Hudební Rozhledy

Přehlídka koncertního umění

| 08/18 |Festivaly, koncerty

Bohuslav Matoušek (housle) a Miroslav Sekera (klavír)

ÚVODEM…

Vojtěch Mojžíš

Myšlenka pořádání Přehlídky koncertního umění není ničím novým. Milovníci špičkového koncertního umění se s ní mohli setkávat již i v době předlistopadové. Svaz českých skladatelů a koncertních umělců (SČSKU) je pořádal v Praze, většinou v Rudolfinu, pravidelně vedle skladatelských přehlídek – Týdnů nové tvorby. Kdo si je oblíbil, měl možnost udělat si dosti objektivní obraz o stavu našeho koncertního umění. Mohl sledovat vývoj interpretačních osobností a porovnávat jejich výkony třeba s výkony četných světových hvězd, které ve stejné době zavítaly na naše pódia. Je třeba dodat, že ta srovnání nebyla nikdy výrazně v neprospěch našich barev.

Mnohé se od té doby změnilo. Pominuly ideologické tlaky, realizační dotace jsou dnes skromnější, ke změnám došlo i v organizační a dramaturgické sféře, jiný je i koncertní sál. Požadavky na uměleckou úroveň však zůstaly, ba co víc, staly se jediným relevantním kritériem, a to je dobře. Pochopitelně přišly nové generace těch, co právě v současnosti prožívají kulminační čas své celoživotní umělecké dráhy.
Letošní přehlídku v Sále Martinů Lichtenštejnského paláce, pořádanou Společností koncertních umělců, tvořily čtyři koncerty. Na úvodním večeru 25. 3. se představili hráči na smyčcové nástroje, houslisté Leoš Čepický a Jan Schulmeister, violista Jakub Čepický a violoncellista Michal Kaňka. Společně všichni čtyři vystoupili v rámci programu jako Wihanovo kvarteto, dva z nich, Leoš Čepický a Michal Kaňka, však rovněž i jako sólisté. Zazněla díla J. S. Bacha, B. Martinů, J. Halvorsena, J. Haydna a F. Schuberta. Na koncertě 28. 3. 2018 jsme mohli vyslechnout kytaristu Lubomíra Brabec a dechové trio Trifoglio ve složení Jana Kopicová – hoboj, Jana Černohouzová – klarinet a Jan Hudeček – fagot. Přednesli kompozice skladatelů F. Sora, L. Brabce, I. Albénize, H. V. Lobose, W. A. Mozarta, J. Françaixe a E. Schulhofa. Na programu letošního ročníku přehlídky se podílel rovněž Dvořákův komorní orchestr s dirigentem Jaroslavem Vodňanským a sólistou, klarinetistou Vlastimilem Marešem. Ve středu 3. 4. přednesli díla F. Schuberta, C. M. v Webera, J. Sibelia a G. Holsta.

