Hudební Rozhledy

Portréty velkých klavíristů 20. století VIII

V. Daniil Trifonov

Miloš Pokora | 08/18 |Studie, komentáře

Daniil Trifonov

Daniil Trifonov pochází z Ruska. Je mu teprve 27 let a když mu bylo o tři roky méně, prohlásil na jeho adresu kritik londýnského listu The Times Richard Morrison: „Je to nesporně nejúžasnější klavírista našeho věku.“ Mohli bychom namítnout, že se věhlasný kritik, sám pouze zručný varhaník, dal unést nějakou náhlou euforií, ale je tady ještě jeden výrok, který stojí za povšimnutí. „Má všechno, a ještě mnohé navíc. Co dokáže s rukama, je technicky neuvěřitelné. Stejně tak jeho úhoz – je v něm jak něha, tak i démoničnost. Nikdy jsem nic takového neslyšela.“ Tato věta už nepatří profesionálnímu kritikovi, nýbrž jedné z největších světových klavíristek všech dob, Marthě Argerichové. Sám jsem byl poslechem Trifonovových nahrávek natolik nadšen, že jsem se navzdory pianistovu mládí (a samozřejmě s vědomím, že i my máme skvělé mladé pianisty) rozhodl zařadit Trifonova po bok dalších slavných pianistických osobností tohoto seriálu.

Životní běh
Daniil Trifonov se narodil 5. 11. 1991 v Nižném Novgorodě. Jako budoucí pianista měl štěstí na rodinné zázemí, byl totiž synem profesionálních hudebníků. Na klavír začal hrát v pěti letech a jako kluk se také pokoušel komponovat. „Když mi bylo osm a poprvé jsem hrál s orchestrem, vypadl mi během vystoupení dětský zub,“ zavzpomínal. Důkladné hudební průpravy se mu dostalo na slavném moskevském Státním hudebně-pedagogickém institutu Gněsiných (nyní Ruská akademie hudby). Zvlášť živě si dodnes pamatuje na chvíle, kdy tam poslouchal historické nahrávky Rachmaninova, Cortota, Horowitze, Friedmana, Sofronického a dalších klavírních velikánů, které mu půjčovala jeho učitelka Tatiana Zelikmanová. V roce 2008, to mu bylo sedmnáct, získal 5. cenu v pařížské Mezinárodní soutěži A. N. Skrjabina a hned o rok později se na doporučení své učitelky dal zapsal ke studiu na Clevelandský institut hudby, kde se mu věnoval odchovanec moskevské konzervatoře a v současnosti věhlasný americký klavírista i pedagog arménského původu Sergej Babajan. Roku 2010 získal 3. cenu (za pojetí mazurky) na Chopinově soutěži ve Varšavě a o tři roky později už se mohl pochlubit nejen 1. cenou z Mezinárodní klavírní soutěže Artura Rubinsteina, ale také vítězstvím z proslulé Mezinárodní soutěže P. I. Čajkovského v Moskvě, kde získal navíc Zvláštní cenu za nejlepší interpretaci Mozartova koncertu. Roku 2013 podepsala s dvaadvacetiletým pianistou exkluzivní smlouvu firma Deutsche Grammophon. Následoval Trifonovův debutový recitál pro tuto značku, který zachytil živě klavíristovo vystoupení v Carnegie Hall, věnované Chopinovi, Lisztovi a Skrjabinovi. Šlo o mimořádně úspěšný počin, a tak se stalo, že tato nahrávka přinesla Trifonovovi roku 2014 nejen Cenu ECHO Klassik za nejlepšího klavírního nováčka roku, ale také nominaci na Grammy Awards 2015 v kategorii „Nejlepší klasická instrumentální sóla“ (po Murrayi Perahiovi byl teprve druhým pianistou, kterému se v této kategorii takové pocty dostalo). V té době byl Trifonov už znám i jako skladatel. Rozruch totiž způsobil svým navýsost brilantně stylizovaným Koncertem pro klavír a orchestr, který předvedl v dubnu 2014 na Clevelandském institutu hudby. V témže roce vystoupil s obrovským ohlasem na recitálovém večeru také na Pražském jaru. Z dalších aktivit té doby si zaslouží zmínku zejména jeho účinkování v Prokofjevově prvním a třetím klavírním koncertu s Londýnským symfonickým orchestrem a Valerijem Gergijevem nebo účinkování na BBC Proms. Následovaly další debuty (Walt Disney Hall v Los Angeles, Wigmore Hall v Londýně), spolupráce s Philadelphia Orchestra, severoamerické turné s Montrealským symfonickým orchestrem a koncerty v Šanghaji s Newyorskou filharmonií, která ho v listopadu 2015 jmenovala dokonce členem své správní rady. To už měl za sebou také další významné nahrávky. Pro firmu Deutsche Grammophon nahrál CD s Rachmaninovovou Rapsódií na Paganiniho téma spolu s Variacemi na téma Chopina a Corelliho od téhož skladatele, dále svou vlastní skladbu s názvem Rachmaniana a komplet Lisztových etud, jemuž vévodil cyklus autorových Études d'exécution transcendante. Všechny tyto počiny měly opět obrovský ohlas a podstatně přispěly k tomu, že byl Trifonov roku 2016 označen na základě hlasování v časopisu Gramophone „Umělcem roku“. Sezonu 2016/17 zahájil klavírista spoluprací s Filarmonica della Scala a Riccardem Chaillym, následovala řada recitálů v Německu i Rakousku. Z dalších významných aktivit připomeňme Trifonovův recitál v newyorské Carnegie Hall, provedení Čajkovského Klavírního koncertu b moll s Chicagským symfonickým orchestrem a Riccardem Mutim, kompletní provedení Rachmaninovových klavírních koncertů s Valerijem Gergijevem v Mnichově, recitálový večer s Anne-Sophií Mutterovou a vystoupení se členy jejího ansámblu Virtuosi na slavnostech v Salcburku a také několik koncertantních vystoupení s Filadelfským orchestrem. V nedávné době oslnil Trifonov svými vystoupeními na Tanglewoodském festivalu, spoluprací s Vídeňskými filharmoniky na festivalu v Salcburku, účastí na švýcarském Verbier festivalu, společnými výstupy s violoncellistou Gautierem Capuçonem a komorním orchestrem Kremerata Baltica. Pro Deutsche Grammophon realizoval již své čtvrté album s názvem Chopin Evocations, které zahrnulo jednak skladby samotného Chopina, a jednak skladby těch autorů, kteří byli Chopinem podstatně ovlivněni. Ze zcela nedávných pianistových aktivit pak připomeňme zejména Trifonovovu spolupráci s barytonistou Matthiasem Goernem a s jeho učitelem Sergejem Babajanem, provedení jeho vlastního klavírního koncertu s Valerijem Gergijevem, sólový recitál v newyorské Zankel Hall, věnovaný skladatelům 20. století, dále vystoupení v San Francisku, vídeňském Konzerthausu a zájezdy do Japonska a Číny.

