Hudební Rozhledy

Ivan Klánský

Hana Jarolímková | 06/18 |Rozhovory

Ivan Klánský

„Jako jedinec jsem zcela jedinečný, odlišný od všeho, s ničím nesrovnatelný. Ani veškerá hmota vesmíru není s to rozdrtit mou individualitu.“
Rabíndranáth Thákur

S profesorem Ivanem Klánským, který minulý měsíc, 13. května, oslavil významné životní jubileum, jsem si povídala již před čtrnácti lety ve shrnujícím rozhovoru, uveřejněném v Hudebních rozhledech v roce 2004 (č. 5, str. 42–45)! Ani se tomu nechce věřit, jak ten čas letí...

Tehdy jsme se poměrně podrobně věnovali všem hlavním okruhům jeho četných aktivit, mezi nimiž jsme kromě náročného života sólisty či dlouholetého členství v komorním uskupení Guarneri Trio Prague neopomenuli ani celou řadu jeho dalších činností. A to jak v Radě Kruhů přátel hudby, kde je Ivan Klánský již 20 let předsedou, tak i v dalších institucích, Chopinův mezinárodní festival v Mariánských Lázních či soutěž Prague Junior Note nevyjímaje. Samostatnou kapitolu pak tvoří jeho působení na Hudební a taneční fakultě AMU (a několik let – do roku 2012 – i na Musikhochschule ve švýcarském Lucernu), kam nasměroval svoje síly a umění pedagogické.
Ke všemu se postupně vrátíme, ale první téma, kterým se budeme zabývat, představuje samozřejmě kariéra umělecká, s níž souvisí i moje úvodní otázka.

  • Co se za těch čtrnáct let od našeho posledního rozhovoru, pane profesore, ve vaší sólové dráze a v nahrávacích projektech změnilo?
    Tak určitě se změnil počet koncertů, jejichž celkové číslo se už dostalo k pěti tisícům. Původně jsem počítal s tím, že to pro mě bude hranice, po jejímž dosažení už sólové koncertování přenechám těm mladším. V letošním roce ale zase přibylo dosti zajímavých nabídek, takže dokud mi bude sloužit zdraví a publikum mě nevypíská, tak se tomu ještě nějakou krátkou dobu úplně bránit nebudu. Nicméně podíváte-li se na navýšení počtu koncertů od roku 2004 o cca 1200, přece jenom je vidět určité zvolnění. Navíc mám, naštěstí, relativně bohatý repertoár z dřívějších let, a tak jej v poslední době, kdy už není tolik sil ani času studovat závažná díla nová, rozšiřuji spíše o věci drobnější, jež jsem vždycky hrát chtěl, ale nikdy k tomu nebyla příležitost. Z těch velkých koncertních děl, která mě celý život lákala, jsem například nikdy nehrál Prvního Brahmse nebo Pátého Beethovena, ale myslím, že k tomu se dostanu až někdy v „příštím životě“, jak se říká... Snažím se už prostě být rozumnější a plánovat si koncertní život tak, abych necestoval po světě stále sem a tam, protože ty noční jízdy autem, dlouhé výpravy letadlem či změny časových pásem apod. jsou poměrně dost náročné a ta léta už přece jenom člověk na sobě cítí.
  • Vzhledem k tomu, že jste mi při našem minulém rozhovoru říkal, že realizujete kolem stovky koncertů ročně, mi to jako nějaké zásadnější zvolnění nepřipadá...
    To je sice pravda, ale myslel jsem tím koncerty celkově. Změnil se totiž především poměr mezi koncerty komorními a vystupováním sólovým. V současnosti odehraji asi tak 80 % „komořiny“ a 20 % koncertů sólových, zatímco dříve to bylo tak 60 ku 40 a v mládí určitě nejméně 50 na 50.
  • A co vás tedy letos čeká s Guarneri triem?
    Především Čína a Latinská Amerika, do Číny jedeme poprvé a Latinskou Ameriku milujeme. Letos nás čeká Guatemala, Kolumbie, Chile a Peru.
  • A jak je to s nahrávkami?
