Hudební Rozhledy

Manfred Honeck

Alena Sojková | 06/18 |Rozhovory

Manfred Honeck

V uplynulých koncertních sezonách jsme se mohli s dirigentem Manfredem Honeckem setkávat v Praze díky jeho hostování u České filharmonie pravidelně. S jeho vzrůstajícími závazky v zahraničí a především zodpovědnou prací v jeho domovském Pittsburghu (je šéfdirigentem a uměleckým ředitelem Pittsburgh Symphony Orchestra) však frekvence Honeckových koncertů v Praze slábne. Zdá se však, že se přece jen máme na co těšit. V září přijedete Manfred Honeck se Staatskapelle Dresden na Dvořákovu Prahu a v lednu opět vystoupí na abonentním koncertu České filharmonie. Jedním z důvodů vzniku tohoto rozhovoru bylo letošní ocenění Manfreda Honecka jako Umělce roku organizací The International Classical Music Award.

  • Jak se v současné době máte? Jaké je vaše životní rozpoložení na prahu přicházející šedesátky? Přemýšlíte o svých životních i profesionálních zkušenostech, které jste nasbíral v průběhu svého života?
    Na ja… Když se každé ráno probouzím, ptám se sám sebe, jestli jsem zase o něco málo moudřejší. Moudrost se nedostavuje s bílými vlasy, ale přichází každý den, v každém okamžiku, kdy zažíváte něco nového, objevujete něco, co jste dosud neznali. Když jsem byl mladý, byl jsem velmi otevřený vůči novým věcem, podnětům, poznatkům… a pokládal jsem si i různé filozofické otázky a otázky vztahující se k hudbě, na které jsem do té doby neznal odpověď. A je příjemné zjištění, že čím jsem starší a zkušenější ve své profesi, nemusím se už zabývat technikou dirigování, věci jdou jednodušeji a snadněji, a o to více se mohu soustředit na hudební stránku – frázování, stavbu, odkrývám, co je za notami… Zkrátka zjišťuji, že hudba je trochu něco jiného, než jsem si myslel před mnoha lety.
  • Když srovnáte profesionální život takových dirigentských hvězd, jako byli v minulém století například Karajan, Kleiber, Bernstein, se současnými dirigenty, k čemu dospějete? Podle mého názoru je život dnešních dirigentů hektičtější, mají více závazků a méně času obnovovat své síly…
    To je dobrá otázka, protože ilustruje současný život vůbec. Já osobně bych byl velmi opatrný v hodnocení toho, zda současní dirigenti to mají těžší než naši předchůdci. Dnes totiž máme velmi dobré školy, které vychovávají velmi dobré dirigenty i instrumentalisty. Také úroveň dnešních orchestrů je mnohem vyšší, než bývala před padesáti lety. Jednak v nich hrají mnohem lépe technicky vybavení hráči, ale také nástroje jsou daleko kvalitnější. Rovněž mladí dirigenti jsou po technické stránce mnohem lépe vybaveni, než bývala v mládí naše generace. Ale to je jen jedna stránka věci. Protože dirigování zahrnuje daleko více věcí než jen techniku. Když se rozhlížím kolem sebe, vidím nedostatek osobností, nedostatek autenticity, nedostatek identity. Co opravdu potřebujeme a na co se občas sám sebe ptám, proč tomu tak není, je více osobností s vlastním pohledem, s vlastní identitou. Když se dívám na mladé dirigenty, nechybí jim technika, tu mají výbornou, ale to, být sami sebou. Takový Georg Solti dirigoval úplně jinak než Karajan, ten zase jinak než Bernstein a tak dále. Každý z nich byl úplně jiný. Karajan svým soustředěním až mystickými prvky, Lenny zase svou živostí, inspirativností.
  • Já jsem spíš měla na mysli život dirigenta...
    Chápu. Soustředění na to, jak začít a rozvíjet profesionální kariéru. Je třeba mít kolem sebe management, PR… Někdo tohle považuje za důležitější než se soustředit na hudbu. To je nebezpečí současného hudebního světa – všechno se stává byznysem. Mladí adepti potřebují mít kolem sebe prozíravé agenty, hudební ředitele, kteří rozumějí tomu, jak pěstovat talentované lidi. Protože v našem dirigentském světě potřebujeme čas. Čas je ten nejdůležitější element. Nikdo – kromě opravdu výjimečně nadaného člověka – nemá takové dovednosti a znalosti ve dvaceti jako o čtyřicet let později. Tajemství, jak porozumět hudbě, nespočívá jen v dobré technice, ale také v pochopení, jak vést lidi. Jsou starší dirigenti s jejich přirozenou autoritou a ti mladí, kteří o svou autoritu bojují – to je hra mezi orchestrem a dirigentem, která má jinou podobu, když jste mladí, a jinou, když už jste nabyli nějaké zkušenosti. Když totiž svou dirigentskou dráhu začínáte, je v orchestru mnoho starších hráčů, než jste vy. Z toho vyplývá konflikt autorit, ale to je přirozené.
