Hudební Rozhledy

Šedesát let AMU a její hudební fakulty

Jaroslav Smolka | 10/20 |

Šedesát let AMU

Hudební fakulta pražské Akademie múzických umění, k jejímuž šedesátiletému výročí např. ve Dvořákově síni Rudolfina vystoupila 8. 10. Filharmonie švýcarské nadace Animato (viz str. 17), a kterou už za okupace jako vysokou školu plánovali pedagogové Konzervatoře Karel Janeček, Václav Holzknecht a Emil Hradecký, vyučovala hned ve školním roce 1946–47. Sešel se tu silný kolektiv pedagogů z řad čelných českých hudebních umělců s učitelskými zkušenostmi na Konzervatoři i jinde. Prvním rektorem AMU byl violoncellista Ladislav Zelenka, jediný žijící nositel tradice slavného Českého kvarteta.
Od začátku byly koncepce a poslání fakulty jasně vymezeny. Uchazeči o studium měli mít předpoklady stát se sólisty a komorními hráči či uplatnit se jako výrazné tvůrčí osobnosti. To určilo základní charakter fakulty jako vysokoškolského pracoviště pro výchovu malého počtu přísně vybraných posluchačů. Proto začínala s omezeným okruhem oborů: skladba, dirigování, operní režie, zpěv, hudební teorie, nástroje smyčcového kvarteta a dechového kvinteta, varhany, klavír, harfa. Zmiňme profesory, kteří ji profilovali v prvních letech po jejím založení. Pedagogy skladby tu byli Pavel Bořkovec a Jaroslav Řídký, dlouho se jednalo s Bohuslavem Martinů, který tehdy žil v USA. Těžký úraz, který utrpěl a zhoršení mezinárodních vztahů na počátku „studené války“ ale jeho návratu domů a nástupu na AMU zabránily. Proto byl začátkem 50. let přijat vůdčí reprezentant komunisticky angažované a socrealisticky orientované tvorby Václav Dobiáš. Z dirigentů se tu jen krátce uplatnili Metod Doležil, Pavel Dědeček, po únoru pronásledovaný a z Prahy do Bratislavy vykázaný Václav Talich, Jan Kühn, Karel Ančerl; trvaleji tu působili Alois Klíma a Robert Brock. Oboru operní režie vtiskl charakter Ferdinand Pujman. Vyučovali zde pěvci Kamila Ungrová, Ludmila Červinková, Zdeněk Otava, později Marie Budíková-Jeremiášová, Marta Krásová. Po krátkém působení Bedřicha Antonína Wiedermanna vybudoval obor varhany Jiří Reinberger. Z klavíristů bylo dáno působit tu jen krátce Janu Heřmanovi a Albínu Šímovi; výraznou tvář oboru vtiskli Ilona Štěpánová-Kurzová a František Maxián, k nimž záhy přibyl František Rauch, později Josef Páleníček a další. Na fakultě začali pracovat osvědčení čeští pedagogové houslí Jindřich Feld a Josef Micka, a po nich František Daniel, Josef Peška, Jaroslav Pekelský, Alexandr Plocek, violista Ladislav Černý, violoncellisté Ladislav Zelenka, Karel Pravoslav Sádlo, od 1950 Miloš Sádlo. Po prvním pedagogovi flétny Josefu Bokovi ji učil František Čech, hoboj František Hanták, klarinet Vladimír Říha, fagot Karel Pivoňka, lesní roh Emanuel Kaucký a pak Vladimír Kubát, harfu Marie Zunová a po ní Karel Patras. Jako součást společného základu pro všechny hudební obory vyučovali Karel Janeček hudební teorii, Emil Hradecký a od 1950 Mirko Očadlík dějiny hudby, estetiku Antonín Sychra a od 1951 Jaroslav Zich. V 50. letech měla Hudební fakulta čtyři katedry: skladby – dirigování, operní režie a zpěvu – instrumentální – hudební teorie.

