Hudební Rozhledy

Pardubické hudební jaro a Má vlast

Julius Hůlek | 08/18 |Festivaly, koncerty

Petr Altrichter při provedení Mé vlasti

Úvodem…
V dramaturgii i samotné realizaci letošního ročníku mezinárodního hudebního festivalu Pardubické hudební jaro (4. 3.–6. 5.) hraje roli hned několik historicky, společensky a kulturně významných událostí a jejich výročí. Předně je to fakt a kontinuita čtyřiceti ročníků v dosavadní historii samotného festivalu, který nejenže svou existenci obhájil, ale dokázal se zařadit mezi naše přední hudební festivaly. Svou pozici upevnil mj. i díky pořadatelství, kterého se před pěti lety ujal profesionální soubor Barocco Sempre Giovane se svým uměleckým vedoucím Josefem Krečmerem, ředitelem a dramaturgem festivalu. Festivalové dění se zdaleka neomezuje na město Pardubice, nýbrž se doslova „rozlévá“ do dalších, mnohdy atraktivních lokalit regionu.

Letošní již 40. ročník pochopitelně probíhá ve znamení oslav stého výročí založení samostatného československého státu, a to v rozsahu celkem dvaadvaceti programových položek od března do května. Symbolicky byl zahájen operním představením Libuše Bedřicha Smetany ve Východočeském divadle v Pardubicích v podání operního souboru plzeňské divadelní scény s dirigentem Oliverem Dohnányim a Evou Urbanovou v titulní roli. Svůj mezinárodní rozměr festival letos potvrdil účastí legendárního violoncellisty Mischy Maiského nebo koncertem barokní hudby francouzského souboru Les Folies Françoises. Další významné výročí, devadesát let od úmrtí Leoše Janáčka, připomenul komorní koncert a uvedení opery Liška Bystrouška souborem opavského Slezského divadla. Vrcholem festivalu v souladu s jeho určující ideou a dramaturgickým zaměřením se v podobě slavnostního závěrečného koncertu stalo uvedení obou řad Slovanských tanců Antonína Dvořáka v podání Filharmonie Brno v čele s Petrem Vronským.

Má vlast s Českou filharmonií a Petrem Altrichtrem
Ovšem nespornou dominantou festivalové oslavy stého výročí Československé republiky bylo uvedení cyklu symfonických básní Má vlast Bedřicha Smetany Českou filharmonií pod taktovkou Petra Altrichtra (14. 3.). O to významnější, že naposledy Má vlast v Pardubicích zazněla před padesáti lety, rovněž v podání České filharmonie, tehdy ovšem s Václavem Smetáčkem, v rámci putovních koncertů po českých městech pro posílení národního sebevědomí v čase prvních týdnů sovětské okupace 1968. Myslím, že se dá hovořit dokonce o jisté atraktivnosti letošní Mé vlasti v Pardubicích, zvláště když zazněla v prostoru natolik netradičním, specifickém a multifunkčním, jakým je zdejší proslulá Tipsport arena. Eventuální, zřejmě důvodné pochybnosti, jak dopadne zvuková kvalita provedení zasazeného do prostředí sloužícího diametrálně jinému účelu, než jsou koncerty symfonické hudby, byly rozptýleny hned v průběhu úvodní symfonické básně. Možno odpovědně konstatovat, že mistři zvukaři odvedli nanejvýše zdařilou práci, umožňující vyzněním i poslechem adekvátní profilaci orchestrálního spektra v akusticky nelehkých podmínkách.
Jistě, i tentokrát bylo zřejmé, že umělé ozvučení relativizuje a nivelizuje barevnou i dynamickou škálu orchestrálního zvuku jak v detailech, tak v tutti, avšak dělo se tak – abychom řekli – s minimální možnou ztrátou. Co se samotné interpretační kvality provedení týče, bylo už v počátečních úsecích úvodního Vyšehradu evidentní, že P. Altrichter celkovou koncepcí i pozorností věnovanou detailům uchopil Mou vlast s maximální odpovědností a také ji podal s optimálně ad hoc dosažitelným výsledným efektem. (Připomeneme, že v 80. letech minulého století působil ve funkci šéfdirigenta pardubické Komorní filharmonie a zanechal výraznou stopu v evoluci tohoto tělesa.) Efekt tu ovšem neznamená afektovanost. Právě Vyšehrad předznamenal a další části cyklu potvrdily, že monumentalita je zachována, ale ve vkusně uměřených mezích. Obdobně v návaznosti na Vyšehrad Vltava plynula bez akcentovaných výkyvů, spíše jako nazpět pohlédnuvší připomínka slávy než vygradovaná pompa. V Šárce byla dirigentova snaha o propracovanost děje do detailů evidentní s gesty v dobrém slova smyslu vizuálně úpornými. Vůbec je zapotřebí zmínit Altrichtrovu i na pohled až udivující a po celý průběh cyklu nepolevující vehemenci, jíž usiloval o výraz. V symfonické básni Z českých luhů a hájů se – samozřejmě kromě jiného – soustředil na zmíněnou drobnokresbu s akcentem idylickým, ovšem opět uměřeně nepředávkovaným a nepřeslazeným. Rozhodně pochválíme orchestr (v plénu i skupinách, příhodně na sebe upozorňující dechy ad.) za pozornost, respekt a dobrou intonaci, jakými hráči sledovali dirigentovo úsilí, jeho rytmicky přesnou, agogicky ukázněnou gesci a hlavně všudypřítomnou vehemenci. To všechno se umocnilo v závěrečných dvou částech, Táboru i Blaníku, které attacca vyzněly v účelně zvrásněném ději jako monumentální monolit, mj. logicky odpovídající jejich genezi, kdy Smetana právě tyto dvě symfonické básně napsal s několikaletým odstupem vzhledem k předchozí čtveřici a v návazném kontextu vytvořil relativně „novou“ hudbu.
Ten, kdo přijel do Pardubic na Mou vlast, zajisté byl udiven zájmem veřejnosti, neboť Tipsport arenu odhadem navštívilo tři a půl tisíce návštěvníků. Potvrdilo se, že v jedinečném propojení kvantity i kvality byl úspěšně realizován záměr zatím největšího projektu v dosavadní historii festivalu.