    Tak v této oblasti jsem si konečně splnil svůj dávný sen. Přesto, že mě mnozí už léta spojují se jménem Fryderyka Chopina, který je skutečně i mým autorem nejoblíbenějším, nikdy jsem ho totiž – až do nedávné doby – nenahrál. Když jsem tedy před nějakým časem dostal příležitost, a dokonce jsem si i zcela sám mohl vybrat z Chopinova díla své nejmilejší skladby, byl jsem nadšený a ten dluh jsem si na „dvojcédé“ splatil. Ač mám například řadu snímků s díly Schuberta, Beethovena a mnoha jiných autorů, tak po kompletním Smetanovi, který ale vyšel někdy před dvaceti lety, je to vlastně můj druhý největší sólový nahrávací počin. Nu a k tomu samozřejmě přibyly i nějaké nahrávky s Guarneri triem, z nichž bych vyzdvihl zejména reedici Dvořákových čtyř trií, které jsme znovu nahráli asi po třiceti letech...
  • Přenesme se teď do právě probíhající, vaší jubilejní koncertní sezony, jejímž vrcholem byl 1. května velký chopinovský recitál ve Dvořákově síni. Co všechno na něm mohlo publikum slyšet a čím ještě – kromě vašeho výsostného umění – byl významný?
    Z velkých skladeb jsem si pro posluchače tentokrát připravil Sonátu b moll se smutečním pochodem či Baladu f moll, z drobnějších opusů např. krásné Nokturno cis moll, op. posthumní, které bylo ústřední skladbou filmu Pianista. Na program jsem ale zařadil i některé nové věci, které jsem v Praze buď dosud vůbec, nebo alespoň několik desetiletí nehrál...
    A co bylo onou přidanou hodnotou tohoto večera? Granátová hvězda, jíž byly přede mnou českým nadačním fondem individuálních mecenášů, zvaným Bohemian Heritage Fund, vyznamenány dosud pouze Zuzanka Růžičková a Soňa Červená.
  • Připravujete ale ještě další slavnostní koncerty...
    To je pravda. Kromě prosincového zahájení festivalu Doteky hudby ve Španělském sále Pražského hradu, kde zahraji Třetího Beethovena, to bude ještě jeden koncert ve Dvořákově síni, který mně chtějí v listopadu uspořádat moje hudebně nadané děti. Mám jich celkem šest a jedině nejstarší syn Michal se nevěnuje hudbě klasické, ale spíše hudebním směrům nonartificiálním. Přitom měl veliký talent, bohužel mu však chyběly nervy, nutné k přežití ruského drilu paní profesorky Valentiny Kameníkové... Další moji potomci si ale místo v klasice našli. Vladimír je houslistou Rozhlasových symfoniků a členem Epoque kvarteta, klavírista Lukáš jde v mých šlépějích sólisty a komorního hráče, Daniel si vybral operní zpěv, Adam se velmi úspěšně věnuje hře na violoncello a Klárce, která se chystá v příštím roce na konzervatoř, přirostly – podobně jako Vladimírovi – k srdci housle. (Právě ona, jako jediná dívenka z početné rodiny Klánských, se ve dnech, kdy jsme s panem profesorem před čtrnácti lety připravovali předcházející rozhovor, narodila... pozn. red.).
    Koncert by měl být takovou poctou Antonínu Dvořákovi, což svým způsobem souvisí i s Cenou Antonína Dvořáka, kterou jsem získal v loňském roce od Akademie klasické hudby. S Epoque kvartetem bych si chtěl zahrát Dvořákův Kvintet A dur, op. 81, s Lukášem čtyřručně jeden díl Slovanských tanců a s Danielem bychom provedli výběr z Dvořákových písňových cyklů. Na zahájení večera plánujeme s těmi nejmladšími, Adamem a Klárkou, zařadit do programu některé části z Dumek.
  • Pojďme se teď zastavit u vašich mimouměleckých aktivit, kterým se rovněž věnujete naplno. Začněme třeba Kruhy přátel hudby při Nadaci ČHF, kde jste celou řadu let předsedou.
