Hudební Rozhledy

Kaká mumraj pitvorná!

Výlety páně Broučkovy v Národním

Anna Šerých | 10/18 |Divadlo – Opera . Balet . Muzikál

Výborný Jaroslav Březina jako Matěj Brouček

Leoš Janáček fascinuje čím dál víc – Výlety páně Broučkovy, surreálnou, roztančenou frašku napsal už v roce 1908! To pana Broučka vyslal na Měsíc, husitský díl opery pak zkomponoval v obdivuhodné rychlosti v roce 1917. Premiéru opery nastudoval Otakar Ostrčil v Národním divadle v Praze roku 1920, letos Národní divadlo vybralo Broučkiádu jako titul vhodný k oslavě stého výročí vzniku republiky (ostatně prezidentu Masarykovi operu Janáček dedikoval).

Janáček laťku své páté opery vynesl vysoko. O tom, jak Janáčkovo bezkonkurenčně originální dílo vznikalo, pojednává poučeně studie dramaturga Ondřeje Hučína v programu, posluchač tedy leccos ví, ovšem režie Slávy Daubnerové na scéně Pavla Boráka řadu prvků značně ignoruje. Nerespektuje Janáčkovu jazykovou úspornost, osobitý hudební výraz, emocionalitu a sdělnou identitu, která je každému, kdo uvykl Janáčkovu slohu, nanejvýš přitažlivá. To snově vzletné a humorné dílo zavalili toporným harampádím, ve kterém vtip a humornou nadsázku nalézáme stěží. Výlet pana Broučka do Měsíce má dvě výrazné roviny, nejdřív Broučkův odchod z hostince, loučení před Vikárkou, důvěrný hovor Málinky a jejího milého Mazala. Rozkošný milostný svár, rozkošný hudbou a Málinčiným slovním trucem režie dává do strojené izolace: každý svou dialogickou pasáž zpívá ze své značky, na každou repliku se postava musí dostat na stanoviště, z nasvětleného kruhu zpívá k publiku. Nepravdivě, vždyť postavy vstupního dílu spolu silně komunikují, hradčanská večerní scénka končí půvabných dostaveníčkem „Červánků zhasl žhnoucí nach – ó lásko má…“, dovršena pak lyrickou kantilénou Janáčkova vrcholného umu: „Daleko není do rána…“. Necitlivost režie signalizuje už v počátku zpodobnění Málinky – měšťanská slečna na vdávání z konce 19. století, přesně 1888, kouří na veřejnosti z dlouhé cigaretové špičky! Charakteristika pro bordelmamá a Mazalovo udobřování – „Málinko, mám briliant“, to milec a statisté velkými zrcátky blýskají, pouští prasátka do hlediště. Vtipné?
Broučkův pobyt na Měsíci má být parodií bohémského života. V centru dění je zvýrazněná trojice Svatopluk Čech, Alfons Mucha a Leoš Janáček (v originále funguje básník Čech, postavy umělců jsou beze jména). Vstupujeme do ateliéru či galerie, figuranti přivezou sošné Múzy, prohlíží je jakási jury v bílých pláštích s notesy, přivezou posléze i nahé akty. Měsíčním děním se Brouček jen tak proplétá, dokonce si ani nevšímá totálně nahých žen, které když tančí, koukáme na nejvyšší nevkus kusu. Akceptuji pózující akty, vždyť jsme patrně v ateliéru, ale nahotinky rozdovádět, nožkami klátit, prsa natřásat? Jak to souvisí s Janáčkovou koncepcí? V podmanivé mezihře, jíž měl skladatel zejména rád, známe dokonce slova Janáčkova: „… když jsem se vmyslel do radosti letět vesmírem…“, ozdobí prázdnou scénu hvězdná škála a nahotiny se v tanci rozdovádějí tak, až je figuranti pochytají a odnesou. Později v husitském dějství statují nahé ženy s birety na hlavách, koho tak zobrazují? Klérus či univerzitní kapacity? Jako Pegas slouží měsíčné Etheree monumentální Schnirchovo trojspřeží z průčelí Národního divadla, když Etherea zpívá, tak se sošné Múzy trhavě kymácejí do rytmu, a když Brouček zmíní nos – tak vzadu zprava doleva a zpět courá sbor sem a tam a taková sborová promenáda se opakuje často, bez výpovědní hodnoty.

