Hudební Rozhledy

Fibichova nevěsta messinská

Anna Šerých | 10/18 |Divadlo – Opera . Balet . Muzikál

Ivana Veberová (Beatrice)

Zdeněk Fibich (1850–1900) patří bezesporu do zakladatelského trojlístku moderní české hudby – Smetana, Dvořák, Fibich. Přesto realita znalosti jeho hudby je vlastně tristní, takřka ji neznáme, evergreenový Poem je výjimka. Fibich je skladatel všestranný a sedm dokončených oper a řada scénických a koncertních melodramů jasně deklamuje jeho vysoký dramatický potenciál. Vřadit Nevěstu messinskou, tuto brilantní hudební tragédii, do repertoáru, je nanejvýš záslužná nabídka edukace a velkolepého hudebního zážitku.

Opeře v Plzni za to patří velký dík. Na Schillerovu truchlohru na způsob antické tragédie pomýšlel vzdělanec Fibich už v začátku sedmdesátých let, mínil ji psát s Eliškou Krásnohorskou, nakonec mu drama Nevěsta messinská zpracoval přítel Otakar Hostinský. Dali české scéně prvou tzv. literární operu, tedy psanou na jevištní drama. Sto třicet pět let od vzniku Nevěsty messinské svým způsobem ospravedlňuje, že téma dramatu ani jeho autor nemají české kořeny, s obdivem se tak můžeme soustředit především na Fibichovu dramaticky výstižnou hudbu, koncepčně, imaginativně, symfonicky bohatou. Nosný skelet díla je drama slovesné a Fibichův vysoký um hudební deklamace je silně přitažlivý, dlouhé monology ničím a nikde neuvolňují naši pozornost. Kompoziční vyváženost příznačných motivů je natolik rafinovaná, že je v celku děje jakoby nevnímáme, nicméně pracují jasně, už od předehry, která rozezpívá motiv osudu i lásky. Osudovému snu a věštbě se rod messinských podřídil: svárlivé bratry prý do smrti vrhne další potomek, sestra. Má být usmrcena, matka ji zachrání a ukryje v klášteře. Krátce po smrti otce prosí matka oba syny o smír a hodlá jim představit dospělou dceru, sama ji uvidí poprvé. Šťastný mateřský projekt, skutečnosti však krok za krokem spějí k tragédii: Manuel a Cesar, usmíření, každý míní matce představit svou nevěstu, každý ji zvolil z velkého okouzlení a velké lásky, žádný netuší, že jejich toužebně vyvolenou je jedna jediná Beatrice, jejich rodná sestra! V mohutné dramatické stavbě imponuje symbióza lyriky, mravního elánu, vznešenosti, konfrontovaná s heroičností, kletbami a náhlými zvraty drastického odhalování reality. V tom je plzeňská inscenace přitažlivá, ctí hudbu, kterou zviditelňuje. Pěvci nejsou odváděni od monologických árií, mají prostor k přednesu, zvýrazněnému majestátní hrou, pohybem. Fibichova lyrická baladičnost zejména v klíčové árii Manuela přímo sálá, silně vystavěný je myšlenkový zkrat Cesara, když ze žárlivosti bratra zavraždí. Naprosto zasáhne zapřísahání Beatrice, nezná svůj původ, nechce znát kněžnu messinskou! Spolupráce scénografa Jána Zavarského a režiséra Martina Otavy je prověřena mnoha inscenacemi, také tentokrát jde v jednotě. Divadelně jednoduchá, takřka prázdná scéna, na níž hraje barva a barevné svícení, vznešený pohyb postav, divadelní drama, které se nepřevléká do aktuálního realismu, ale dává vhled do velkého antického dramatu. Režisér zdůrazňuje vazby postav a psychologické podtexty jednání, umocňuje pěvecké výkony ponorem do rolí, každá má u Fibicha svou přitažlivou hudební charakteristiku.
