Hudební Rozhledy

Z našich houslařských ateliérů III.

Mistr houslař František Kůs

Rafael Brom | 05/18 |Svět hudebních nástrojů

František Kůs

Rodák z Ostrova nad Ohří (14. 5. 1965) má sice stále svou dílnu v rodném městě, kde provozoval své houslařské řemeslo dobrých 25 let, ale dnes pracuje na postu restaurátora v Českém muzeu hudby v Praze. Chodívám tam i na koncerty, ba svého času jsem v oddělení hudebních nástrojů natočil s tehdejším vedoucím sbírek doktorem Emanuelem Gadaletou rozhovor pro stanici Vltava Českého rozhlasu. Samozřejmě o bohatosti hlasů hudebních nástrojů. Pan Gadaleta je dnes ředitelem ústavu a na jeho bývalé pracoviště v září minulého roku nastoupil mistr houslař František Kůs. Jeho profesní profil uvádí vyučení v oboru na houslařské škole v Lubech u Chebu v roce 1992, měsíční stáž u znamenitého polského mistra houslaře Tadeusze Słodyczky, absolvování aprobační zkoušky v ateliéru Přemysla Otakara Špidlena, po níž byl v roce 1999 přijat do Kruhu umělců houslařů, a poté tříletou restaurátorskou praxi v ateliéru Jana a Přemysla Otakara Špidlenových v Praze (od roku 2000). Tam nabyl nejvyšší znalosti v oboru a získal uměleckou kvalitu řemeslného zpracování houslí, již soustavně prohlubuje, utvrzuje a rozvíjí.

