Hudební Rozhledy

Osterfestspiele Salzburg - TOSCA

Robert Rytina | 10/18 |Zahraničí

Anja Harteros (Tosca) a Ludovic Tézier (Scarpia)

Na květnou neděli 24. 3. se konala v salcburském hotelu Sacher tisková konference, na níž vedení Velikonočního festivalu (v originále Osterfestspiele Salzburg) představilo novinářům program na rok 2019. Kromě toho však na tomto setkání zaznělo i upřímné poděkování, které adresoval intendant Peter Ruzicka uměleckému řediteli, jenž se své funkce chopil právě před pěti lety. Zatímco ještě v roce 2012 zastával tento post Sir Simon Rattle – coby úřadující šéf Berlínských filharmoniků, pro něž legendární Herbert von Karajan kdysi tuto čtrnáctidenní hudební přehlídku založil –, o rok později už bylo všechno jinak.
Berlínští filharmonikové se totiž po finančních skandálech ve vedení Osterfestspiele přestěhovali do Baden-Badenu, kde si založili vlastní Velikonoční festival,

a opuštění salcburští organizátoři proto museli najít urychleně nový rezidenční orchestr i s novým maestrem. Ovšem: nejen že našli oboje, ale podařil se jim takřka zázrak...

Své berlínské předchůdce nahradila více než plnohodnotně Staatskapelle Dresden a její umělecký šéf dokázal vrátit festivalu s pošramocenou pověstí původní lesk ještě během svého „inauguračního“ ročníku 2013. Ano, řeč je o Christianu Thielemannovi, jednom z nejuznávanějších dirigentů dneška s nezpochybnitelnou erudicí zejména v německém operním repertoáru 19. a 20. století. Právě inscenacemi děl z této kategorie zarámoval Thielemann svá první dvě léta ve vedení Osterfestspiele – roku 2013 Wagnerovým Parsifalem, o rok později Straussovou Arabellou. V letech 2015–2016 se ale ukázal být stejně zaníceným interpretem oper italské provenience: nejprve Mascagniho Sedláka kavalíra a Leoncavallových Komediantů, poté i Verdiho Otella. V loňském roce připomněl 50. výročí založení festivalu úspěšným remakem zahajovací inscenace z roku 1967, tedy Wagnerovou Valkýrou, a své postavení pravého Karajanova nástupce tím potvrdil prakticky definitivně.
Letos pětiletá „drážďanská“ část festivalové historie tak úspěšně minulost překryla a onu „berlínskou“ odkázala do říše vzpomínek. Tentokrát se ve dnech 24. 3. až 2. 4. 2018 dostalo salcburskému publiku bohaté hudební nadílky v podobě koncertů Staatskapelle Dresden pod taktovkou Thielemanna, Orozco-Estrady a Herrewegha s hvězdnými sólisty Gabettou, sestrami Labequeovými nebo Garančou. A kromě komorní opery – Madernova Satyriconu – se samozřejmě dostalo i na operní produkci ve Velkém festivalovém domě. Ještě před rokem se zdálo, že se bude jednat opět o uměleckou událost první kategorie. Nanejvýš atraktivní titul – Pucciniho Tosca – se měla zaskvět na jevišti v režijním pojetí divadelního mága Philippa Stölzla, jenž se postaral v roce 2015 o velký úspěch festivalové inscenace Sedláka kavalíra a Komediantů. Dojem z tehdejší monumentální dekorace, rozdělené do šesti segmentů, v nichž paralelně se odehrávající děj nápaditě evokoval filmovou a komiksovou práci s příběhem, zůstal zážitkem, na jaký se nezapomíná. Nebylo proto divu, když krátce po oznámení projektu „Tosca – Stölzl – Thielemann“ zavládlo mezi operními fanoušky zoufalství v podobě zprávy, že jmenovaný režisér bez bližších detailů z přípravy inscenace odstupuje. Vedení festivalu tedy na rychlo pověřilo přípravou produkce Michaela Sturmingera, který inscenoval na Osterfestspiele 2017 Sciarrinovu experimentální operu Lohengrin. Divadelník, jehož jméno je známé především ve spojitosti s hrami The Infernal Comedy a The Giacomo Variations, vzniklými pro herce Johna Malkoviche (obě jsme před několika lety viděli i u nás v rámci Pražského jara), má už mnohé režijní zkušenosti i z velkých scén v Rakousku a Německu za sebou. Přesto se však výsledek, k němuž Sturminger v podobě své letošní salcburské Tosky dospěl, dá podle mého názoru označit za úspěch jen stěží.
Nejprve se přece jen sluší zmínit klady. Na hyperrealistické scénické řešení tvůrců Renate Martin a Andrease Donhausera (též autorů kostýmů dnešního střihu) se dívá rozhodně dobře: interiéry svatoondřejského kostela i paláce Farnese působí na obří scéně Grosses Festspielhaus patřičně velkolepě, terasa s neonovým nápisem „Il Divo“ a s chrámem svatého Petra v pozadí ve třetím dějství zase svědčí o inspiraci kultovním filmem „Velká nádhera“ Paola Sorrentina.
Kde a čím se inspiroval režisér Sturminger mi však zůstalo záhadou. Jeho současně viděný příběh začíná dramatickou přestřelkou, během níž prchá z policejního vozu vězeň Angelotti. Na místě zůstává ležet několik policistů, ale také mladá žena, která se samopalem v ruce pomáhala muže osvobodit. Že by jeho sestra, markýza Attavanti? Kdo je však tento uprchlík před zákony současné Itálie? A opravdu se celý dnešní Řím třese před svým policejním šéfem, který svádí operní pěvkyně, zatímco jejich milence nechává mučit ve sklepeních? Režisér to evidentně neřeší, protože situace většiny scén opery koncipuje zcela tradičně a bez jakékoliv invence, jako bychom opravdu byli na počátku 19. století, kam Puccini původní děj zasadil. Mezi čitelnější nápady patří snad jen způsob využití dětských protagonistů: zatímco v prvním dějství učí Cavaradossi celou třídu kreslit podle předlohy jeho malířsko-sochařského ztvárnění Marie Magdaleny a přitom zpívá arii Recondita armonia, ve třetím si mezi chlapci v jakémsi polovojenském internátu vybírají Scarpiovi poskoci ideální popravčí četu pro Cavaradossiho likvidaci. Vysloveně směšně působí Sturmingerova „inovace“ závěrečných ikonických momentů 2. a 3. dějství. Na konci 2. aktu se probodený Scarpia překvapivě zvedá z podlahy, aby se zraněný, ale přesto živý objevil i na konci dějství třetího. Zde dojde k přestřelce (!) mezi jím a Toskou (ta se předtím zmocnila pistole jednoho z dětských popravčích), přičemž se oba účastníci tohoto duelu zlikvidují navzájem... Nekomentuji a jen dodávám, že za jednoznačně nejzdařilejší režijní vklad považuji okamžik ve 2. dějství, kdy se agent Spoletta, jemuž se zjevně udělalo špatně z mučení Cavaradossiho, připotácí na scénu a nalije si ze Scarpiova baru něco ostřejšího na posilněnou. Podle mého názoru měli mít právo na podobnou vzpruhu během představení i ostatní hrdinové příběhu – o divácích ani nemluvě.