    Když jsem do této funkce v devadesátých letech nastoupil, často jsem slýchal, že tento ojedinělý hudební spolek (jehož členů máme po republice kolem stovky!) brzy skončí, protože na něj nebudou peníze. Naštěstí se zmíněné černé prognózy nenaplnily a vše běží dál. Samozřejmě hlavně díky lidem, kteří se o to starají. Většinou se jedná o dobrovolníky, milovníky komorní hudby, kteří kromě organizačních povinností shánějí i sponzory a zajišťují vše potřebné, aby Kruh dobře fungoval. A protože jsou to často starší lidé, leckde už si vychovávají své nástupce.
  • A hlavním donátorem Kruhů je tedy kdo?
    Buď jsou to státní organizace, kraj, město apod., nebo i soukromé subjekty a Nadace Český hudební fond, jejíž Rada KPH právě dbá na to, aby jednotlivé koncerty měly ráz opravdového komorního cyklu profesionální úrovně a aby alespoň jeden koncert byl věnován mladým umělcům, vítězům nejrůznějších soutěží apod.
  • Řadu let se rovněž, pane profesore, angažujete v soutěži Prague Junior Note...
    Tuto nesmírně populární soutěž založila pedagožka a iniciátorka mnoha projektů pro mladé pianisty Vlastimila Pospíšilová společně s vídeňskou klavíristkou českého původu Viktorií Švihlíkovou v roce 1992. Od asi třetího nebo čtvrtého ročníku soutěže jsem působil léta jako předseda poroty. V roce 2012 v důsledku své nemoci mě paní Pospíšilová požádala, abych se této již velmi dobře zavedené soutěže ujal. Stal jsem se tedy jejím majitelem, ředitelem, organizátorem, manažerem a já nevím, čím vším ještě, protože kromě shánění peněz, sestavování poroty, vyhlašování vítězů, podepisování diplomů či shánění dárků pro nositele cen, s čímž vším mi pomáhají hlavně moji rodinní příslušníci, píšu všem dětem, kterých se během tří dnů sejde na soutěži ke stovce (!), osobní dopisy s hodnocením jejich výkonů a radami do hudebního života. Tu stránku organizační a ekonomickou však budu nucen v brzké době někomu předat, té administrativní práce je tolik, že už bych to vzhledem k pokročilejšímu věku nestíhal, zejména když k tomu všemu ještě stále koncertuji a naplno vyučuji... Úplně však soutěž určitě neopustím, členství v porotě jsem přislíbil i nadále, je to moje srdeční záležitost. Soutěž se za ta léta stala tak významným fenoménem, že studenti klavíru, kteří přicházejí na AMU do prvního ročníku, z 99 % „Juniorkou“ prošli. I výběr na přijímacích zkouškách je potom jednodušší, když ty děti už znám od jejich dětských let. Vím, jaké kdo z nich má světlé či stinné stránky (ať už umělecké nebo lidské).
  • Kromě toho, že jste mnohokrát předsedal rovněž klavírní porotě na Pražském jaru, se již řadu let významně angažujete i v rámci Chopinova festivalu v Mariánských Lázních, i když jeho výkonným ředitelem a prezidentem se již před časem stal Martin Kasík...
    A funguje to výborně. Já zůstal předsedou Společnosti Fryderyka Chopina, která festival pořádá a za níž, protože je zároveň členem Mezinárodní federace Chopinových společností, se mohu setkávat s předsedy zahraničních společností, majících v názvu jméno polského Mistra. Asi by vzbudilo údiv, kde všude Chopinovy společnosti jsou – a to Bangkokem počínaje přes Santiago de Chile až po Buenos Aires... Díky městu Mariánské Lázně a Karlovarskému kraji, kteří Chopinovu festivalu fandí a finančně mu pomáhají, si tato přehlídka s téměř šedesátiletou tradicí stále udržuje nejvyšší uměleckou úroveň a všechny její koncerty bývají každoročně beznadějně vyprodány.