Klavírista
Mé první seznámení s Trifonovovým klavírním projevem se odehrálo prostřednictvím Chopinovy Fantasie – impromptu cis mol. Neuvěřitelná lehkost (zde velmi blízká našemu „plachému géniovi“ Igoru Ardaševovi) a současně uhrančivý švih, s jakým se tu Trifonovovi ozývají krajní díly této skladby, to vše propastně kontrastuje s extrémně zvolněnou partií, v níž je tolik melancholie, smutku a poezie, že to posluchače úplně zahlcuje. Jinými slovy, na krátkém časovém úseku se odehrává velká báseň. Nebo Chopinův Klavírní koncert f moll – jak uvolněně ho Trifonov hraje, jak nikam nespěchá, jak vychutnává každou frázi. Také většina ohlasů (i když někteří kritici se na zvukovém záznamu tohoto provedení nemohou smířit s Pletněvovou komorní orchestrální úpravou) se shoduje na jedinečnosti tohoto výkonu. „Každou frázi modeluje Trifonov s láskyplnou péčí. Jeho hra evokuje improvizovaný příběh, a přesto vykazuje bezproblémovou logiku,“ píše například kritik internetového hudebního zpravodaje Gary Lemco.
Zpočátku, kdy se Trifonov teprve začal objevovat na pódiu, tomu tak nebylo. Mnoho Američanů se přiklánělo k názoru, že mu svědčí spíš rychlé chopinovské partie než pomalé. Překvapuje mě to, protože už roku 2012, to mu bylo jednadvacet, bylo možno rozpoznat, že například rozkladovou Chopinovu Etudu C dur z opusu 10 ve střední části pozoruhodně dynamicky zjemňuje a zlyričťuje, takže mohli předpokládat, že bude kouzelně rozkrývat i volné partie. Ostatně, k jakému pokroku dospěl právě v chopinovské zvukovosti, se přesvědčíme, poslechneme-li si z o pět let staršího snímku motýlí lehkost a něžnou eleganci zvukové výslednice například v jeho nahrávce Chopinovy Etudy F dur, op. 10. A jeho technika? Při hře Lisztovy La Campanelly se Trifonov usmívá, jako by šlo o prostou skladbičku. Lang Lang a ještě něco víc – nabízí se při poslechu této interpretace parafrázovat Marthu Argerichovou. Mimo jiné – i skutečnost, že Trifonov dokáže v 25 letech na jednom večeru v jednom kuse zahrát (a také nahrát) všech dvanáct Lisztových transcendentálních etud (S. 139), je něco zcela výjimečného – i ti největší pianisté, stejně jako Trifonovovův o 12 let starší fenomenální krajan Kirill Gerstein, se k tomu odhodlávali mnohem později. Navíc tyto etudy na své nahrávce jako první na světě ještě doplnil o Dvě koncertní etudy, S. 145, Tři koncertní etudy, S. 144 a Paganinské etudy, S. 145. A jak mu tato nahrávka zní? „Všechny ony ,zubaté‘ akordy, skákající arpeggia, běsnící oktávové běhy a chromatické figurace hraje zcela bez námahy. Přeměňuje tyto etudy – studie na něco elegantního, přitom naprosto zřetelného, téměř francouzského,“ píše newyorský kritik Alex Roos a dodává „ona jemnost a průzračnost jeho projevu je ještě nápadnější než okamžiky zuřivé virtuozity.“
U adjektiva „zuřivý“ se ještě na chvíli zastavme. Američtí hudební kritici často označují ruské klavíristy, kteří se rozhodli svou kariéru rozvíjet v USA, jako „furor“, tedy hudebníky inteligentní a obratné, ale současně způsobující otřesy svým „ďábelským“ projevem a křiklavými dramaturgickými nápady. Takový byl údajně i Horowitz, když v roce 1928 poprvé vystoupil na americké půdě. Trifonov jim do takového označení ovšem zapadá jen zčásti, v jeho „nadpozemské“ virtuozitě a na druhé straně inklinaci ke krajně zvolněným tempům, zastavujícím se na každém klíčovém akordu, pociťujeme spíš tvoření a hledání. Zjišťujeme totiž, že Trifonov hraje některé známé skladby tak, jako bychom je slyšeli poprvé. Nejen kantilénu, ale i doprovod dovede odstiňovat natolik plasticky a barevně, že máme dojem, jako bychom slyšeli dva klavíry. V Rachmaninovovi rozevírá náruč, zastřešujícími tématy koncertů jako by objímal celý svět. Posluchači to dobře vnímají, ovace, které ho odměňují po leckterých skladbách, trvají déle než skladby samotné. Jinak hraje například i Chopinova preludia nebo Schumannovy Kreisleriány. „Dívá se hluboko do tohoto mnohovrstevného mistrovského díla a přichází s nápady a účinky, které jsem nikdy předtím neslyšel. Některé byly sporné, ale všechny byly zajímavé,“ napsal o jeho Kreisleriánách kritik The Daily Telegraph. Byl jsem zvědav i na Trifonovova Bacha a mistry klasicismu. Pro Bacha vyhledává Lisztovy úpravy varhanních skladeb, vše mu zní nanejvýš zřetelně a nádherně barevně, jako by šlo o moderně přetavený varhanně rozrezonovaný chrám. Jeho Mozart je prosvětlený a současně jakoby schumannovsky hladivý. A Beethoven? Překvapuje, s jakým zápalem se jako čtyřiadvacetiletý ujímá Beethovenova posledního sonátového opusu 111. V Maestoso 1. věty pociťujeme v jeho podání úporné soustředění před bojem, který mu pak vyzařuje z allegrových partií, uvedených „vzteklým“ triolovým předtaktím. Při tématu Arietty, hraném nadpozemsky klidně, i v dalším průběhu se dívá vzhůru, opravdu chápe, co znamená ono beethovenovské „immer simpler“, při trylcích v závěru variací na tónu „g“ prolínaných s konturou výchozího tématu si představujeme, jak to vypadá v nebi.