VLASTIMIL MAREŠ A DVOŘÁKŮV KOMORNÍ ORCHESTR

Julius Hůlek

Vystoupení Dvořákova komorního orchestru (3. 4.), jehož počátky sahají do šedesátých let minulého století, se i tentokrát konalo pod taktovkou uměleckého vedoucího souboru Jaroslava Vodňanského. Kvartetní věta c moll, op. posth. Franze Schuberta v úpravě pro smyčcový orchestr je v intencích daného žánru hudbou osobitě dramatickou a takto byla věrohodně a invenčně podána. Dobře byl vystižen skrytý neklid a také efektní zvuk, jejž skladba dostala do vínku, včetně houslového sóla. (Bylo zvláštní, že sólo s plénem, byť obojí ve své vlastní „rovině“ dobře intonující, se právě v intonačním „součtu“ zpočátku vzájemně poněkud rozcházely, ale další průběh jemný nesoulad srovnal.) Těžiště večera evidentně spočívalo v uvedení čtyřvětého Klarinetového kvintetu, op. 34 Carla Marii von Webera, opět v dobře „padnoucí“ úpravě pro smyčcový orchestr. Sólového partu se ujal Vlastimil Mareš, svého času ověnčený prvními cenami prestižních klarinetových soutěží, zkušený sólista, komorní hráč i pedagog a děkan pražské HAMU. Už brilantně zvládnutý vstup sóla v úvodní větě a jeho zasazení do celkového zvukového spektra nenechal nikoho na pochybách, že úhrn provedení díla poskytne poutavý dialog sólisty s kolektivem smyčců. Sólista rozhodně zaujal průrazným, ale tam, kde bylo potřeba, i kulatým tónem, citlivým nasazením frází, dynamickým a agogickým ozvláštněním detailů. Zatímco první allegrová věta oplývala expresí sólové složky, druhá pomalá věta demonstrovala příkladnou spolupráci v ústrojném včlenění klarinetu do celkového zvukového i barevného obrazu struktury. Výrazově zazářila dramatická gradace, ale i doslova něžné partie v propojení koncertantního prvku s komorním. Brilance na pozadí stále frekventovanějších romantických prvků v kompozičním plánu byla ve třetí větě okořeněna vtipem, zatímco kumulace jednoznačné virtuozity náležitě kulminovala větou finální.
Programová dramaturgie druhé poloviny večera po přestávce se spokojila spíše s náladově zklidněnými a také zklidňujícími kusy stylově nevýrazné a retardované provenience. Na přehlídce bychom očekávali něco nejen stylově, ale i obsahově a výrazově progresivnějšího, než co mohly poskytnout Romance a Impromptu, op. 42 zakladatele novodobé finské hudební tradice Jeana Sibelia a čtyřvětá St. Paul´s Suite naopak u nás málo známého anglického pozdního romantika Gustava Holsta. Nicméně budiž, vsadilo se na lyriku, prokrvený dramatismus a zpěvnost (Sibelius) a také na stylizovaný historismus s ohlasem lidových tanců, přehledný a tlumočený s vkusným efektem (Holst) – obojí korunovala technickou stránkou souhry i výrazem vydařená interpretace v pěkném souladu s přidaným Rondem Henryho Purcella.

A NA ZÁVĚR MATOUŠEK SE SEKEROU A HEROLDOVO KVARTETO

Vojtěch Mojžíš

Na závěrečném koncertě 9. 4. 2018, který jsem v Sále Martinů navštívil, vystoupili houslista Bohuslav Matoušek za klavírní spolupráce Miroslava Sekery a Heroldovo kvarteto. Program nepřinesl v podstatě nic nového, neboť zazněla díla dostatečně známá. Matoušek se Sekerou nejprve provedli populární opus 100 Antonína Dvořáka, Sonatinu G dur, následovaly skladby snad ještě známější, Smetanova dua Z domoviny.
Druhou půli večera zcela zaplnil svojí závažností a rozsahem až symfonicky koncipovaný Devátý Smyčcový kvartet d moll, op. 34 Antonína Dvořáka. Nemá smyslu vyjadřovat se k interpretaci každého z uvedených děl zvlášť. Pro jejich provedení jsou totiž vhodná téměř stejná hodnocení: Perfektní intonace, dokonalá souhra, a to i v případech výrazných agogických proměn, propracovaná, vyvážená dynamická škála. A co se týče výrazu, i zde lze nalézt společné rysy, a jsou to ty, kterými se hudební projev současných reprezentantů našeho špičkového interpretačního umění podle mého názoru liší od projevu jejich předchůdců z let dejme tomu sedmdesátých či osmdesátých minulého století. Role emocionality či dramatického výrazu není zcela evidentně dnes zdůrazňována s takovou naléhavostí, jak tomu bylo v letech minulých. Lze si to ověřit i poslechem a srovnáním s četnými zvukovými snímky z té doby. Současní interpreti si zmíněné atributy jakoby nechávají sami pro sebe. Patrně si myslí, že do dnešní doby se vypjatější emocionalita nějak nehodí. Není to pravda, patří a je jí zapotřebí možná mnohem víc než kdy dříve. A přitom není pochyb o tom, že dispozice k tomu ti dnešní mají.
A ještě malá poznámka nakonec. Všichni účinkující měli na sobě černé kalhoty a černé košile volného střihu, rozhalené, bez kravaty. Dříve se chodilo na pódium ve fraku. Nebylo by dobré se k této tradici navrátit?

Nahoru | Obsah