  • Pokud přejdeme na téma pražská Akademie múzických umění, tak shrňme, že kromě výuky jste zde působil i jako dlouholetý vedoucí klávesové katedry, studijní proděkan a v současnosti nově jmenovaný děkan, kterým jste oficiálně od 1. února letošního roku. Vraťme se tedy nejprve k vašim žákům, které jste vesměs dovedl k úspěšným kariérám sólistů, ať už to byli Štěpán Kos, Roman Frič, Helena Suchárová, Martin Kasík, Ivo Kahánek, Veronika Böhmová... Kdo u vás studuje v současnosti?
    Objevují se samozřejmě další velcí talenti, své doktorské studium u mě dokončuje syn Lukáš, který již má poměrně dobře rozjetou kariéru sólového i komorního pianisty, velmi úspěšný i v mezinárodním měřítku je Marek Kozák, který mimochodem v březnu letošního roku suverénně vyhrál Mezinárodní klavírní soutěž v Brémách, z těch nejmladších mohu jmenovat Tomáše Vránu, vítěze minulé Chopinovy soutěže v Mariánských Lázních, který letos uzavřel své bakalářské studium zcela mimořádným recitálem a chystá se pokračovat ve studiu magisterském.
  • Nedrhne to někdy při výuce vlastního syna?
    Já jsem ho neučil až do jeho dvaceti let – věděl jsem, že by to nebylo dobré. Na konzervatoři chodil k profesorce Evě Boguniové, což je moje kolegyně, která rovněž studovala u Valentiny Kameníkové a Františka Raucha, a názorově se s ní díky tomu ve všem podstatném ztotožňuji. Lukáše jsem si tak poslechl maximálně jednou před nějakým větším – třeba absolventským koncertem, poradil jsem mu nějakou tu třešničku na dortu a tím to skončilo. Do mé třídy přišel až na AMU jako dospělý. Výuka na vysoké škole je už totiž spíše uměleckou debatou, než čímkoli jiným, a musím říci, že se s Lukášem většinou vzájemně shodneme. Nevím sice, zda vše, co mu radím, zcela spolkne, ale vzhledem k tomu, že máme stejné či velmi podobné názory na život, politiku, hezké věci, dobré jídlo či španělské víno, tak si rozumíme i v detailních názorech hudebně-interpretačních...
  • Před těmi čtrnácti lety jste zahájil projekt pravidelných konzultačních seminářů – jak se osvědčil?
    Nejenže se osvědčil, ale dost se i rozrostl. Dva víkendy v roce vedu semináře pro pedagogy ZUŠ v Dobřichovicích – zatím poslední byl o Chopinovi, jemuž předcházeli Bach, Beethoven, Mozart a Schubert, v Brně jednou ročně přednáším na tzv. Klavírních sobotách a v Karviné – jednou za dva roky – působím jako lektor na Karvinských klavírních ateliérech. Je o to velký zájem, hovořím na různá hudební témata od pedalizace či prstokladů až po psychologii přípravy na soutěž. V posledních letech jsem zván na mistrovské kurzy na některé konzervatoře, kde vyučuji jejich talentované studenty. Mnohá témata těchto přednášek jsou i pro mě natolik zajímavá, že se jimi sám zabývám do větší hloubky, bohužel zatím není čas je dát do nějaké písemné formy, ale třeba se k tomu ještě někdy dostanu.

    Ivan Klánský – děkan
  • Jak jsme již zmínili na počátku našeho rozhovoru, od 1. února jste děkanem HAMU. Co všechno ta práce obnáší a proč jste tento post vzal?