  • Ovšem také se v průběhu posledních padesáti let změnilo publikum.
    Bezpochyby. Řekl bych, že určitá část publika je méně vzdělaná, než tomu bývalo dříve, ale na druhou stranu je zvědavější, dychtivější poznávat nové věci. Členové vedení orchestrů po celém světě věnují obrovské úsilí tomu, aby vytvořili programy, které přitáhnou pozornost publika. A podaří-li se jim to, pak se vytvoří velká důvěra mezi posluchači a orchestrem.
  • To mi připomíná Českou filharmonii. Léty pěstovaná se vybudovala silná důvěra, silný vztah mezi institucí a publikem.
    To máte pravdu. Jsem nadšený z toho, co se v posledních letech v Praze u České filharmonie děje. Tam existují dobré vztahy nejen mezi dirigentem a publikem, ale i mezi vedením a publikem. Víte, na jedné straně je sice důležité pochopit ducha hudby, ale pochopit duši muzikantů je ještě důležitější.
  • Vy tu důvěru a silný vztah znáte z vlastní zkušenosti. V Pittsburghu působíte už deset let. Jak byste shrnul svou dosavadní práci tam a jak vás ovlivnila?
    Když převezmete orchestr, nejdříve zjišťujete, s kým máte tu čest. A Pittsburgh Symphony Orchestra byl ve vynikající kondici. Působili tu skvělí dirigenti jako např. Mariss Jansons, kteří k orchestru přinesli evropský přístup k hudbě, tu jemnost a styl. I proto jsem byl v roce 2008 osloven i já, protože v Pittsburghu chtěli pokračovat v té „evropské“ tradici, v mém případě vídeňském stylu, přáli si stále posilovat ten barevný zvukový obraz, kterého již předtím dosáhli. Nad čím se jako dirigent musíte zamýšlet, je přinášet stále něco nového, pracovat na zvuku orchestru – a také přivádět nové členy do orchestru. Před lety se objevil nový koncertní mistr, a náhle tu vyvstala otázka – nezmění se trochu styl orchestru? Ten houslista byl velmi elegantní, citlivý, muzikantsky přirozený. A víte, co se stalo? Proměnila se hra celé skupiny prvních houslí. Tak ji ovlivnil. V pozitivním slova smyslu. Z toho vyplývá, že je důležité hledat takové osobnosti, které do orchestru zapadnou a jeho styl ještě povýší.
  • Vaše smlouva v Pittsburghu vyprší v roce 2020. Už víte, kam povedou vaše kroky?
    Ještě nejsem pevně rozhodnutý. Uzavřít smlouvu s jiným orchestrem, nebo zůstat déle? Abych pravdu řekl, nejsem příznivcem mnohaletého působení šéfdirigenta u jednoho orchestru. Ale ani krátkého, protože když něco měníte, je třeba to zafixovat a důsledně s orchestrem pracovat. Také by měl dobrý dirigent zanechat u orchestru svůj otisk a to potřebuje určitý čas. Na druhé straně si po čase řeknete, jestli ještě něco nového můžete orchestru dát. Naše vzájemné vztahy s PSO jsou mimořádné, já ten orchestr miluji, ale nebudu zastírat, že mám i jiné nabídky, o kterých přemýšlím. Myslím i na osobní život, protože v Americe trávím mnoho týdnů v roce… V úvahu beru i dlouhé přelety mezi Evropou a Amerikou, které snáším čím dál hůře. Nu, nechávám vaši otázku prozatím bez přesné odpovědi. Jak říkám, k PSO mám úzké vztahy, ale to nejdůležitější pro mě je hudba. Protože já jsem fanoušek hudby a chci mít dobré výsledky. Pokud je nemám, jsem frustrovaný. Ale zodpovědně prohlašuji, že to je jediná frustrace v mém životě. Půjdu tam, kde budu mít podmínky pro skvělou práci s orchestrem. Ať to bude v Evropě, nebo v Americe.
  • S PSO jste pořídil řadu pozoruhodných nahrávek – Mahlerových symfonií například. Nahrávka Šostakovičovy Páté symfonie a Barberova Adagia pro smyčce získala Grammy Awards za rok 2017 v kategorii Nejlepší orchestrální nahrávka. Co je na tomto CD specifického? V čem je lepší než Gergievovy nahrávky Šostakoviče?
