdinek obětovaných lásce, jako je například Isolda, tak intrikánek jako třeba Ortruda. Čím vás ty psychologicky monumentální ženské postavy obohatily?
    Z toho úžasného bohatství a charakterů rolí rozhodně profituji. Zpívat třeba Ortrudu, to je pro mě vždycky jako terapie, a fakt, že mohu zpívat různé role, je obohacující. Mnoho získávám rovněž z interpretace kolegů a snažím se také čerpat z velké wagnerovské tradice a také do ní přispívat.
  • Nyní žijete nejvíce jako Brünnhilda, v této roli kolujete světem. Jak vás ovlivňuje život této pravdomluvné, bojovné, zakleté a milující Valkýry? Čemu vás naučila? Jen si připomeňme význam jména Brünnhilda – připravená, hotová k boji. To jméno má konotaci k velké fyzické síle. Souhlasíte?
    S postavou Brünnhildy se naprosto ztotožňuji. Její charakteristika, její charakterový základ spočívá v absolutní a totální čestnosti, upřímnosti, zvídavosti, v aktivním odevzdání se dobru, to vše je pro ni důležité. Vývoj této ženy, její postoje, porozumění mně imponuje. Když se Brünnhilda setká se zklamáním, vždycky aktivně hledá řešení, s tím se také naprosto identifikuji. Každé její scénické ztvárnění je pro mne vždy velká interpretační výzva, i ve svém věku jsem na jevišti jako mladé děvče. Je to moje nejmilejší role.
  • Brünnhildě dal Wagner věrného koně Grana. Zažila jste inscenaci, ve které byl opravdu živý kůň?
    Ano, ale zásadně jsem to odmítla. Mám k tomuto velkému zvířeti velký respekt vlastně už od dětství. Když jsem byla úplně malá, tak se tatínek snažil trénovat mne na poníku, chtěl mne na něj posadit, ale poník mne odstrčil, a já jsem zůstala od té doby vůči koním ostražitá, dokonce přiznávám, že z nich mám i trochu strach…
  • Myslíte, že máte výhodu v tom, že jste německé národnosti, a že tudíž všechny ty wagnerovské ságy a vize máte jaksi v genech?
    O tom jsem už dlouho přemýšlela a myslím, že identifikace s těmito rolemi s tím, zda jste nebo nejste německé národnosti, nesouvisí. Samozřejmě, že němčina jako rodný jazyk je výhoda pro text, pro správnou dikci a pomáhá, zjednodušuje studium, ale porozumět ságám a mytologii, na to člověk vůbec nemusí mít německou národnost.
  • Ve světě Wagnerových oper se pohybujete mezi božstvy, jakých lidských vlastností si nejvíc ceníte v reálném světě?
    Pro mne je důležité najít se a být věrný sám sobě, být čestný vůči sobě i vůči ostatním, být upřímný, zcela jednoduše mít velký respekt k člověku. U Wagnera to není jako v reálném světě, u něj třeba i kladná postava nejedná vždycky tak, jak bychom si představovali a očekávali, nejedná vždycky tak, jak by v reálném světě jednat měla.
  • Vaši kariéru provází dnes dost nevídaná, vzácná zásada: nenecháváte sebou manipulovat, od počátku jste si hlídala hlas a jeho rozvoj, dokázala jste odmítat role, které jste v daném čase nepovažovala pro sebe za vhodné. Odkud pramení tato kázeň?
    Shledávám za velmi důležité chránit si hlas. Je to, jako když se řekne – v zdravém těle zdravý duch, i já tedy musím pečovat o svůj hlas, nedat mu zestárnout a umět si role vybírat. Dbám o sebe komplexně – a to včetně duševního zdraví. Tak všichni nepřemýšlí.
  • Když se ohlédnete, našla byste i přesto ve svých rozhodnutích nějaké, které možná bylo zbytečně striktní?
    Vždycky v té dané chvíli jsem cítila, že je to rozhodnutí správné a že si za ním musím stát. Od mládí jsem se totiž snažila najít správnou cestu. S tím souvisí a k tomu také patří, že zpěvák musí dát roli to nejlepší, co umí. Musím umět odhadnout, jak daleko a kam až mohu jít, musím zároveň vědět, co si nemohu dovolit. Možná jsem si taky někdy říkala, ale je to jen spekulace, že jsem se mohla odvážit větší kariéry, ale vždycky jsem nakonec dospěla k názoru, že má rozhodnutí byla správná. Jedno z nejdůležitějších slov v kariérním slovníku zpěváka je právě to – ne.
  • Vaše vystoupení jsou spojena s plejádou vynikajících dirigentů, sama jste dirigování studovala, tudíž jim tak trochu vidíte do řemesla. Co pěvec od dirigenta potřebuje nejvíc? Kdybyste měla sestavit žebříček spolupráce s dirigenty, který z nich by byl na vrcholu?
    Pro mne je na té pomyslné špičce jednoznačně Christian Thielemann. Osobnost zpěváka respektuje, je velkorysý a je jako partner, který ho podpoří, podporuje jeho kreativitu. Je to ohromný muzikant, ukáže a otevře i cesty k vylepšení výkonu.
  • David Robertson bude dirigovat váš koncert s Českou filharmonií. Už jste s ním někdy spolupracovala?
    Dosud ne a jsem samozřejmě zvědavá a moc se těším.
  • Bartókův Hrad knížete Modrovouse je dílo vysoké psychologické intimity. Judith je žena lásky a naivity, svůj úmysl zachránit knížete nedokáže naplnit. Jak Judith vnímáte?
