Hudební Rozhledy

Ještě jednou Iván Fischer

Alena Sojková | 05/18 |Rozhovory

Iván Fischer

V minulém čísle našeho časopisu (Hudební rozhledy 2018/č. 4, str. 3) jsme přinesli článek, ve kterém jsme představili hosta letošního Pražského jara – maďarského dirigenta
Ivána Fischera. Ten 24. 5. vystoupí v Praze s Budapešťským festivalovým orchestrem, který založil v roce 1983. A protože zcela vytížený Iván Fischer se dostal k odpovědím na otázky, které jsme mu před časem poslali, teprve před uzávěrkou tohoto vydání, nechtěli jsme vás o jeho zajímavé myšlenky připravit a nabízíme vám je v následujících řádcích v tomto čísle.


  • Budapešť je v názvu tělesa, které jste založil a proslavil, a přesto městští radní Budapešťskému festivalovému orchestru přiškrtili finance…
    Ten škrt není tak velký, ztratili jsme asi deset procent dotací. Je to však znát a osobně mě to i dost bolí, protože Budapešťský festivalový orchestr je pýchou města a myslím, že by měl dostávat více podpory. Ale my přežijeme a budeme hrát i nadále. Stále Budapešť miluji, a navíc tu máme skvělé publikum, ke kterému jsem velmi loajální.
  • Vaši prarodiče z matčiny strany zemřeli v koncentračních táborech, váš otec válku přežil jen díky nežidovským rodinným přátelům, kteří ho vydávali za svého syna… Je tato vaše základní životní zkušenost motivací, která vás nutí nemlčet, kritizovat politické strany, které podporují nacionalismus a antisemitismus?
    Ano, možná máte pravdu. Je to základní motivace. Když vidíte opět hulákat nacionalisty, musíte promluvit, abyste lidi varovali. Vždyť naše generace může být tak šťastná, že žije v míru. Mí prarodiče byli zabiti a to ve mně zanechalo velkou zodpovědnost: již nikdy se to nesmí stát znovu.
  • Když jste byl malý, bydleli jste kousek od budovy Státní opery a prý jste s bratrem Ádámem pozorovali davy návštěvníků vycházející ven po poslední oponě, dokonce jste se pak oba stali členy dětského operního sboru. Otec, hudební skladatel Sándor Fischer, vám doma pouštěl nahrávky Furtwänglera, Klemperera či Toscaniniho a upozorňoval vás na rozdíly v jejich pojetí… Byly tyto roky a podněty tím zásadně formujícím pro vaši budoucí profesi?
    Samozřejmě. Vyrůstat s hudbou, slyšet ji a setkávat se s ní na každém kroku, to byla pro naši budoucnost velká škola a neocenitelná pomoc. Na druhou stranu – seznámil jsem se už s mnoha talentovanými lidmi, kteří nepocházeli z hudebních rodin… Obě cesty jsou možné, ale my s bratrem jsme měli výhodu, že v naší rodině se hudba považovala za součást kultury.
  • Studoval jste klavír a housle, později na budapešťské Konzervatoři Bély Bartóka violoncello a skladbu. Pokračoval jste studiem dirigování ve Vídni u Hanse Swarowského. Přitom říkáte, že jste nikdy dirigentem být nechtěl.
    To byl pomalý a postupný vývoj. Nevybavuji si přesně, kdy k tomu rozhodnutí došlo. Zřejmě jsem dával přednost práci s lidmi a měl jsem již vytvořený přesný názor na hudbu a kulturu vůbec. Když jste instrumentalistou, dlouhé hodiny na svůj nástroj cvičíte a jste nekonečně sami. Ta představa se mi nelíbila a postupně jsem byl přitahován různými skupinami, ansámbly, orchestry, až jsem nakonec dospěl k vůdčí roli.
  • V roce 1976 jste zvítězil v soutěži Rupertovy nadace v Londýně. A najednou se vám otevřely ty nejprestižnější světové koncertní sály. Kariéra „létajícího dirigenta“ se vám ovšem moc nezamlouvala. Co jste tehdy postrádal?