    (smích) Skutečně si nemyslím, že by byla lepší než Gergievovy nahrávky. Já Gergieva velmi obdivuji. Ale víte, to je právě na hudbě to krásné – že můžete tu samou věc udělat tisícem různých způsobů. Tisíckrát jinak. A o to jde. Nikdy bych se neodvážil říct, že moje interpretace je lepší než ta druhá. Je prostě jiná. S PSO jsme natočili spoustu CD, ale tohle je asi vrchol, který dokumentuje naše společné letité úsilí. Zvukový obraz, výborné technické dovednosti, tvrdá práce a entuziasmus každého z muzikantů, dobrá zvuková režie, to vše se podílelo na skvělém výsledku. Ale rád bych dodal ještě jednu věc: na každé CD, které jsme natočili, se musíme dívat v kontextu: proč skladatel napsal toto dílo, jaké okolnosti to doprovázely.
  • Jste příznivcem vysvětlování hudby slovy?
    Zcela. Je velice důležité tomu porozumět. Dám vám dva příklady: Ten první je Barberovo Adagio pro smyčce, které jsme natočili na CD, o němž jsme mluvili. Samuel Barber napsal ve třicátých letech smyčcový kvartet. Toscanini ho později požádal, zda by ho nerozšířil do orchestrální verze. Ta vznikla. O třicet let později přepracoval Barber původní smyčcový kvartet do verze a cappella na slova latinské mše zachovávající přesně verzi původního smyčcového kvartetu. A to je tak úžasná hudba, že si musíte říct: ten Barber přece o těch slovech musel přemýšlet, když tuto verzi psal. O tom jsem vyprávěl hráčům, když jsme Barberovo Adagio nahrávali, a myslím, že to je na výsledku slyšet. Naše interpretace je propojená se slovy latinské mše. A proto je naše interpretace odlišná od jiných.
  • A ten druhý příklad?
    Ten je spojený s dnešním koncertem (rozhovor vznikal 12. 4. v Mnichově, kde Manfred Honeck uváděl s Mnichovskou filharmonií Dvořákovu Stabat mater – pozn. red.). Vysvětlil jsem orchestru, jaké okolnosti doprovázely vznik tohoto velkého díla, jaké ztráty a bolesti Dvořáka postihly. V roce 1876 zemřela jeho dcera Josefa, v krátkém čase následovala úmrtí dalších dvou dětí – Růženy a Otakara. A v té bolesti napsal Dvořák Stabat mater. Ale proč po smrti tak drahých lidí nenapsal rekviem? To se přece tak dělá. Ovšem já tomu rozumím velmi dobře. Marie stojí pod křížem, vidí svého syna ukřižovaného a je bezmocná. Nemůže dělat vůbec nic. A tyto Mariiny – matčiny – pocity ztvárnil Dvořák ve svém oratoriu. Tu bezmoc, neschopnost jakkoliv svému dítěti pomoci, to dobře znal, a proto si vybral toto téma. Hudebně ztvárnil podobu kříže tóny Fis. Všimněte si, že postupuje ve třech oktávách: nízké Fis, střední Fis, vysoké Fis. Tak Marie zdvíhala své oči nahoru ke kříži. A tohle jsem se pokusil hráčům vysvětlit. Že to nejsou jen prosté tóny, ale tóny, které nesou hluboké sdělení.
  • V září vystoupíte se Staatskapelle Dresden na závěrečném koncertě Dvořákovy Prahy s programem složeným z děl Antonína Dvořáka a Johannesa Brahmse. S tímto orchestrem se znáte velmi dobře, často u něj hostujete. Přesto – hráli jste již spolu Dvořáka? A jak se těšíte na spolupráci s Bernardou Fink, která zazpívá Biblické písně?
    Se Staatskapelle Dresden jsem dosud Biblické písně neuváděl, ale právě teď se mi vybavilo provedení v Pittsburghu s Thomasem Hampsonem. Jsem velkým fanouškem Biblických písní, mám je moc rád. A na to, že je bude zpívat Bernarda Fink, se moc těším. Známe se dlouho, spolupracujeme spolu ve Vídni, je to velká umělkyně a velmi milý člověk. Jsem moc rád, že se spolu zase setkáme, a navíc v Praze.
  • Nemohu se vás nezeptat na spolupráci s Českou filharmonií. Přece jen jste v Praze strávil několik let jako hlavní hostující dirigent…
    Víte dobře, jak mám tento orchestr rád. Ale v tuto chvíli nemohu říci nic bližšího. Mluvil jsem o tom na začátku v souvislosti s koncem mé smlouvy v Pittsburghu. Rozhlížím se, zvažuji nabídky, hodně o nich přemýšlím… V současnosti mám hodně práce, ale přesto zůstává Česká filharmonie stále v mém srdci. Neodříkám se spolupráce s ní a doufám, že v následujících letech bude více příležitostí se setkávat a pracovat spolu.
  • V příští sezoně budete dirigovat abonentní koncert ČF se zajímavým programem vztahujícím se k Mozartovu Requiem…
    Tématem je zobrazení smrti v hudbě – rekviem za zemřelé. Uvedeme Pärta – Cantusin memoriam Benjamin Britten, Schubertovu Litanii na Památku všech věrných zemřelých, Lutosławského Musique funèbre pro smyčce a vším tím bude procházet inspirace Mozartem a jeho Requiem. Pražské publikum bude, myslím, tímto koncertem mile překvapené.

    Nahoru | Obsah