    Hlavním důvodem mého rozhodnutí, které opravdu nebylo jednoduché, je pocit, že dnešní hektická doba vede často k poněkud povrchnímu přístupu ke kladným hodnotám minulosti. Musíme si uvědomit, že tato fakulta vznikla po válce jako mistrovská škola pro ty největší talenty, jaké jsme tu měli, a tak byla vnímána nejen doma, ale i v zahraničí. Většina slavných osobností druhé poloviny 20. století prostě měla s touto školou něco společného, buď jako studenti nebo později jako její pedagogové – a dnes i ti nevýznamnější bývají zapomenuti. Já nechci být konzervativním děkanem, který brání novým směrům, novým myšlenkám, novým oborům, ale chtěl bych vrátit fakultě její někdejší prestiž, aby se opět stala tou mistrovskou školou, určenou výhradně pro mimořádně talentované lidi. Nikoliv pro každého, kdo se třeba nedostane na práva či na ekonomii, ale hraje na nástroj nebo trochu zpívá. Byl jsem vyděšen, když na dni otevřených dveří, organizovaných fakultou vždy před přijímacími zkouškami, se mě potenciální uchazeč zeptal, zda se tady učí kromě klavíru i pianino. A když jsem užasl nad tím, proč se na to ptá, tak odvětil, že doma má jen pianino a na klavír neumí – a pak pokračoval otázkou, zda by mohl hrát místo klasické sonáty i třeba Beethovenův koncert. Odvětil jsem, že samozřejmě ano a který by to byl. Odpověď mě vcelku šokovala, když se nechal slyšet, že ještě neví, který si těsně před zkouškou vybere... Mladí lidé si v současnosti nějak přestali uvědomovat, jaká obrovská dřina toto studium je a že si sem nelze zajít jen pro diplom, abych se mohl prokázat vysokoškolským vzděláním... Abychom byli opravdu výběrovou školou, potřebujeme mít nejen kvalitní, ale i spokojené a šťastné pedagogy – a ti se musí zaplatit...
  • Platy na vaší škole jsou nejžalostnější v celém českém vysokém školství, čehož příčina mi dodnes zůstává utajena... Jak se to pokusíte změnit?
    Jsme veřejná vysoká škola, čili děkan nemá neomezené možnosti ani kouzelný proutek, ale v rámci fakulty se nastavením určitých pravidel hry dají nějaké peníze pro pedagogy a nakonec i pro administrativní pracovníky najít. Samozřejmě potom lze od nich také víc chtít a očekávat – větší nasazení a s tím související lepší výsledky, zodpovědnější a přísnější výběr studentů, zajímavé projekty, prostě aby fakulta patřila opět do evropské špičky.
  • A kde ty finanční rezervy tedy najdete?
    Tak jsou tady určité zvyklosti, které se budou muset změnit. Například některá představení jsou zbytečně drahá, ale dobré umění se dá dělat i ve skromnějších poměrech. Až naši absolventi přijdou do praxe, ať už jsou to hudebníci, režiséři, pěvci nebo herci, tak se tam rovněž nesetkají s otevřenou náručí plnou peněz a budou se muset naučit hospodařit... Rezervy jsou ale i v nákupu nejrůznějších věcí, dá se ještě lépe využívat grantové politiky.
  • A to všechno děláte vy sám?
    Momentálně ano, protože nemáme tajemníka. Ale až ho budeme mít, budu s ním vše, co se týká rozpočtu fakulty, konzultovat. Samozřejmě jsou tu položky, na kterých neušetříme nic – musíme mít naladěné klavíry (a máme jich v budově kolem šedesáti), mít kvalitní smyčcové a dechové nástroje, které můžeme studentům půjčovat, protože by si je těžko koupili z vlastních peněz apod. Jsme součástí tří sesterských fakult a musíme se pohybovat v jistých mantinelech, a to jak finančních, tak právních. Na druhou stranu tento model tří fakult dává do budoucna když ne jistotu, tak alespoň velkou naději, že v dnešní ryze technokraticky zaměřené společnosti obstojíme.
  • Jaký je vlastně mezi těmi třemi fakultami finanční poměr, jsou prostředky rozděleny rovnoměrně?
    Ano, samozřejmě je to dáno počtem žáků, ale v zásadě ta parita tady je, čili problémy, pokud jsou, musíme řešit u nás. Máme například katedry, kde zájem studentů přesahuje naše možnosti, a naopak katedry, kde je skoro více pedagogů než studentů, a my musíme zjistit, proč tomu tak je. Zda je ten důvod třeba demografický, nebo se to na jiných školách učí lépe než u nás, nebo je to jen náhoda...
  • Plánujete během svého funkčního období prosadit třeba i nějaký nový obor?
