Hudební Rozhledy

Triumf baroka a Ensemble Berlin Prag

Julius Hůlek | 08/18 |Festivaly, koncerty

Skutečným svátkem barokní hudby co do stylové autenticity, interpretační perfekce a výrazové kreativity byl březnový koncert na pražské Novoměstské radnici nazvaný Tribute to Jan Dismas Zelenka (7. 3.). Vzácný posluchačský zážitek poskytl soubor Ensemble Berlin Prag – Vilém Veverka a Dominik Wollenweber (hoboje), Mor Biron (fagot), Ulrich Wolff (kontrabas), Barbara M. Willi (cembalo). Jeho nejzazší počátky sahají k roku 2005, kdy se v Berlíně potkali stipendisté Orchestrální akademie Berlínské Filharmonie M. Biron a V. Veverka, přičemž k závaznému formování došlo až 2011.

Repertoárovou doménou souboru je barokní hudba a vlastním těžištěm jeho umění je vskutku mistrovské zvládnutí interpretačních nároků v technice i stylu, včetně fyzicky reálných hráčských obtíží. Způsob, jakým se kolektiv souboru vyrovnal s proslulým cyklem šesti triových sonát Jana Dismase Zelenky, poskytuje důkaz par excellence. O „světovosti“ Zelenkova odkazu, srovnatelné s J. S. Bachem, A. Vivaldim a dalšími velkými zjevy evropského hudebního baroka, není pochyb a platí to i pro zmíněnou šestici Zelenkových triových sonát. Křest její nedávné souborné CD nahrávky, kterou realizoval právě Ensemble Berlin-Prag, se uskutečnil v rámci pojednávaného koncertu, mj. pod záštitou a za přítomnosti velvyslance SRN Dr. Christopha Isranga.
Sama nahrávka způsob ztvárnění Zelenkových sonát bezpochyby věrně petrifikuje, ovšem živé provedení zblízka poskytlo zážitek bezprostřední kreativity. Tuto charakteristiku ostatně možno vztáhnout na celý koncert. Otevřela jej úvodní sonáta cyklu, Sonáta I F dur (ZWV 181,1). Decentnost první věty překvapivě vystřídalo závratné tempo nesmírně náročné věty druhé v naprosto perfektní souhře. Momentů překvapení tu bylo víc, zejména v dynamické profilaci věty třetí a kompozičních postupech závěrečné věty čtvrté, sonáty totiž důsledně zachovávají čtyřvěté schéma. Následující Sonáta VI c moll (ZWV 181,6), jíž cyklus vrcholí, mj. fascinovala rozpětím výrazové nostalgie druhé věty, charakteristické sestupnou chromatickou melodikou a virtuózně vyhrocenou individuální koncertantností fagotového partu, s nímž si bravurně poradil M. Biron. Vůbec se dá říci, že dualita kontemplace a rozjasnění byla pro tuto sonátu příznačná.
Interpretační „superkvalita“ ovšem nezůstala omezena jen na Zelenku, po přestávce se srovnatelně projevila i v odlišné atmosféře Sonáty g moll pro hoboj a continuo (Wotq 135) Carla Philippa Emanuela Bacha, nanejvýše respektovaného autora své doby, a to i vrcholnými klasicisty, jako byli Haydn, Mozart a další. Part hoboje je tu obdařen zvláštní, specifickou melodickou dikcí, což V. Veverka dokázal tvořivě využít, a navíc si invenčně doslova pohrávat s ornamentikou a dynamikou detailů. Naproti tomu M. Biron se znovu „blýskl“ virtuózně koncipovaným fagotovým partem. Překvapivý zážitek poskytl poslech vybraných dvou částí – Vorschläge a Harmonie – z Invencí pro dva hoboje jihokorejského autora působícího v Německu Isanga Yuna (1917–1995). V podmanivé interpretaci technicky náročných a výrazově exponovaných partů se tu sešli V. Veverka a D. Wollenweber jako někdejší žák se svým pedagogem. Obě strukturou i dojmem průzračné věty přinášejí hudebně skutečně výjimečné poselství, vpravdě „odjinud“. První staví na quasi přírodním koloritu štěbetavých a kolísavých tónů vystřídaných kontrapunkticky gradovaným napětím, kdežto rovněž kontrapunkticky založená část druhá plyne v melodicky táhlých úsecích. Závěr koncertu náležel opět Zelenkovi a možná i v souladu s potřebou zklidňující katarze volba padla na Sonátu II g moll (ZWV 181,2), přinášející relativně odlehčenou a přehlednější, spíše narativní i hravou, technicky ale neméně náročnou hudbu. Jednoznačný dojem z celého koncertu je evidentní – bylo co obdivovat, bylo a je o čem přemýšlet.

Nahoru | Obsah