Po pěvecké stránce však salcburská Tosca disponovala nejedním trumfem. Sice bych mezi ně tentokrát nepočítal představitele Cavaradossiho, jinak renomovaného lotyšského tenora Aleksandrse Antonenka, jehož výkon působil po všech stánkách poněkud hřmotně, málo kultivovaně a celkově nejistě (což bylo možná předzvěstí blížící se zdravotní indispozice: ve druhém představení 2. 4. Antonenka nahradil i u nás dobře známý Hector Sandoval), ale ostatní umělci rozhodně své pověsti dostáli. Německá sopranistka Anja Harteros zopakovala svůj úspěch z loňského roku, kdy na Osterfestspiele debutovala jako Sieglinde ve Valkýře; její svrchovaně dramatický vokální projev se dokonale snoubil s herecky pečlivě vystavěným portrétem Tosky. Hraje ji jako poněkud afektovanou umělkyni, která čelí osudovým zkouškám především instinktivně a v podstatě stejně bezohledně, jako její protihráč Scarpia. Toho ztvárnil francouzský barytonista Ludovic Tézier jako na první pohled uhlazeného vysoce postaveného politika, jemuž však nečiní problémy svou moc libovolně zneužívat. Tézierův hlas s příjemným zabarvením a výtečnou technikou pak rozhodně patřil k dalším ozdobám představení, jakkoliv se v něm neztratili ani Andrea Mastroni (Angelotti), Matteo Peirone (Kostelník) nebo Mikeldi Atxalandabaso (Spoletta). Vynikající dojem zanechala i sborová tělesa Salzburger Bachchor a Salzburger Festspiele und Theater Kinderchor pod vedením sbormistrů Aloise Glaßnera a Wolfganga Götze.
Za jednoznačného vítěze uvedené produkce však považuji Staatskapelle Dresden s dirigentem Christianem Thielemannem. Pokud platí slova Herberta von Karajana (jemuž dělal Thielemann v mládí asistenta), že by měl „každý dirigent řídit alespoň jednou ročně představení Tosky, aby ze sebe vybil všechnu zuřivost“, přistoupil současný umělecký šéf Osterfestspiele k Pucciniho thrilleru spíše podle svých vlastních představ. S výjimkou pohostinského dirigování téhož titulu v Thielemannových uměleckých začátcích se vlastně jednalo o jeho debut s touto operou; v nedávné minulosti se však už setkal se skladatelovou tvorbou během nastudování Manon Lescaut a Děvčete ze zlatého Západu. Svět italského verismu mu tedy rozhodně cizí není, takže jeho Tosca vyzněla jako neobyčejně dynamický hudební tok plný rafinovaných detailů i téměř mrazivě hrůzného doprovodu k brutálním scénám druhého dějství. Tato Thielemannova operní „dobře kontrolovaná zuřivost“ na mě osobně působila velmi inspirativním dojmem, takže se tím více těším na záznam představení, který by se měl na videonosičích objevit ještě v průběhu letošního roku.
Na začátku tohoto článku padla zmínka o představení programu Velikonočního festivalu v roce 2019. Na co že tedy bude možné se těšit? Kromě série symfonických koncertů, které zazní mezi 13. až 22. 4. pod taktovkami dirigentů Thielemanna, Jansonse či Eschenbacha (ten zde nastuduje Stabat mater Antonína Dvořáka) se hlavní pozornost pochopitelně opět upře k nové operní produkci. Mají se jí stát Wagnerovi Mistři pěvci norimberští v režii Jense-Daniela Herzoga a v nastudování Christiana Thielemanna, mezi hlavními představiteli jsou hlášeni Georg Zeppenfeld, Vitalij Kowaljow, Adrian Eröd, Klaus Florian Vogt a Genia Kühmeier. Osterfestspiele Salzburg si tedy setrvale udržují pověst špičkové kulturní události, kterou má každoročně mezi předvečerem Květné neděle a Velikonočním pondělím určitě smysl navštívit.

Osterfestspiele Salzburg 2018 – Giacomo Puccini: Tosca. Hudební nastudování Christian Thielemann, režie Michael Sturminger, scéna a kostýmy Renate Martin a Andreas Donhauser, osvětlení Urs Schönebaum. Premiéra 24. 3. 2018, Grosses Festspielhaus.

Nahoru | Obsah