Hoboj a harfa ve znamení impresionismu
Jedním z prvních komorních koncertů letošního festivalu bylo vystoupení dua hobojisty Viléma Veverky a harfenistky Kateřiny Englichové (23. 3.). Oba jsou vynikajícími reprezentanty svých oborů, skvělí sólisté i komorní hráči, a takto spolu vystupují počínaje rokem 2005. Jejich společný repertoár je pestrou, avšak dramaturgicky pečlivě volenou směsicí nevšední hudby, kterou lze slyšet opravdu jen zřídkakdy. Zvláštní pozornost věnují novodobé hudbě a řada skladeb byla napsána právě pro ně. Koncert v heřmanoměstecké synagoze (která mimochodem slouží jako vzorný příklad vzorně zrenovovaného sakrálního prostoru svého druhu) se nesl ve znamení převážně impresionistické hudby. Připomínal to ostatně jeho název „Impressions“, stejně je nazván společný projekt účinkujících, jehož výstupem je rovněž takto označená nedávná CD nahrávka, která byla na koncertě prezentována.
Mnohostranně atraktivním programovým vstupem byla skladba Maurice Ravela Le tombeau de Couperin (Náhrobek Couperinův). Autor tu chtěl uctít odkaz velkého francouzského barokního skladatele a mistra clavecinové hry novodobým, sobě vlastním stylovým vyjádřením, avšak skladatel Otomar Kvěch (1950–2018) tuto původně klavírní skladbu upravil do podoby kongeniálního útvaru pro hoboj a harfu. Je namístě připomenout, že život významného autora české hudební současnosti O. Kvěcha se náhle uzavřel rovný týden před pojednávaným koncertem. Už úvodní Preludium upozornilo na virtuózní nároky, které pětidílný suitový útvar klade. Interpretace je splnila beze zbytku, a tak vlastně došlo ke spontánně vyjádřené poctě Kvěchovu tvůrčímu odkazu.
Následující kompozice La Source (Pramen) pro sólovou harfu nad jiné názorně ilustruje interpretační a skladatelské umění Alphonse Hasselmanse (1845–1912), pocházejícího z Belgie a celoživotně působícího na pařížské konzervatoři, jednoho z předních virtuosů své doby, jenž pro svůj nástroj pilně komponoval. Přímo ikonická koncertní etuda je kompozičně plně zakotvena v ryze romantickém stylu, avšak podání K. Englichové vystižením náladové lehkosti a dramatismu, brilantní virtuozitou jakož i dynamicky a agogicky procítěnou výrazovostí z ní učinilo skvost vpravdě impresionistický. Dramaturgickou nápaditost koncertu umocnila následující položka, která podobně jako v Ravelově případě je kongeniální úpravou původně klavírního originálu. I zde byla tentokrát čtveřice klavírních kusů dalšího předního impresionisty Clauda Debussyho – Reverie, Arabesque, Menuet, Prelude – význačným americkým impresionistou Humbertem Lucarellim (1936) upravena pro hoboj a harfu. Interpretace v mnohostranně dynamické a výrazové paletě přesvědčivě stvrzovala jedinečné propojení obou nástrojů a vůbec nevadilo, spíše naopak, že Veverkově suverenitě a temperamentu leckde připadla role dominantní. Náladovost svébytně odlišného rázu příslušela závěrečné ukolébavce, opět pro oba nástroje, s německým názvem Wiegenlied jednoho z tragicky zahynuvších „terezínských skladatelů“ Gideona Kleina. Uklidňující i trochu lkavý popěvek byl spíše modlitbou a také pěknou ukázkou, s jakou pozorností a pečlivostí může být tvarován každý tón. Vyspělé umění obou interpretů jako jednotící moment adekvátně nevšedního programu patřičně rezonovalo spontánně vřelým ohlasem publika.

Nahoru | Obsah