Hudební Rozhledy

Skvělý Erwin Schrott podruhé v Praze

Helena Havlíková | 05/18 |Festivaly, koncerty

Erwin Schrott

Basbarytonista Erwin Schrott přijel 4. 4. do Prahy podruhé. V prosinci 2016 tu v rámci turné vystoupil s programem ke svému kompaktnímu disku Rojotango, ve kterém se vydal k uruguayským kořenům svého dětství. Odskoky operních sólistů k populární nebo lidové hudbě bývají ošemetné. Schrottovi se tehdy nepodařilo proměnit rozlehlou secesní Smetanovu síň na bar, klub, ale i bordel v Montevideu nebo Buenos Aires, kde je tango „doma“ se svou živočišnou a drsnou nespoutaností. I když Schrottův temný basbaryton a podmanivost jeho vizáže se zdály pro tango jak stvořené, výsledkem byla evropsky uhlazená varianta, která atakovala publikum nikoli emocemi nabitou intimitou, vášní a melancholií, ale přehlušeností estrády.

Tentokrát si ovšem Schrott výrazně napravil reputaci. Přijel s klasickým operním repertoárem. Program otevřel jako šibalský Leporello, který s výčtem Giovanniho milenek v rejstříkové árii (Madamina, il catalogo è questo) nijak nespěchal a „mazlil“ se s jednotlivými typy žen tak, že si v ničem nezadal se svým pánem – vyhlášeným svůdcem, ostatně Giovanniho vábivé dostaveníčko Deh, vieni alla finestra zazpíval jako přídavek. Vystoupil také jako Belliniho Sir Giorgio Walton z Puritánů, Verdiho Jean Procida ze Sicilských nešpor, Attila, Filip II. z Dona Carlose a nevynechal ani svou proslulou ďábelskou roli – Mefistofela, a to jak toho Gounodova, tak Boitova. A to musel Schrott na poslední chvíli svůj program rozšířit, protože sopranistka Golda Schultz, která měla být na koncertě jeho partnerkou, kvůli nemoci nevystoupila. Tak nejspíš vzniklo i nevhodné zařazení přestávky mezi dvě Boitovy árie Mefistofela – Ave, Signor z prologu, ve které s výsměchem uzavírá sázku s Bohem, že získá Faustovu duši, a z 1. dějství (Son lo spirito che nega) se známými hvizdy. Nic to však nemění na tom, že všechny árie programu jsou partie, díky kterým se z pozice basbarytonisty mediálně slavného svým někdejším vztahem s operní hvězdou Annou Netrebko emancipoval tak, že ho zvou přední operní domy.
Schrott zaujal hlavně sytou barvou svého oblého hlasu včetně plně znějícího hlubokého rejstříku. Ani v nejdramatičtějších fortissimech se nenechal vyprovokovat k forzi a přitom dokázal postihnout nejrůznější výrazové polohy od bojové odhodlanosti Attily přes sebejistý výsměch Mefistofela po nostalgickou velkou bilanční árii Filipa, který si uvědomuje, že ani královská moc nad obrovskou španělskou říší mu nepřinesla lásku Alžběty. S velkou plastičností využíval dynamiku a klenul fráze na dlouhém dechu. Partnera měl v ostravské Janáčkově filharmonii, která pod taktovkou Claudia Vandelliho hrála až na několik málo nepřesností v souhře koncentrovaně a empaticky.

Nahoru | Obsah