Hudební Rozhledy

Editorial 06/18

Hana Jarolímková | 06/18 |Úvodník

Vážení a milí čtenáři,
není tomu tak dávno, co dozněly poslední tóny Mezinárodního hudebního festivalu Pražské jaro, každoročně pořádaného již od prvního poválečného roku 1946. Bohužel již pošesté (dokonce tedy ani v roce 100. výročí založení Československé republiky) jsme se jedinkrát nedočkali slavnostních fanfár z významného symbolu české národní kultury – ze Smetanovy opery Libuše (1872), které vždy ohlašovaly příchod hlavy státu do prezidentské lóže. Jde však nejen o smutný pohled do prázdnotou zející části prostoru tohoto secesního skvostu, jakým bezesporu Smetanova síň v Obecním domě je, či o otázku zájmu či nezájmu jedince, zastávajícího významný post ve společnosti, o klasickou hudbu.

Tato skutečnost má, bohužel, mnohem širší význam. Jedná se totiž především o tradici. Jak je obecně známo, jazyk, kultura, společné dějiny a tradice, hrají v životě každého národa svoji neopominutelnou roli a vlastně se podílejí na vytváření a upevňování národní identity. A tak i tento zdánlivě podružný detail hraje svoji nezanedbatelnou, v tomto případě negativní roli ve vývoji už tak „rozkolísaného“ národního sebeuvědomění. Obdobnou, jakou je věčně neobsazená lóže nejvyšší představitelky našeho hlavního města – pražské primátorky. Bez ohledu na to, jaký postoj zastávám vůči bývalým prezidentům této země či předcházejícím primátorům hlavního města, musím uznat, že většina z nich tuto tradici ctila, stejně jako ji ctí někteří politici, byť tak mnoho jich zase není. Jednoho z nich, jenž svými svéráznými projevy „hýbá žlučí“ kdekomu, však například potkávám na nejrůznějších koncertech i operách zcela pravidelně.
Skutečnost, že v poslední době česká kultura (včetně klasické hudby) vskutku zastává roli „popelky“, je obecně známa, a že je nahrazována často doslova stupidními seriály a ještě stupidnějšími „talk show“, jimiž nás zahrnují všechny televize, bohužel, včetně té „veřejnoprávní“, kterou si navíc platíme, také není žádným tajemstvím.
Rozhodně se nepovažuji za „staromilce“ obdivně vzhlížejícího k minulosti, ani za „šťouru“ hledajícího jen to nejhorší v naší současnosti, ale jedno poučení (kromě mnoha jiných) ze vztahu ke kultuře v dobách minulých vyplývá. A sice to, že vládnoucí „elity“ ji povětšinou vždy podporovaly. Poté, co ztratili ve společnosti hlavní slovo příslušníci šlechtických rodů, byli mecenáši z jejich řad velmi rychle nahrazeni bohatými průmyslníky, což leckde ve světě, vedle promyšlené kulturní politiky státu (jejímž klasickým příkladem jsou např. aktivity francouzské vlády v této oblasti), funguje dodnes. Svírá mne neodbytný a svým způsobem smutný pocit, že tím vším už si náš národ jednou prošel – a to v českém národním obrození. V době, kdy naši předkové v tvrdém souboji s germanizačním tlakem rakouské a od roku 1876 rakousko-uherské vlády doslova „vydupali“ ze země to, co současná doba úspěšně „zadupává“ – novou českou kulturu. Na otázku, s kým a čím bojuje současné české kulturní dění, si každý dokáže odpovědět sám. Cizinci to však tentokráte opravdu nejsou…
Přese všechno, co jsem uvedla, neztrácím optimismus, česká kultura ve svém staletém vývoji překonala nejedno složité a těžké období a stále je tu s námi. Pevně tedy věřím, že tomu tak bude i v časech příštích.
A pokud se týká hudby, jeví se mi jako příhodné zakončit tuto úvahu, jež hudbou započala, citátem význačného francouzského spisovatele Romaina Rollanda (1866–1944): „Hudba – jako déšť, kapka za kapkou proniká do srdce a oživuje jej.“ Nezbývá, než si přát, aby těch „oživených“ srdcí bylo co nejvíce.

Nahoru | Obsah