    Tenkrát jsem byl velmi nespokojený s mechanickými, nudnými výkony, které jsem u mnoha orchestrů slyšel. Připadalo mi to jako bez života. Snil jsem o orchestru, v němž každý hraje jako komorní hráč – který více dává a také více bere, který je kreativnější a mnohem zaujatější.
  • Také se vám na samém počátku nelíbily věci, které některé dirigenty charakterizují: odér slávy, zachování hierarchie, rutina práce s orchestrem.
    Máte pravdu, častokrát mi připadalo, že divadelní režiséři jsou mi bližší než dirigenti. A víte proč? Dirigenti dávají instrukce, příkazy: rychleji, pomaleji, jemněji, hlasitěji atd. Také to dělám, také muzikanty vedu, ale celou tu dobu přemýšlím o tom, jak je získat, aby se ponořili hlouběji. Divadelní režiséři pomáhají hercům v procesu pochopení divadelní role a vkládají do toho vlastní osobnost. V hudbě se to může dít také – tím, že se muzikanti stanou součástí tvůrčího procesu.
  • V Praze uvedete Mahlerovu Druhou symfonii Vzkříšení. Jaké nároky klade tato skladba na interprety?
    Vzkříšení není jen obyčejná symfonie. Je to slavnostní, výjimečná kompozice, která přináší všeobjímající mimohudební zážitek. Jedinou podobnou skladbou je Beethovenova Devátá. Obě jsou to spíše filozofická mistrovská díla než symfonie. Mahler nám ve své Druhé nabízí až dětinsky naivní optimismus, který vrcholí povznášejícím, vizionářským vyzněním.
  • Jak se těšíte na setkání se svým oblíbeným Českým filharmonickým sborem Brno?
    Velmi! Znám tento sbor velmi dobře. Vždyť to nebude poprvé, co spolu vystoupíme. Jeho interpretace Dvořákova Rekviem je ta nejkrásnější, co znám. Společně jsme ho dávali před několika lety a nikdy na to nezapomenu. Pravidelně tento sbor zveme do Budapešti a na mezinárodní turné Budapešťského festivalového orchestru. Už teď si jsem jistý, že poslední věta Mahlerovy Druhé symfonie bude nejkrásnější částí koncertu.
  • Jako sólistky vystoupí Christiane Karg a Elisabeth Kulman. Co vám při vyslovení jejich jmen vytane na mysli?
    Že je škoda, že sopránový part je tak krátký, a zpěvu Christiane Karg si proto moc neužiji. Je to velká zpěvačka! Naposledy jsme spolupracovali na koncertě Berlínských filharmoniků, kde zpívala Mozarta (árii Lungi da te, mio bene z opery Mithridates, král pontský – v říjnu 2016, pozn. red.). Zatímco alt má velké sólo, takže posluchači si budou moci umění Elisabeth Kulman opravdu vychutnat. Kdysi mi ji velmi přesvědčivě doporučil Nikolaus Harnoncourt.
  • Zhruba v roce 2000 jste se znovu vrátil ke komponování. Velký ohlas zaznamenala vaše opera Red Heifer…
    Měla premiéru v roce 2013. V maďarštině má název A Vörös Téhén (Rudá jalovice) a chtěl jsem v ní připomenout jednu antisemitskou kapitolu z maďarských dějin. V roce 1882 byli nějací Židé obviněni ze zabití dívky z náboženských důvodů. Soud je sice nakonec osvobodil, ale tento případ posílil v Maďarsku antisemitské nálady. To, že jsem zvolil tento námět, také souviselo s tím, že v roce 2012 jeden z členů strany Jobbik prohlásil osvobozující rozsudek za pochybný. Viděl jsem v tom nebezpečí, že země může znovu upadnout do nacionalismu a antisemitismu.
  • A na čem pracujete nyní ?
    Dokončil jsem dětskou operu podle populární obrázkové knížky spisovatelky Julie Donaldsonové a ilustrátora Axela Schefflera Gruffalo. Poprvé bude uvedena příští rok v Berlíně. Trvá jen asi třicet minut a přesně kopíruje příběh, takže děti, které mají tuhle knížku rády, budou rozumět každému slovu.
    Zadáno pro: MHF Pražské jaro

    Nahoru | Obsah