    Ano, zájem tu je, ale musíme počkat, až budeme mít tzv. institucionální akreditaci, to znamená, že si budeme moci sami akreditovat jednotlivé studijní programy a některé obory třeba i zrušit, když o ně není dlouhodobě zájem. Rád bych prosadil i možnost kombinovaného studia, určeného pro ty, kteří jsou již plně vytíženi v orchestrech a divadlech, ale studovat chtějí. Hlavní obor by museli zvládat za stejných podmínek jako ti ostatní, ale teoretické předměty by mohli dělat buď v rámci víkendových nebo večerních forem výuky. Těch způsobů, jak to zařídit, je hodně. Nároky by ale zůstaly samozřejmě stejné, koncert nebo taneční vystoupení, disertační práce, rozhodně bych nechtěl absolventy dvou kategorií.
  • A máte nějakou konkrétní představu o oborech, které byste chtěl zavést?
    Je třeba veliký zájem o akordeon, který tady nemáme, a nově – místo jednotlivých jazzových nástrojů – budeme akreditovat jazzovou interpretaci. Nechtěl bych ale brát studenty druhé či třetí kategorie, což se někdy u nových oborů stává. Představoval bych si to asi tak, že bychom měli v záloze externí pedagogy, kteří by nastoupili teprve v momentě, kdy by se objevil nějaký mimořádný talent...
  • Jsou uchazeči z některých konzervatoří šikovnější než ti ostatní?
    Překvapilo mě to, ale není tomu tak. Rozdíl bývá spíše v jednotlivých oborech, kdy např. z jedné přicházejí dobří flétnisté, z jiné dobří violoncellisté apod. Letos např. z pěti klavíristů, které jsme přijali, byli dva z Pardubic a pouze jeden z Prahy. Přesto si myslím, že je těch konzervatoří na naši republiku moc. Zbytečně se berou i studenti, kteří pak ve dvaceti zjistí, že na to nemají a těžko potom mohou z konzervatoře přejít třeba na medicínu...
  • Je zřejmé, že vás čeká nelehké období – a to jsme zatím vybrali pouze některé okruhy z vašich nesčetných povinností. Pojďme se tedy na závěr podívat na vaše plány po skončení děkanování...
    Tedy po lednu 2022, kdy bych chtěl přejít do externího úvazku a nechat si už jenom ty nejlepší žáky. Letos i příští rok budu brát maximálně jednoho uchazeče a to budou asi moji poslední studenti – bakaláři. To neznamená, že třeba nebudu pokračovat v různých kurzech nebo i v rozumném koncertování, ale rád bych se konečně dostal i k nějakému tomu psaní a také bych si ještě chtěl trochu užít života. Přece jenom devět studentů – tedy plný úvazek, děkanování, KPH, „Mariánky“, „Juniorka“, různé kurzy, koncertování a šest dětí – to je docela dost povinností, protože i když jsou děti už vesměs velké, také chtějí svého otce občas vidět. Na první pohled to může vypadat, že jsem šílený workoholik, který od rána do večera sedí u klavíru, učí nebo úřaduje, ale já si dovedu i v tomhle zápřahu najít chvíle, kdy si lehnu a luštím sudoku, nebo si zahraju partii šachu s počítačem. A to je to, co mě stále drží, a vše, co dělám, mě naštěstí pořád ještě baví. Když mám třeba náhodou úplně volný víkend, seberu někoho z rodiny, nebo si vystačím i sám a vydám se za sluníčkem. Miluji hlavně Španělsko, kde mají výborné víno, skvělé tapas a bývá tam klid a teplo. Kompenzuji si tím stress z vytížení a umím se na to náležitě těšit!
    Josef Čapek kdysi řekl: „Jediným skutečným bohatstvím člověkovým je jeho osobnost. Může být tím nejpodstatnějším zdrojem životního štěstí: je-li zdravá a harmonická, jsou-li její konflikty s okolním životem plodné, vede-li ho bezpečně v činu i v myšlení.“ A takovou šťastnou osobností, zdá se, profesor Ivan Klánský je...

    Nahoru | Obsah