Hudební Rozhledy

Nigel Kennedy s Gershwinem v Praze

Vladimír Říha | 10/18 |Horizont

Jako pokaždé do hudby zcela ponořený Nigel Kennedy

Málokterá postava vzbudila v nedávných letech tolik diskusí ve světě popu i klasiky jako britský houslista Nigel Kennedy. Bylo to především kvůli jeho vskutku „uvolněnému“ přístupu k oběma světům, a to jak v hudebním podání, tak i v oblékání a chování (myslím pochopitelně na pódiu při koncertech). Kennedy dlouho žil v Polsku, má odtud i ženu, a naposledy v roce 2009 u nás koncertoval s krakovskou skupinou Kroke, bylo to ve Valdštejnské zahradě během Festivalu Devět bran. Rok předtím, 26. 5. 2008, vystoupil s Polským komorním orchestrem na Pražském jaru.

Po devíti letech se Kennedy do Prahy vrátil a 14. 3. vystoupil v zaplněném Kongresovém centru. Byl to koncert dost odlišný od těch předcházejících. Více než tříhodinový večer s pozdním začátkem a dlouhou přestávkou byl nazván Bach Meets Gershwin, což prokazovalo široký stylový záběr nekonformního houslisty proslulého známým punkovým „čírem“ na hlavě.
Můžeme s radostí konstatovat, že se příliš nezměnil. I ve svých šedesáti letech je stále takový, jak jsme ho znali dříve – s typickými gesty ve sportovních botách (tentokrát místo tradičních „křusek“) od počátku se směsí polštiny a angličtiny navázal kontakt s publikem zejména v prvních řadách. Začal klasikou a po úvodním proslovu se věnoval dvěma ukázkám z děl J. S. Bacha se zběhlostí a uvolněností, nad kterou by asi vyznavači historického přístupu trochu vrtěli hlavou, ale pro spíše mladé publikum byla dostatečná. Pak se konečně dostal ke svému velkému vzoru, francouzskému jazzovému houslistovi Stéphanu Grappellimu a několika skladbami jeho slavného kvintetu Hot Club de France uzavřel první půlku programu.
Ve druhé části došlo na slibovaného George Gershwina, a byl to vrchol programu. Kennedy nejenže střídal dvoje housle, které mu občas odnášeli a přinášeli asistenti, ale na úplném začátku zasedl dokonce ke klavíru a ukázal se i jako velice zdatný pianista. Od standardů jako The Man I Love, Love Is Here To Stay aj. se pak již s houslemi dostal i k části Rapsodie v modrém, tuto pasáž i celý koncert zakončil ukázkami z Porgy a Bess. Hrál vše ve svých úpravách, takže to nebyla jen přehlídka hitů a posluchači si museli vskutku dávat pozor, aby poznali, co právě hraje. Po celý večer mu pomáhala čtveřice hlavně polských spoluhráčů, mezi nimiž vynikla cellistka Beata Urbanek. Zejména v pasážích se skladbami Hot Club de France vedle Kennedyho hrál prim i německý kytarista „reinhardtovského“ střihu Rolf Bussalb na akustickou kytaru.
Publikum si ještě vytleskalo přídavky, kde se ke slovu vedle „grappelliovských“ témat dostalo i na uherské motivy včetně Montiho Čardáše. I když třeba Kennedyho vystupování ne každému sedne (a to tentokrát byl výjimečně vstřícný a chválil každému z první řady jeho nebo její jméno!), lze říci, že je přece jen usedlejší, což se projevuje kladně i na jeho hře. A hlavně – Kennedyho „číro“ na hlavě již možná trochu vybledlo, ale kvalita jeho hry naštěstí ne.

Nahoru | Obsah