  • Za Františkem Kůsem jsem přišel v době, kdy v muzeu probíhá aktuální výstava Hudba a pohádka. A to mě inspirovalo přirovnat Františkovy hudební začátky k pohádkovému příběhu. V jednom z minulých rozhovorů pro tisk uvedl, že začal hrát na flétnu, kterou získal od podomního prodejce. Byla to nejspíše flétna zvaná zobcová?
    Tenkrát to nebyla zobcová flétna, byla to taková ta pouťová flétna, taková fujarka. To byl vlastně můj první hudební nástroj. Zkoušel jsem ho zvládnout jenom podle sluchu, až se to podařilo. Druhý můj nástroj byla foukací harmonika, později jsem přibral akordeon, na který jsem hrál s otcem.
    Svého učitele hry na trubku, Stanislava Nováka, kapelníka dechového orchestru v Ostrově nad Ohří, který hrál při různých slavnostních příležitostech, jako třeba otvírání koupaliště, pamatuju ještě jako třináctiletý. Pan Novák byl zajímavý člověk, violista, který kromě toho hrál také na žesťové nástroje. Já jsem ho poprvé oslovil, když jsem chtěl, aby ve skladbě pro mou kapelu nehrál basovou linku kontrabas, ale aby se ho ujala tuba. Přišel jsem za ním s tím, že bych potřeboval půjčit tubu, a také, že bych se potřeboval na tu tubu naučit hrát, protože příští týden tu skladbu nahráváme. Domluvili jsme se a vše se podařilo. Podobně to bylo třeba s klarinetem. Jednou jsem si vymyslel, že bych mohl do své kapely Hary Phill Band, která má bluegrassové obsazení, zařadit trumpetu, že by se tak změnil výraz muziky. Tak jsem zase zašel za Standou Novákem, který mi dával soukromé hodiny ve hře na trubku, a po čtyřech měsících jsme hráli na koupališti Rolava v Karlových Varech.
  • Je třeba poznamenat, že František hrál v řadě hudebních souborů, které založil, počínaje trampskou kapelou Stopaři. Tam hrál na havajskou kytaru, v další kapele, Drhlo, hrál na mandolínu. Pak přišly další kapely Country Melody, Dogwood, Čtyři páni a dodnes hraje v ansámblu Swing Studio Karlovy Vary. S karlovarským výtvarníkem Daliborem Nesnídalem založili kapelu Hary Phill Band ve stylu bluegrassu a dixielandu, ve které hraje na kytaru a dobro. Ale to jsme se stále ještě k houslím nepřiblížili, protože jim předcházelo vyučení v oboru houslařině vzdáleném.
    Ano, vzdáleném, ale vedla mě k němu touha udělat si hudební nástroj. Moje kdysi nejoblíbenější kapela Greenhorns – Zelenáči používala steel kytaru, na kterou hrál Josef Dobeš. Tisíckrát jsem si pouštěl písničku Na Vánoce ráno, kde je krásně zahrané sólo. No a ten nástroj se nedal pořídit jinak než koupit ho za obrovské peníze v Americe. Pan Dobeš napsal návod, jak si vyrobit steel kytaru, a ten se mi dostal do ruky. Tak jsem si řekl, že se vyučím obráběčem kovů a tu steel kytaru si udělám. Skutečně jsem na kytaře začal v době učení pracovat, ale pak nějak ta touha po tomhle nástroji vybledla a nedotáhl jsem dílo do konce. Po učení jsem na tři a půl roku nastoupil do závodu Škoda v Horním Žďáru u Ostrova nad Ohří, to byl velký podnik, zaměstnával asi patnáct set lidí, vyráběli se tam trolejbusy, slévárenské lisy a další zařízení. Pak jsem ještě absolvoval večerní dvouletou nástavbu s maturitou ve strojírenské společnosti Chodos v Chodově, což bylo dost náročné. Vstával jsem v pět hodin do práce a třikrát týdně jsem odcházel dřív, abych autobusem dojel do Chodova. Do půl osmé jsem byl ve škole a vracel jsem se v půl desáté domů. A jeden den v týdnu jsem nadělával hodiny, o které jsem chodil v týdnu dřív z práce.
  • A ještě jsi stavěl kytary…
    Po té nedokončené steel kytaře jsem začal pracovat na jiných nástrojích – postavil jsem si kytaru, pak mandolínu a další kytaru, dvě rezofonické kytary dobro, až do té práce vstoupila vojenská služba. Odsloužil jsem ji v divizní vojenské hudbě v Kroměříži, kde jsem hrál na velký buben, příležitostně na činely, xylofon a zvonkohru.
  • Jak ses dostal k vojenské kapele?
    Já jsem už u odvodu řekl, že bych chtěl k vojenské hudbě. Pozvali mě na konkurz, ale pak mi řekli, že hraju na nástroje, které u kapely nepotřebují, a tak došlo na buben. Dostal jsem povolávací rozkaz do Kroměříže a tam si mě vyzvedl Luboš Odlas, který už tam rok byl. Odsloužili jsme spolu rok, než odešel do civilu, ale potkal jsem se tam s dalšími kamarády muzikanty, se kterými se jednou za čas ještě scházíme a vzpomínáme na časy u kapely. Měli jsme tam také taneční orchestr, a tak jsem druhý rok vojny byl pověřený, abych ho vedl. Na basu tam tenkrát hrál Richard Scheufler, který hned po vojně začal hrát s kapelou Natural a dnes je to velice uznávaný a známý baskytarista.
    František se dal na houslařinu poté, co ho silně ovlivnil poslech nahrávek houslisty Jana Jouzy, dnes člena České filharmonie, a fascinoval ho televizní pořad o mistru houslaři Přemyslu Otakarovi Špidlenovi.
  • Kdy jsi nastoupil do houslařské školy v Lubech u Chebu?
