Hudební Rozhledy

Ivan Klánský se s publikem podělil o „svého“ Chopina

Julius Hůlek | 06/18 |Události

Ivan Klánský jako čerstvý držitel Granátové hvězdy…

Několikanásobným svátkem se stal letošní První máj, nejen jako svátek jara, lásky, práce, ale i umění, konkrétně umění hudebního, ve smyslu hudby přímo geniálně vytvořené i interpretované. Ten den, téměř v předvečer umělcova životního jubilea, se uskutečnil velkolepý bilanční koncert významného českého klavíristy, sólisty, komorního hráče, pedagoga a vůbec čelné osobnosti současného hudebního života Ivana Klánského. Curriculum vitae profesora Klánského se začalo odvíjet 13. května 1948 v Praze a je vymezeno širokým řečištěm hudebních a s hudbou souvisejících aktivit, mezi nimiž na prvním místě pochopitelně stojí aktivita interpretační.

V mládí jeho cestu, jako studenta Pražské konzervatoře i Hudební fakulty AMU a žáka dnes už legendárních pedagogů, jakými byli Valentina Kameníková a František Rauch, věnčily ceny dosažené v prestižních interpretačních soutěžích, postupně přibývaly další ceny a ocenění umělecká i společenská, vloni završená Cenou Antonína Dvořáka. Kromě jiného se už v roce 1970 stal prvním Čechem, který v historii chopinovské klavírní soutěže ve Varšavě tehdy postoupil do finále. To, že program svého jubilejního koncertu věnoval výhradně odkazu Fryderyka Chopina, má jistě svůj osobně niterný důvod.
Hlavním pořadatelem koncertu byl Nadační fond CE, zřízený před několika lety pražskou galerií Cermak Eisenkraft jako sdružením zainteresovaných a vlivných milovníků umění k podpoře špičkové kultury v ČR, zejména financováním vybraných projektů nejen v oblasti výtvarného umění, ale i hudby a dalších druhů umění a kulturních aktivit. Zde se zrodila idea a realizace projektu Klánský plays Chopin, jehož výrazem je jak stejnojmenná nahrávka CD, tak uspořádání koncertu – obojí jako pocta geniálnímu tvůrci i kongeniálnímu interpretovi a koneckonců také reprezentaci českého klavírního umění v celosvětovém měřítku.
Úvodem zazněla trojice skladeb, příznačně orámovaná dvěma Nokturny – Nocturno Es dur, op. 55, č. 2, Brilantní variace, op. 12 a Nocturno cis moll, op. posth. Hned v první skladbě upoutalo výrazové profilování melodické složky, její proměny v jemných odstínech a vzájemném vyvažování doslova každého tónu, přičemž výsledná nálada byla vkusně neutrální, věcná. O poznání naléhavěji vyzněly variace akcentací různých modelů klavírní sazby, ohraničených dynamicky a agogicky pečlivě vyladěnými předěly. Pro sled pojednávaných třech celků bylo příznačné jejich skloubení ve výrazově uměřeném gradačním vzestupu a vtipná proměna hravosti v rezolutnost. Nástup Sonáty č. 2 b moll, op. 35 předznamenal změnu poetické nálady směrem k heroismu, Scherzo bylo ozdobeno vtipným glosováním vůdčího melodického pásma a dalšími momenty překvapení, vše ovšem mělo svůj řád. Smuteční pochod třetí věty byl po obsahové stránce skutečnou perlou, když sice tlumený, ale hrdý vzdor prosvětlila lyrická katarze prostřední partie. Ve Finále jsme se sotva stačili vzpamatovat z přívalu závratné virtuozity, dynamicky a výrazově kreativně ozvláštněné.

Čtveřici programových čísel po přestávce otevřelo Nocturno c moll, op. 48, č. 1, v interpretově podání budící dojem vyprávěného příběhu (vůbec narativní aspekt je silnou stránkou Klánského projevu), kde nelze přehlédnout žádný detail, včetně akordických glos, ale kde jsme především vtaženi do děje plného náladové proměnlivosti, gradace i účinného ztišení. Na pozadí s bezprostřední samozřejmostí uplývající virtuozity technické, obdařené transparentním obsahem (vnesení nostalgického tónu do podání melodické linie), se v Barcarole Fis dur, op. 60 dostavil příznačný chopinovský neklid, kde po narůstajícím vzdoru, skrytě oponujícím mementu „osudu neutečeš“, na závěr následovalo jedinečně úlevné usmíření. Tři mazurky, op. 50, se staly – doslova – hravým kaleidoskopem proměnlivých nálad s tu skrytější, tu zjevnější taneční stylizací, opět přímo rafinovaně ad hoc komentovanou. Od lehkého, hravého neklidu první mazurky jsme se posunuli k odhodlanějšímu, ale také žertovnějšímu výrazu druhé, aby třetí zpočátku překvapila přemýšlivostí vystřídanou osobitým stvrzením taneční stylizace mazurkového triptychu. Univerzalitu, dá se říci celý vesmír interpretačního umění I. Klánského, nakonec nanejvýše názorně a přesvědčivě demonstrovala Balada f moll, op. 52. Poněkud záhadná atmosféra úvodu vedla k otazníku, jenž se prostřednictvím akordů melodicky vypointovaných vznášel nad zastřenou výpovědí. Strhující bylo sledovat rozplétání dílčích pásem faktury daných polohou i povahou různých odstínů klavírní sazby, včetně polyfonních náznaků. Děj přes dílčí gradace, zklidňující epizody i závratné virtuózní běhy dospěl k impozantní kulminaci. Souhrnně možno konstatovat, že se znásobenou intenzitou tu přímo exemplárně vrcholila významová dominanta celého večera – na vlnách bezprecedentně suverénní techniky jsme byli unášeni více než různorodým a věřím, že i pro znalce leckdy objevným sdělením.
Po skončení koncertu, kdy jubilant byl vestoje vytrvale aplaudován a vyvoláván nadšeným publikem, následovala v Sukově síni malá, leč významná slavnost. I. Klánský byl dekorován Granátovou hvězdou, oceněním udělovaným nadačním fondem Bohemian Heritage Fund. Stal se tak v pořadí třetí osobností české kultury, jež byla touto cenou poctěna. (Předcházejí mu hudební umělkyně rovněž mezinárodního významu, cembalistka a pedagožka Zuzana Růžičková spolu s pěvkyní a dramatickou umělkyní Soňou Červenou.) Protagonista večera ve své vtipné děkovací řeči kromě jiného zmínil své dosavadní souborné nahrávky klavírního díla významných skladatelů, zejména B. Smetany, a také svou radost i zadostiučinění v případě CD nahrávky odkazu F. Chopina, kterého má nejraději, jakož i to, že k tomu přece jen došlo, jak doslova pravil, na konci kariéry. Odvažujeme se decentně oponovat – imponující kariéra I. Klánského sice svým způsobem vrcholí, ale rozhodně nekončí...

Nahoru | Obsah