Hudební Rozhledy

Mattila zpívala Beethovena

Vladimír Říha | 10/18 |Festivaly, koncerty

Karita Mattila

Už dlouho nebylo na koncertu PKF – Prague Philharmonia tak plno jako v sobotu 21. 4., kdy v pražském Rudolfinu v orchestrálním cyklu A hostovaly s orchestrem dvě světové hvězdy – finská pěvkyně Karita Mattila a britský dirigent Paul McCreesh. Zejména Mattila, která patří k nejoceňovanějším dramatickým sopranistkám dneška, je u nás známá ze spolupráce v operních divadlech s Jiřím Bělohlávkem a někteří návštěvníci si ji pamatují právě z jejího vystoupení na jubilejním koncertu České filharmonie k Bělohlávkovým 70. narozeninám. Její poklek na pódiu před v sále sedícím šéfdirigentem ČF zůstává v paměti návštěvníků navždy i po jeho smrti. I tam zpívala árii z Janáčkoyy opery Její pastorkyně, kterou s ní právě Bělohlávek ve světě často uváděl.

Náročný program koncertu měl sice pouhé tři skladby, ale britský dirigent Paul McCreesh zaručoval, že budou podány na nejvyšší možné úrovni, a to se také stalo. Dirigent je sice hlavně specialista na starou hudbu (soubor Gabrieli Consort Players), ale ovládá mistrně i další období, takže je přirozeně zván ke světovým orchestrům.
PKF – Prague Philharmonia po smrti svého zakladatele Jiřího Bělohlávka McCreeshe pozvala jako zástup za něho v tomto koncertu s Mattilou, takže se trochu změnil i původní program. S Mattilou zůstala koncertní árie Ludwiga van Beethovena Ah! Perfido, op. 65, nově na úvod zazněla Chaconne z baletní hudby k opeře Idomeneo Wolfganga Amadea Mozarta a po pauze Suita č. 3 G dur, op. 55 Petra Iljiče Čajkovského.
Mozartova Chaconne je částí závěru opery Idomeneo, spočívající dost netypicky ve velké taneční scéně. V ní je Chaconne obřadný třídobý tanec a pro Mnichov Mozartem napsané dílo mělo v podání filharmonie všechny prvky obřadnosti, ale i vážnosti a občasné uvolněnosti. Koncertní árii Ah! Perfido zpívala poprvé 21. 11. 1796 v Lipsku Mozartova přítelkyně a proslulá sopranistka Josefína Dušková. Mattila árii podala svým temnějším hlasem ideálně, dobře rozlišujíc recitativ a árii. I dnes nás v árii dojímá vyslovená vzpomínka na lásku, jež se změní v zoufalý konec nešťastného loučení. K italsky zpívanému textu se povedlo autorům tištěného programu najít i neznámý překlad Emy Destinnové, což je skutečná kuriozita, a díky za ní! Mattila celá v bílém vypadala nejen skvěle, ale svou pěveckou formu, a hlavně úctu k zemřelému dirigentovi pak prokázala krátkou slovní vzpomínkou z pódia a zazpívala s orchestrem připravený přídavek – píseň Träume z Wagnerova cyklu písní na texty Mathildy Wesendockové. Její závěr vyznívající do ztracena byl velice působivý.
Po pauze pak zakončil McCreesh večer nepříliš u nás hranou Čajkovského Suitou G dur, jež je délkou spíše symfonií, jak autor původně plánoval. Pak se rozhodl naštěstí pro volnější formu a skladbě to prospělo, což orchestr pod McCreeshovým gestem ideálně prokázal zejména závěrečnou finálovou větou s dvanácti variacemi. Pochvalme i dvě dámy v orchestru, koncertní mistryni Romanu Špačkovou a Jarmilu Vávrovou (anglický roh) za pěkná sóla.

Nahoru | Obsah