    V roce 1990 jsem začal externí studium, které trvalo dva roky. Jezdil jsem tam na konzultace, skládal zkoušky a chodil na praxi. Měl jsem mistra odborného výcviku Vladimíra Čecha, a protože tam současně probíhaly ještě dva maturitní houslařské ročníky, které vedli mistr Emil Lupač a Karel Zadražil, tak jsem ještě chodil k těmhle dvěma mistrům na rady. Musím říct, že to bylo velice přínosné, protože takoví ostřílení kozáci a praktici prostě dokážou za krátkou dobu dát hodně cenných rad a zkušeností. A protože podmínkou externího studia bylo mít garanta, tak jsem byl pod patronátem mistra houslaře Jana Pötzla, který byl vlastně můj mistr. Jezdil jsem za ním do Karlových Varů na konzultace. Tak takový byl můj vlastní boj a snaha dostat se k řemeslu a v roce 1992 jsem si na živnostenský list otevřel doma v Ostrově nad Ohří dílnu.
    My jsme s Františkem Kůsem rozmlouvali o houslařství už v roce 2008. Tehdy jsme se potkali v Náchodě na 3. mezinárodním houslařském festivalu Věnceslava Metelky, který slavně vyhrál. Kromě 1. místa získal ještě Cenu za umělecký dojem, poté Cenu za nejlepší lak a ještě Cenu pro nejlepšího českého účastníka soutěže. To už měl v oboru dobré jméno, neboť získal pěkná umístění v předchozích letech na soutěžích doma i ve světě. V roce 1996 obeslal soutěž v Poznani, v roce 1997 se zúčastnil prvního ročníku domácí soutěže v Náchodě, následující rok byl v Paříži. V roce 1999 se stal členem Kruhu umělců houslařů a v roce 2002 byl úspěšný na soutěži ve Fort Mitchell, Kentucky, USA, kde obdržel stříbrnou medaili za zvuk v konkurenci 181 houslí, přičemž zlatá medaile nebyla udělena. Tento úspěch měl velký ohlas doma – město Ostrov nad Ohří udělilo mistru houslaři Františku Kůsovi čestné občanství. V roce 2006 se na soutěži ve slavné italské Cremoně umístil jeho nástroj na 18. místě z celkového počtu 360 zúčastněných houslí.
  • Tyto úspěchy byly nepochybně nejlepším doporučením k tvému přijetí do zaměstnání v Českém muzeu hudby…
    Já už jsem delší čas přemýšlel o přechodu do Prahy. Probíral jsem možnosti, ale buď se mi nelíbila lokalita, nebo jsem měl tolik práce, že jsem řešení odložil. Ale pak mi znenadání zavolal kolega Jan Baptista Špidlen a upozornil mě na inzerci ohledně místa kurátora v Českém muzeu hudby. Odjížděl jsem do Prahy spíše se zvědavostí a s myšlenkou situaci obhlédnout a zúčastnit se průběhu konkurzu. Cestou v autobuse jsem si však připravoval výmluvu, proč nemohu místo vzít, protože já jsem nechtěl dělat kurátora, chtěl jsem dělat svoji houslařskou práci. Když jsem vstoupil do budovy, tak se mě ale najednou zmocnil takový hezký pocit – možná díky vzpomínkám na předchozí houslařskou soutěž, která tady před časem stejného roku proběhla. Vše se mi vybavilo, jako by to bylo znamení, abych místo přijal. Když jsem se pak navíc dozvěděl, že současně s konkurzem na kurátora probíhá i (nevyhlášený) konkurz na restaurátora, byl jsem rozhodnut. Verdikt přijímací komise pak přišel celkem rychle a zbývalo mi jen dokončit svoji zakázku a sehnat si během měsíce bydlení, což se podařilo, a tak jsem 1. září loňského roku nastoupil jako restaurátor v oddělení sbírek hudebních nástrojů Českého muzea hudby. Kromě jiného mě hlavně zaujalo to, že jsou tady krásné nástroje, jednak v expozici a pak v depozitáři, a k těm nástrojům se postupně dostávám a dělám na nich buďto opravy nebo údržby. Vedle toho připravuji nástroje před zapůjčením významným hudebníkům. Takže jsem dostal příležitost rozšířit si zkušenosti, ověřit si nějaké teorie nebo domněnky o vypracování starých nástrojů – o tom jak se dělaly trámce, jak u dobrých nástrojů fungují houslové desky, třeba ohledně pružnosti – a je to zase další obohacení. Setkal jsem se ještě s dalšími nutnými pracemi, které pozici provázejí – a to je agenda, fotodokumentace či restaurátorské zprávy. Všechno, co tady dělám, musím popsat. Zachycuji vlastně takový životopis nástroje, co všechno se mu přihodilo a jak probíhaly opravy. Tyhle zkušenosti se mi už letos hodily, když jsme spolu s kolegy měli v Litomyšli přednášku o restaurování nástrojů – způsobů konzervování, ochrany a zacházení s hudebními nástroji, o tom, jak se mají v jakém prostředí uchovávat, jak je brát do ruky, žestě zásadně v rukavicích. Přednášku a seminář pořádal Národní památkový ústav pro provozovatele sbírek na zámcích, hradech a v muzeích.

    František bude mít v další kariéře nejspíše už méně času na muzicírování ze záliby – připomeňme jej ještě zprávou z Ostrovského měsíčníku z května roku 2008, která se týkala hudebního festivalu Ostrovské varhanní jaro. Zahajovací koncert byl uveden Fanfárou pro trubku, kterou zkomponoval a osobně přednesl ostrovský hudebník a mistr houslař František Kůs.

    Nahoru | Obsah