Pedagogického obsazení fakulty, která sotva začala fungovat, se nápadně dotkly politické změny, jež byly důsledkem komunistického puče v únoru 1948. Jak už bylo řečeno, nemohl tu učit Bohuslav Martinů a jen krátce Václav Talich. Citelné bylo i propuštění předních českých pedagogů houslí Jindřicha Felda a Josefa Micky a hudebního teoretika Emila Hradeckého. A byl zrušen samostatný studijní obor hudební teorie. To nařídil Zdeněk Nejedlý jako ministr školství: muzikologii jako vysokoškolský studijní obor založil kdysi na Karlově univerzitě on a jedině tam ji i nyní toleroval. Tak zůstala po několik desetiletí hudební teorie, dějiny a estetika na fakultě jen náplní společného naukového základu. Velmi negativním důsledkem komunistické diktatury bylo i dosazování odborně slabých, ale stranicky exponovaných pedagogů, jako byl Josef Stanislav.
Časem na fakultě přibyly další obory. Pod vedením Jana Reimosera sem přešla z Divadelní fakulty AMU roku 1960 Katedra tance s obory pedagogika tance, choreografie a taneční věda. Už od 50. let tu ojediněle studovali vynikající posluchači dalších nástrojů: kontrabasu pod vedením Františka Hertla, trubky a trombonu, jež po starších externistech převzali nadlouho absolventi fakulty Václav Junek a Miloslav Hejda. Vznikl symfonický orchestr posluchačů (vedl jej Alois Klíma) a Operní studio (Libuše Čechová).
V roce 1960 byla fakulta reorganizována: vznikla katedra skladby a dirigování s odděleními pro oba obory; ty se později osamostatnily. Podobně se později rozdělila katedra nástrojů strunných a dechových. Samostatné zůstaly katedry klávesových nástrojů, zpěvu a operní režie, hudební teorie a tance.
V 60. letech se postupně znatelně omlazoval věkový průměr pedagogů. Provázelo to prosazování nových koncepcí vyučování i repertoáru, provozovaného a hraného na fakultě. Výrazně se uplatnili absolventi se světovými úspěchy: houslisté Josef Vlach a Václav Snítil, violoncellisté Josef Chuchro a Alexandr Večtomov, členové Smetanova kvarteta, klavíristé Jan Panenka, Ivan Moravec, Pavel Štěpán a Valentina Kameníková. Jinak tomu bylo na katedře skladby, kde výrazný moderní skladatel Vladimír Sommer působil jen čtyři roky; epochově významné trendy světové hudby 20. století měly mezi studenty značný ohlas a odezvu v tvorbě. Informace o nich však získávali jinde, než v hodinách hlavního oboru. Na fakultě se s nimi paradoxně seznamovali hlavně u pedagoga hudební terorie Karla Janečka, dějin hudby Mirko Očadlíka a od 1962 Jaroslava Smolky a estetika Zdeňka Sádeckého. Vyučování soudobých skladebných technik pod vedením Václava Kučery začalo až v 70. a 80. letech; jako organickou součást hlavního proudu tvůrčích výstupů je prosadily až pedagogické osobnosti, povolané na Hudební fakultu po sametové revoluci. Děkani aj. funkcionáři se v prvních desetiletích často měnili, někteří působili jediný studijní rok; nikdo z nich tak fakultě nevtiskl nějakou zvláštní, osobitou tvář.
Významnou roli však sehráli na delší období volení děkani od půle 60. let. Také zásluhou děkanů Marie Budíkové-Jeremiášové (1966–1971) a Alfreda Holečka (1971–74) sovětská okupace a tzv. normalizace nezasáhla do činnosti hudební fakulty přelomově. Byly tu křivdy, např. nucený odchod významného mladého pedagoga houslí Ivana Štrause a zmrazení kariérního postupu některých dalších; přišli i noví pedagogové, reprezentující vládnoucí ideologii a stranický přístup k tvorbě, zejména vedoucí katedry skladby Jiří Pauer a pedagog estetiky Ivan Jirko, který pro tento obor ani nebyl kvalifikován; jiní prosluli kádrovými a organizačními aktivitami. Nicméně