Hudební Rozhledy

Přenosy baletů do kin – Boris Asafjev: Plameny Paříže

Jaroslav Someš | 05/18 |Divadlo – Opera . Balet . Muzikál

Igor Cvirko (Philippe) a Vjačeslav Lopotin (Jerome)

Letos počátkem července tomu bude deset let, co se na jeviště Velkého divadla v Moskvě vrátil balet Borise Asafjeva Plameny Paříže. Asafjev dnes patří k polozapomenutým ruským skladatelům sovětské éry, přestože byl jako autor velice plodný. Složil mj. čtyři symfonie, deset oper a sedmadvacet baletů. Z těch se dosud nejčastěji připomíná Bachčisarajská fontána a právě Plameny Paříže. Na scéně se však už dlouho neobjevovaly. Když se v roce 2003 stal uměleckým šéfem baletu Velkého divadla tehdy teprve pětatřicetiletý choreograf Alexej Ratmanskij, rozhodl se mimo jiné oživovat významná díla ruských skladatelů z období mezi dvěma válkami.

Během pěti sezon, kdy v Bolšom působil, tak uvedl Šostakovičův Světlý pramen a Šroub, Asafjevovy Plameny Paříže a uvažoval také o Glierově Rudém máku. Ve spolupráci s dramaturgem Jurijem Burlakou odhalovali hudební hodnoty partitur, zbavovali libreta ideologických nánosů a nacházeli nové inscenační možnosti. Výsledkům jejich práce se obdivoval celý taneční svět a lze říci, že právě nastudování Světlého pramene a Plamenů Paříže Ratmanského vyneslo do čela současné choreografie baletní klasiky. Každé setkání s jeho tvorbou je svátkem, proto je dobře, že Plameny Paříže byly zařazeny do programu této sezony přímých přenosů z Bolšoje; přenos se uskutečnil 4. 3. 2018.
Na Plamenech Paříže uplatnil Ratmanskij s Burlakou zmíněný dramaturgický a režijní přístup. Balet je ve své původní podobě apoteózou revoluce. Vznikl totiž v roce 1932 pro Státní akademické divadlo opery a baletu v tehdejším Leningradě k oslavám 15. výročí Říjnové revoluce. Celý název zněl Plameny Paříže aneb Triumf Republiky. V tomto duchu libreto Nikolaje Volkova a Vladimira Dmitrijeva líčilo šlechtickou zvůli a zvrhlost, která probudí odpor francouzského lidu a podnítí revoluci. Děj končil vítězným svržením monarchie. Ratmanskij s Burlakou ponechali postavy příběhu i základní situace, ale oprostili se od schematického pohledu a zobrazili historické události objektivněji, tedy v jejich složitosti. Proti násilnostem šlechty postavili také násilí revoluce, proti štěstí povstaleckého páru Jeanne a Philippa tragický konec společensky nerovného vztahu Jeroma a markýzy Adeline, která končí pod gilotinou. Zproblematizovali také charakter herecké dvojice Mireille a Mistrala, když je nechali vystupovat pro kohokoli, kdo má moc, pro královský dvůr stejně jako později pro revoluční Paříž – Mistral zde tedy není šlechtou zavražděn a Mireille se nestává symbolem revoluce. Asafjevova hudba vychází ze schématu klasických baletů 19. století. Střídají se v ní pas de deux, sólové variace, párová adagia, ansámblové scény i národní tance. Využívá se efektů, jako je sborový zpěv a rataplan bubnů na scéně. Mozaika tanečních čísel je pestrá, od dvorských tanců přes tance lidové až po „divadlo na divadle“. V lyrických scénách se projevuje pověstná Asafjevova záliba ve tříčtvrtečním rytmu. Melodičnost i hudební nápaditost partitury výkon orchestru Velkého divadla v čele s dirigentem Pavlem Sorokinem podtrhl.
Ratmanského choreografie je jedním slovem strhující. Vychází z pohybového slovníku klasického baletu, jeho technickou náročnost stupňuje na maximum a prokládá detaily z moderní taneční sféry. Zároveň se vyhýbá popisné pantomimě, a naopak se zaměřuje na herecké jednání plynoucí z prožitku. Takže tradice, na niž navazuje (v tomto případě původní choreografie Vasilije Vajnonena z roku 1932), hovoří k dnešku jako živé, aktuální dílo. Jak už to u Ratmanského bývá, tančí se na zcela prázdné scéně, doplněné nebarevnými, malířsky pojatými zadními prospekty (autoři Ilja Utkin a Jevgenij Monachov). Ve volném prostoru tak výrazně vynikají dekorativní kostýmy Jeleny Markovské.

Baletní soubor Velkého divadla si za svůj výkon v Plamenech Paříže zaslouží nejvyšší chválu jako celek. Silný náboj revolučních davových scén vyráží dech, vrcholem byl zřejmě baskický tanec. Totéž se však dá říci i o demisólech v ostatních národních tancích, auvergnském a marseillském. Představitelé hlavních postav vesměs předvedli vysoké baletní mistrovství. V páru revolučních milenců Jeanne a Philippa se zaskvěli Margarita Šrajner a Igor Cvirko, a to zejména ve svatebním pas de deux, kde Cvirkova variace, plná energie, byla asi sólistickým vrcholem celé inscenace. Tragicky končící dvojici Adeline de Beauregard a venkovana Jeroma tančili Ana Turazašvili a Denis Savin s důrazem na taneční výraz v lyrických pasážích a herecký prožitek v dramatických momentech. Vynikající ukázku čisté klasické techniky předvedli Kristina Kretova (Mireille) a Artěm Ovčarenko (Mistral), a to jak v dvorském pas de deux Armidy a Rinalda, tak v adagiu revolučního Tance svobody.
Ratmanského Plamenům Paříže během deseti let od jejich premiéry netleskalo jen vždy vyprodané hlediště Velkého divadla, ale také Londýn nebo samotná Paříž. V programu přímých přenosů z Bolšoje se tato inscenace poprvé objevila už před osmi lety. Je dobře, že jsme si tehdejší mimořádný zážitek mohli letos znovu připomenout, opět v přímém přenosu a v omlazeném obsazení.

Přímé přenosy baletů – Bolšoj balet živě – Boris Asafjev: Plameny Paříže. Choreografie Alexej Ratmanskij podle původní choreografie Vasilije Vajnonena, scéna Ilja Utkin a Jevgenij Monachov, kostýmy Jelena Markovskaja, světelný design Damir Ismagilov, hudebně-dramaturgická koncepce Jurij Burlaka, dirigent Pavel Sorokin. Premiéra v Bolšom těatre v Moskvě 3. 7. 2008, přímý přenos 4. 3. 2018, kino Lucerna.

Nahoru | Obsah