Plzeň disponuje dvojím obsazením rolí. Vyžadují interpretační komplexitu a stávají se čitelnou vizitkou umu a dispozice každého umělce; jejich profilace je radostná. Dominuje všestranně zralý výkon Jiřího Kubíka. Jeho Don Manuel nezaujme jen impozantně přednesenou árií „Pět měsíců je tomu…“ včetně suverénní klenby f1, imperativní a pravdivě přesvědčivý je každý jeho i stručný vstup, zřetelně diferencuje stav mysli i děje, třeba to neblahé tušení Beatriciny identity, i hrdé doznání identity své, vše se smysluplným herectvím. Manuel Filipa Bandžaka zaujme mladým pevným hlasem, pěveckou nadějí. Dona Isabella Jany Foff Tetourové je postava tragická s pěkně vyzpívanými místy chvilkového štěstí i naděje, jak v úvodní modlitbě „Shlédni na mne z nebes královno“, v triu se syny „O lásko božská…“, obdiv k jejímu výkonu strojí i momenty hrůzy, poznání pravdy, Cesar je bratrovrah! Její dokonalé gesto závěru, ruce nářku i prosby o slitování, je imperativním vyzněním celého díla. Zde hovoří detaily režie silně: Fibich dává v závěru, pod palbou žalu, který lká sbor – „Běda! Běda!“ smířlivé objetí dcery a matky. Martin Otava odkrývá více tragické pravdy, dcera s matkou se v gestu objetí minou a Isabella v němém gestu vykřičí celou tu hrůzu děje, vlastně vysvětlení – „To její tajemnost zavinila vše!“ Kateřina Jalovcová (Dona Isabella) imponuje suverénně ohebným altem, hezkým zejména v hlubších polohách, pečlivě hraje, k nadstandardní přesvědčivosti tragiky role třeba zrát i léty životních zkušeností. Pro tenoristu Richarda Samka je Fibichův Don Cesar rolí reprezentativní a zásadní, stejně tak Tomáš Černý si Cesara zapíše mezi své úspěchy. Ivana Veberová podtrhla spíš jemnou plachost Beatrice, její výslovnost a intonace je vzorová, Maria Kobielska rozehrává postavu do všech nuancí. V roli Kajetána dostali šanci zcela mladí basisté, pevným hlasem zaujal Jan Hnyk a zejména Josef Kovačič velmi krásnou, vypracovanou dikcí, potěšující. Ostřejší tenorový témbr zpracoval Václav Sibera jako výrazný Bohemund. Pavel Vančura a Jevhen Šokalo jsou zcela spolehliví ve službě stručné, poutavé roli sluhy, jako Panoš se mihne scénou sopranistka Radka Sehnoutová.
Pro orchestr je Fibichova partitura výzva a šance, hrál výborně, dík patří dirigentu Jiřímu Štruncovi, orchestr nechal naplno znít, symfonicko-dramatickou partituru oživil i v jejích ilustračních momentech baladického líčení přírody i třeba cvalu koně, naplno kouzlí v mezihrách, zaujal nejenom pochodem. Přitom v symbióze se zpěvem umí dirigent intenzitu hutného orchestrálního pletiva ukáznit do žádaného ztišení.
Sbor je komentátorem děje a tvoří i družiny vévodů (uplatnění zde našly rovněž dívčí hlasy). Představil se v sytě a kulatě znělém zvuku opravdu kvalitního nastudování i herecké akce (sbormistr Zdeněk Vimr). Ne všechny detaily kostýmů (Dana Haklová) považuji za slušivé a výtvarně efektní. Světelný design Antonína Pflegera atakuje domyšlenou symbolikou barev, detailně propracovaným nasvěcováním i sebemenších koutů scény, velkorysými proměnami i stínohrou. Dík a bravo patří režii, jevištně dramatickou stylizací vyjadřuje a zvýrazňuje jasně a srozumitelně vazby a zvraty dějové, kletbu osudu.

Plzeň, Divadlo J. K. Tyla – Zdeněk Fibich: Nevěsta messinská. Dirigent Jiří Štrunc, režie Martin Otava, scéna Ján Zavarský, kostýmy Dana Haklová, světelný design Antonín Pfleger, pohybová spolupráce Karel Basák. Premiéry 7. a 10. 4. 2018.

Nahoru | Obsah