zásadní umělecko pedagogická koncepce ani vysoká profesionální úroveň zejména interpretačních oborů zásadně nebyla narušena. V 70. a 80. letech přibyly obory cembalo pod vedením Zuzany Růžičkové, kytara pod vedením Štěpána Raka, další nehudební specializace, označovaná za zakladatele Ladislava Fialky pantomima, v 90. letech pod vedením Ctibora Turby nonverbální divadlo. Jen postupně byla zrovnoprávňována hudební teorie jako hlavní studijní obor. Na sklonku 60. let byl zřízen dvouletý postgraduální kurs hudební teorie pro absolventy HAMU, hudební vědy na filozofických fakultách a pedagogických fakult univerzit. Fungoval po celá 70. i 80. léta. Na sklonku 80. let vznikla na Katedře teorie a dějin hudby iniciativa ke zřízení hlavních studijních oborů teorie a hudebního managementu.
V 70. a 80. letech docházelo postupně ke generační výměně na postech akademických funkcionářů, vedoucích kateder, vůdčích osobností jednotlivých oborů i vůbec pedagogů. Děkani druhé poloviny 70. a 80. let nevtiskli Hudební fakultě zvláštní tvář: hlavně jen politicky dozírali.
Sametová revoluce v listopadu 1989 podnítila demokratizaci poměrů na fakultě a napravení křivd totalitní minulosti. Byl povolán houslista Ivan Štraus a skladatelské osobnosti předního uměleckého významu s výrazně nekomunistickým tvůrčím zaměřením a soudobou slohovou orientací Svatopluk Havelka, Petr Eben a Marek Kopelent, na post vedoucího taneční katedry Vladimír Vašut; vrátili se studenti, vyloučení za účast na protitotalitních manifestacích. Na demokratických principech vznikl akademický senát v čele s Janem Panenkou, nastaly změny ve vedení kateder a dalších funkcích. Od 1988 bylo Rudolfinum v rekonstrukci a Hudební fakulta se provizorně přestěhovala do budovy v Korunní ulici. Definitivním sídlem, kde od 1993 trvale přebývá, je Lichtenštejnský palác na Malostranském nám. 13. V prvním revolučním a dvou řádných volebních obdobích byl děkanem Josef Chuchro. V jeho epoše byly plně zavedeny studijní obory hudební teorie, již vede Vladimír Tichý, hudební režie pod vedením Jaroslava Smolky a hudebního managementu (původně produkce) s vedoucím pedagogem Janem Vičarem a dnes Jiřím Štilcem. Po jedno tříleté období pak byl děkanem skladatel Ivan Kurz, pod jehož vedením přešla fakulta na novou koncepci studia bakalářského, magisterského a popř. doktorského, na fakultě vznikly nové obory tuba i bicí nástroje a komorní orchestr studentů Akademičtí komorní sólisté. Po dvě období pak byl děkanem klarinetista Jiří Hlaváč. V jeho epoše bylo uvedeno v život doktorské studium uměleckých oborů, jak je umožnil nový vysokoškolský zákon. Na další období od letního semestru 2006 byl zvolen děkanem Peter Toperczer. Vedoucími kateder v předposledním období byli a dnes jsou u skladby Václav Riedlbauch a Ivan Kurz, zpěvu a operní režie Naděžda Kniplová a Magdaléna Hajóssyová, klávesových nástrojů Ivan Klánský, dirigování Jiří Chvála a Jiří Bělohlávek, u strunných Josef Chuchro a Jiří Tomášek, dechů František Herman, tance Ivana Kubicová, nonverbálního divadla Boris Hübner, teorie a dějin hudby Jaroslav Smolka a Jaromír Havlík, vedoucím Zvukového studia je Václav Syrový. Jmenovat tu všechny další umělecky významné pedagogy fakulty nelze. Pro informaci o těchto osobnostech, dnešní náplni studia, o Zvukovém studiu a jím vedeném studijním oboru Zvuková tvorba, vědecko-výzkumných pracovištích fakulty, kterými jsou Ústav hudební teorie, Ústav taneční teorie a Zvukové studio, odkazuji na brožuru, kterou AMU vydala ke svému letošnímu výročí, a také na webové stránky www.amu.cz.

Nahoru | Obsah