Hudební Rozhledy

Přímé přenosy z Met – W. A. Mozart: Così fan tutte

Jaroslav Someš | 08/18 |Divadlo – Opera . Balet . Muzikál

Adam Plachetka (Guglielmo) a Kelli O’ Hara (Despina)

Mozartovu operu Così fan tutte poznalo americké publikum poměrně pozdě. Poprvé byla uvedena v newyorské Met teprve v roce 1922. O té doby se však na tuto scénu pravidelně vrací; předposlední nastudování mělo premiéru před dvaadvaceti lety a letos v březnu bylo nahrazeno zbrusu novou inscenací, která se vzápětí (31. 3.) dostala na program přímých přenosů.
I když se u oper sluší hovořit v první řadě o hudebním provedení, v tomto případě je nutno udělat výjimku.

Režijní pojetí a vizuální ambaláž, jichž se tentokrát Mozartovi dostalo, hýří takovou nápaditostí a zároveň nápadností, že to dominuje celému večeru. K nastudování byl pozván anglický herec a režisér Phelim McDermott. Příběh o nezdařené prověrce ženské věrnosti zasadil do motelu Skyline uprostřed lunaparku na Coney Islandu někdy v padesátých letech 20. století (scéna Tom Pye, kostýmy Laura Hopkins). Proč ne. Dějová linka libreta je modelová a tak obecná, že snese téměř jakýkoli přenos (a nejednou ho i vydržela). McDermott už od předehry, ba dokonce ještě před jejím začátkem, zalidňuje jeviště cirkusovými artisty; jsou tu akrobati, silák, hadí muž, vousatá žena, polykači mečů a ohně atd. Občas přihlížejí ději, občas pomáhají donu Alfonsovi v jeho intrikách – a občas zbytečně odvádějí pozornost, takže méně by bylo více. Milenci-důstojníci (Ben Bliss a Adam Plachetka) jsou od námořnictva, na začátku je zastihneme v pánském klubu. Když přijdou v přestrojení, na Turky moc nevypadají; jsou to klackovití páskové v kožených bundách. Milenky jsou výrazně rozlišeny; Fiordiligi (Amanda Majeski) je štíhlá, upjatá, brýlatá intelektuálka, Dorabella je kypřejší a v souladu s dějem živočišnější, její představitelka Serena Malfi nápadně připomíná Cecilii Bartoli v mladších letech. Komorná Despina (Kelli O’Hara) rozhodně netrpí podřízeností služebné osoby. Za doktora přijde převlečena opravdu k nepoznání (a „křísí“ oba mladíky v obrovské otočné kouli za přispění pyrotechnických efektů). Místo notáře je notářkou z Texasu, v bílém kovbojském kostýmu jak Limonádový Joe, a s dvojicí liliputánů „vystřihne“ revuální taneček. Don Alfonso (Christopher Maltman) není otcovský přítel, ale jen o něco starší a hlavně protřelejší kumpán obou mládenců.
Celé je to pestrá show, při které se publikum výborně baví. Ale právě v tom je možná háček. Když se po celou předehru obměňují tabule, tvořící různé varianty vtipných nápisů, obecenstvo vybuchuje smíchy a aplauduje, a hudba zůstává jaksi stranou. To se děje i na mnoha dalších místech. Přitom orchestr v čele s dirigentem Davidem Robertsonem podává po celý večer stylově čistý výkon a jemně vyvažuje partie lyrické a buffózní. Také sexteto sólistů působí velmi vyrovnaně. Zvlášť oba milenecké páry jsou zřejmě zběhlé v mozartovském repertoáru. Nepřepínají své síly a i ta nejobtížnější místa zpívají s až konverzační lehkostí, která právě této Mozartově opeře tolik sluší. Navíc všichni čtyři prokázali herecké nadání, v případě obou pánů i nevšední komediální talent (svůj převlek si Bliss s Plachetkou vysloveně vychutnali). A to režisér pěvcům práci nijak neusnadňoval. Obávanou árii „Come Scoglio“ Amandě Majeské nainscenoval jako honičku ze dveří do dveří; přesto zpěv i běh zvládla na výbornou. To Ben Bliss v árii „Un’aura amorosa“ se zbytečným aranžmá zabývat nemusel a mohl se soustředit na jemné, cituplné podání. Sázka na odskok Kelli O’Hara z Broadwaye na scénu Met vyšla. Taková Despina oživila děj muzikálovou dravostí a až na pár „narážených“ vysokých tónů plně obstála i pěvecky.
Jestliže v prvním dějství můžeme řadu režijních nápadů akceptovat a obdivovat jejich vynalézavost, pak s pokračujícím dějem, zejména po pauze, začíná být těch atrakcí možná až příliš – let balónem při druhé Fiordiligině árii („Per pietà, ben mio, perdona“), aerodrom s obřími koflíky, pojízdné labutě a hlavně všudypřítomnost artistů. Když se opera chýlí ke konci, začíná přece jen do situací viditelně pronikat hořkost. Užuž by se zdálo, že se trpkým závěrem (který není nemožný) zúročí celá ta kabaretní opulentnost, ale ne. Ve finále se opět všechno promění ve smířlivé veselé balábile.
Přes tři a půl hodiny trvající představení tedy nikoho neznudí. Vznikla nesporně živá inscenace. K jejím hlavním pozitivům však patří hudební provedení, v němž se náš Adam Plachetka nikterak neztratil. Naopak, pěvecky i herecky podal jeden z nejvýraznějších výkonů, na jevišti Mekky světové opery se zdál být „jako doma“ a byla radost sledovat jeho partnerskou spolupráci s ostatními kolegy. Po Pavlu Ludikarovi (don Alfonso) a Magdaleně Kožené (Dorabella) je tak už třetím českým pěvcem, který se v Così fan tutte na scéně Met objevil.

Met in HD – Wolfgang Amadeus Mozart: Così fan tutte. Libreto Lorenzo da Ponte, dirigent David Robertson, režie Phelim McDermott, scéna Tom Pye, kostýmy Laura Hopkins, světelný design Paule Constable. Premiéra 15. 3. 2018, přímý přenos z Metropolitní opery 31. 3. 2018, psáno z promítání záznamu 8. 4. 2018, Bio Oko.

Nahoru | Obsah