Výlet páně Broučkův do XV. století se odehrává na stejné šedé scéně s pohyblivým pozadím. V něm se otvírá kruh, abychom viděli davy bojovníků. Po předehře sjedou rekvizity, koláž rámů a předmětů, klenotnice. Když se Brouček octne v roce 1420, potká konšela ve svrchníku a kšiltovce, tlačí obrovskou hlavu Jana Žižky. Ta v závěru kusu surreálně oživne, mrká a promlouvá, ne slova Žižkova, přesto je to detail, který lze brát jako vtip, stejně jako charakteristiku Domšíka od Zvonu, ten se pachtí s mohutným prasklým zvonem. V pojetí scenáristy Pavla Boráka je Výlet na Měsíc „jako doba kamenná, s chladnou galerijní atmosférou … naopak husitská doba je zpodobněna jako doba bronzová, které dominuje motiv Slunce, avšak s temnou atmosférou.“ Koho znázorňují rytieři boží? Sbor v měděnkově kovových kostýmech, všichni jsou oživlé sochy nejspíš z éry socrealismu. Vojíni s čapkami, lodičkami na hlavě přivezou monumentální Kafkovu sochu z Vítkova, Jana Žižku, bez hlavy. Socha funguje jako jakýsi dějový tahák – vojáčtí kulisáci ji střídavě půlí a každou půlku odvezou ke stranám jeviště, pak ji zase spojí atd. Brouček stále koluje scénou, nikdy nenavštíví dům Domšíkův, Kedruda vkodrcá jako úplně zahalená podivínka (byť Brouček v ní pozná svou hospodyni paní Novákovou a chce snídani). Kunka má dlouhý plášť a baret jak vojanda či partajnická komisařka, kouří a čte noviny, ač přináší zprávu o Rokycanově kázání. Její impresivní zprávu o smrti tatíčka bere Janáček za moment hudebně z nejsilnějších. Kunka zde projde špalírem panáků a „táborští hoši“ v sošných převlečnících pietně smeknou. Šturm děje, konfrontace pražských husitů s Broučkovým dezertérstvím z boje má v pozadí sochu bojovníků, osvoboditelů, vojínů s puškami a vztyčeným praporem. Brouček jej hrdinně uzme a rekovně odmává konec děje. Nepravdivě, vždyť si nepřeje, aby se vědělo, že „silně pomohl osvobodit Prahu“. Dostaneme i jiný impulz k zamyšlení či odporu: když chrabrý Petřík děkuje vítězně vojsku Pražanů – „Dietky vítajte“, snese se do popředí scény maketa Národního divadla a v okamžiku, kdy Brouček v defenzivě prohlásí… „Já jsem syn budoucnosti“, tak právě toto divadlo začne hořet. Co mají plamínky sdělit, nejsem jistě jediná, kdo nepochopil. Režie, které ignorují hudební dílo, jsou sice jaksi „in“, zde autorka nasadila nudu naveliko. Řečeno jazykem opery – Kaká mumraj pitvorná! Hudební nastudování je v rukou šéfdirigenta Jaroslava Kyzlinka. Vykazuje parametry dobré práce, nikoli však excelentní souhry a suverénního projevu, jak třeba od prvé scény žádat. Potěšením je projev titulní postavy, Jaroslav Březina je excelentní Brouček, rozený komik roli dokonale ovládá, škoda jen, že je vsazen do jednostranné podoby pana domácího v podroušené náladě, bez vztahových dialogů s bytostmi a problémy, které mu sny připravily. Výborná je sopranistka Alžběta Poláčková v trojroli Málinky, Etherey a Kunky, zaujme sonorním hlasem Jiří Brückler jako Svatopluk Čech, Oblačný i Vacek Bradatý, perfektní dikcí také barytonista Roman Janál, tenorista Aleš Briscein suverénně oživuje lyriku Mazala, Blankytného i Petříka. Všem účinkujícím patří dík za kvalitu vyzpívaných rolí, nelehkých a v této režii zatracovaných do bezvýznamnosti.
Nastudování z nově editovaných materiálů Jiřího Zahrádky neznělo v Praze poprvé, už před patnácti lety jsme je slyšeli živě přitažlivé pod taktovkou Sira Charlese Mackerrase. Janáček vnímal Broučkiádu jasně, zdůrazňoval, že pravdy je v tomto díle vrchovatě, a víc: „Pro jeviště stvořeno. Obraz dramatický vidím již jasně ve scénách.“ V Národním divadle se dnes s jeho představivostí inscenátoři vědomě míjejí.

Praha, Národní divadlo – Leoš Janáček Výlety páně Broučkovy. Dirigent Jaroslav Kyzlink, režie Sláva Daubnerová, scéna Pavel Borák, kostýmy Simona Vachálková, světelný design Daniel Tesař, sbormistr Martin Buchta. Premiéry 22. a 25. 3. 2018.

Nahoru | Obsah