    Já si představuji, že v lásce a z lásky člověk činí a koná to nejlepší. Judith je ale podle mne egoistická a nereflektuje realitu. Modrovous je starší muž a ona jeho osobitost nijak nerespektuje, ona jej vlastně nemiluje. Judith je hlavně zvědavá, je hnána svou zvědavostí a na ni nakonec i doplácí. Je to mladá žena bez zkušeností, zralá žena by patrně jednala jinak. Judith není kladná hrdinka.
  • Říká se, že Béla Bartók do postavy knížete promítá sám sebe, svá tajemství, svou intimitu. Vy jste se ve své interpretaci s dílem mnohokrát konfrontovala, myslíte si to také tak?
    Literatura to tak říká. Hudba Modrovouse je nádherná, bohatá a musíme rozlišovat hudbu Modrovouse a hudbu Judith. Její hudba je jakoby nevypočitatelná, jaksi hektická, agresivní. Já to chápu a vnímám tak, že Bartók tam včlenil svou vlastní zkušenost se ženami.
  • V podstatě od počátku vzniku díla existuje jeho německý překlad. Předpokládám, že zpíváte Judit v němčině. Nebo vzhledem k dnešní praxi zpívat v originále zpíváte Modrovousův hrad v maďarštině?
    Poprvé jsem Judith zpívala v roce 1996 v Braunschweigu v němčině a byla jsem ráda, protože jsem tomu rozuměla. Když jsem roli studovala, tak si se mnou ale rodina užila, protože Judith mne hodila do hodně špatné nálady. Pro vnitřní kontext díla je samozřejmě optimální maďarština, to je třeba akceptovat, jinak vyzní hlásky, intonace, originální znění je vždycky to nejlepší. Později jsem proto roli nastudovala v maďarštině a v maďarštině také Judith od té doby zpívám. Dokonce v Londýně po premiéře za mnou přišli Maďaři z Bartókovy společnosti a spustili na mne maďarsky. Tak jsem je musela uvést na pravou míru, že role Judith je to jediné, co z maďarštiny umím. V Praze, alespoň doufám, budu také zpívat v maďarštině.
  • V roce 2012 jste v Covent Garden v Londýně účinkovala ve Dvořákově Rusalce v roli Cizí kněžny. To je ta velmi diskutovaná a většinou kritiků zcela odsouzená inscenace v režii Jossi Wielera a Sergia Morabita, kterou Britové převzali ze Salcburku. Hudební nastudování bylo komentované jako vynikající. Jaký máte na tak kontroverzní představení názor, jak jste se cítila?
    Musím říct, že já jsem celé přestavení nikdy neviděla, a tudíž se k němu nemohu vyjadřovat. Se svou rolí jsem byla spokojená. Zásadně si myslím, že Rusalka je pohádka a má zůstat pohádkou, na takové představě jsem i vyrůstala. Samozřejmě i do pohádky lze vsunout všelijaké psychologické aspekty.
  • Setkala jste se někdy s nabídkou zpívat některou roli z děl Leoše Janáčka, třeba Kostelničku?
    Já se necítím pro tuto roli vyvolená, myslím, že můj hlas na to není stavěný, a ani co se týče odpovídajícího vyjádření psychologických aspektů této složité postavy, není pro mě ten správný čas. Je to fantastická role, možná za pár let se budete moci zeptat znovu a já odpovím ano.
  • Na vaše vystoupení v Praze s Českou filharmonií se velmi těšíme. Bude to vaše třetí vystoupení na Pražském jaru, nebo se mýlím?
    Ano, v roce 2011 jsem zpívala v mohutném provedení v O2 Areně v Mahlerově 8. symfonii, kterou dirigoval Christoph Eschenbach, rok předtím to byla Beethovenova „Devátá“. Zpívat ve Smetanově síni – jaká to je nádhera! Rodina mého otce pochází ze Svitav a oni, jak tatínek vyprávěl, byli uvyklí jezdit do Prahy na koncerty, vždycky vyprávěl o kráse pražských koncertních sálů.
  • Po Praze odjíždíte dávat mistrovské kurzy zpěvu, co je hlavní zásada, kterou svým frekventantům vštěpujete? Stalo se vám, že u některého studenta jste si řekla – škoda, že ztrácí čas, vždyť pro náročnou pěveckou práci nemá kapacitu? Kdybyste si tím byla stoprocentně jista, řekla byste mu to?
    Vždycky, když mladí lidé přijdou, tak za nejdůležitější považuji zpočátku to, aby si ten mladý člověk uvědomil, kam směřuje, co chce na své cestě dosáhnout, co musí pro své budoucí povolání všechno udělat. Mistrovský kurz v několika dnech, to je tak trochu jako vitaminová kúra. Povolání pěvce je nesmírně náročná profese a člověk se musí na takovou profesní cestu dobře vybavit. Vždycky přijdou potíže a když nebudete beze zbytku nadšený a s elánem odevzdaný tomu, co jste si zvolil, tak je nedokážete překonat. Je otázka zodpovědnosti, jak s tím vším naložit a jak to zvládnout. Musí jít svou vlastní cestou a musí mu to dělat i radost. Já jim to všecko čestně a podle svého nejlepšího přesvědčení řeknu, pro svou profesionalitu musí hořet.

    Zadáno pro: MHF Pražské jaro

    Nahoru | Obsah