Kompoziční vklad do repertoárové dramaturgie
Dominantou Trifonovova repertoáru je oblast romantismu a postromantismu, reprezentovaná zejména Schubertem, Chopinem, Lisztem, Čajkovským a Rachmaninovem, doplněná o významné ruské tvůrce první půle 20. století – Prokofjeva, Stravinského a méně známého Nikolaje Karloviče Metnera. Rád předvádí i své vlastní klavírní skladby koncertantního žánru, mj. extrémně virtuózní, ale také extrémně harmonicky i rytmicky zahuštěné a v orchestrální složce překvapivě košatě instrumentované, s nimiž nachází větší porozumění u posluchačů než kritiků (po doznění jedné z jeho kompozic následoval na Verbier festivalu osmiminutový potlesk). Těmto jeho skladbám dominuje jak Klavírní koncert es moll, tak skladby s názvem Rachmaniana (nevzpomínám, kdo jiný se odhodlal zkomponovat „Poctu Rachmaninovovi“). Proto nepřekvapuje, že se jeho kompoziční talent nějak odráží i na jeho repertoárové dramaturgii. Dokládají to Trifonovovy ucelené repertoárové celky, koncipované s kompozičním nadhledem a se snahou vystopovat jisté souvislosti mezi jednotlivými skladbami, například již vzpomenuté album Chopin Evocation, nabízející vedle Chopinových variací a koncertů také Trifonovovy vlastní skladbičky, chopinovsky okouzlenou hudbu Schumanna, Griega, Barbera, Čajkovského a španělského skladatele 20. století Federika Mompoua.
Je příjemné sledovat, jak uvolněně a sympaticky civilně působí dnes tento zázračný pianistický talent mimo pódium. Jak napsal Věroslav Němec, „ke klavíru se vrhá se zjevnou nedočkavostí, začíná hrát málem ještě dřív, než se posadí, a při děkování jako by se mnohokrát potěšeně klaněl na všechny strany a působil dojmem, jako by ne on posluchačům, ale posluchači jemu věnovali tento večer cosi hezkého“. Je skvělé, že se s ním osobně znovu setkáme na letošním Pražském jaru – 15. 5. s Royal Concertgebouw Orchestra Amsterdam pod taktovkou Daniella Gattiho v Prokofjevově 3. klavírním koncertě C dur, op. 26.

Nahoru | Obsah