Hudební Rozhledy

Traviatu v Ostravě sleduje i Alexandre Dumas ml.

Helena Havlíková | 08/18 |Divadlo – Opera . Balet . Muzikál

Milena Arsovska (Violetta Valéry) a Martin Bárta (Giorgio Germont

Ostravská opera si zakládá na dramaturgii, která přináší u nás neuváděné nebo málo uváděné tituly: Připomeňme dlouhodobý cyklus oper 20. století, v jehož rámci letos sezoně dominovala Šostakovičova Lady Macbeth mcenského újezdu. Pro dětské publikum ostravské divadlo připravilo nové nastudování zpívané pohádky pro děti Ivana Binara a Edvarda Schiffauera Zob, Zob, Zobane!!! a zapojilo do něj své dětské Operní studio. Pokusem o návrat k předklasické opeře byla Gluckova Ifigenie v Aulidě, jakkoli zůstalo skutečně pouze u pokusu. Vedle Verdiho Otella tak Traviata dramaturgicky vyvažuje sezonu divácky atraktivním titulem, v němž Dumas i Verdi s laskavým lidským pochopením pojednali osud pařížské kurtizány, která opustí život uprostřed radovánek a naději na nový život s milovaným Alfrédem na přání jeho otce ukončí a na závěr umírá na souchotiny.

Vedení NDM dalo samostatnou režijní příležitost Bohuslavě Kráčmarové, která v tomto divadle působí už téměř dvě desítky let jako asistentka režie a inspicientka. V bohaté paletě dnešních někdy až výstředních režijních přístupů k Verdiho Traviatě nezvolila nějaký provokativní výklad opery. Spíše jen ilustrovala základní dějovou linii příběhu v bohatých kostýmech Aleny Schäferové ve stylu druhého empíru se zdůrazněnou ženskou linií odhalených ramenou, útlými boky a krinolínami a s různobarevnými fraky pánů, které ponechávají příběh nemocné kurtizány ukotvený v polovině 19. století, kdy vznikla jak předloha Alexandra Dumase ml. Dáma s kaméliemi, tak Verdiho opera. Scéna Michala Syrového je ale spíše strohá – tvoří ji prosklená stěna do oblouku přes celou šířku i výšku jeviště. Místa děje – Violettin salón, venkovskou usedlost u Paříže, galerii ve Flořině paláci i ložnici umírající Violetty – pak spíše jen naznačují světelné projekce, které vytvářejí stíny postav za stěnou nebo znázorňují stromy. Vybavení prostoru je skrovné – v červeném sametu, který koresponduje s designem hlediště, mu vedle pohovky a krabic nejrůznějších velikostí dominuje kulatá postel. Je zavěšená na lanech, takže se může zvednout a z její spodní části s desítkami žárovek se stane kruhový – nepříliš vzhledný – lustr a v závěru při jeho sklopení snad i svatozář nad umírající Violettou.
V logice příběhu režisérka některé situace spíše jen „dopilovala“, například když zdůraznila Violettino chatrné zdraví tím, že se jí doktor Grenvil (Martin Gurbaľ) od počátku snaží bránit v pití, nebo když posílila Violettinu přitažlivost vyzývavým chováním Flory (Michalea Zajmi), která se (marně) snaží upoutat pozornost mužů na sebe. V duchu této logiky ale nebylo jasné, proč květiny, které Violetta okázale hodí k nohám svých obdivovatelů, aby je chtivě sbírali, nakonec zůstanou opuštěně ležet na zemi. Vyvarovala se ovšem lavoru a zakrvavených kapesníků souchotinářské Violetty, které nahradila rudými šaty.
K výraznějšímu prohloubení charakterů ústřední trojice se ale Kráčmarová nepropracovala. Violetta zůstává v podání makedonské sopranistky Mileny Arsovské „jen“ atraktivní ženou, která si je suverénně vědoma své krásy, a její proměnu ve strádající milenku vyjadřovaly spíše jen rozpuštěné vlasy a sinalé líčení. Rozhodně to není žádná femme fatale, jak ji avizují propagační materiály divadla. Ani pěvecky totiž Arsovská, která nepatří ani ke specialistkám na koloratury, negradovala part Violetty od lyrického sopránu k dramatičnosti, což se ale v limitech jejího umění ukázalo jako výhoda. Právě árie Violettiny něžné zamilovanosti nebo truchlivosti (Alfredo, Alfredo, di questo core non puoi comprendere tutto l'amore / Alfredo, ani nevíš, jak vroucně tě miluji nebo Addio, del passato bei sogni ridenti / Sbohem, minulosti krásné sny smavé) v měkkých znělých pianissimech patřily k vrcholům jejího výkonu. Naopak tam, kde stupňovala výraz do větší energičnosti, nedokázala efektivně hospodařit s dechem, dělila fráze a nezaoblila je pod legatem. Absence klenutějších linií postihla také výkon Luciana Mastra jako Alfreda. Tento tenorista s širokým repertoárem včetně výborně zvládnutých českých rolí se spolehl na svůj zvučný tenor, který se nyní posouvá spíše do dramatičtějšího oboru, a rezignoval na větší plastičnost dynamiky. Jeho Alfredo byl energický až prchlivý mladík, který ale vůči otci zkrotne a ve svém odporu proti příkazu vzdát se Violetty se „vzmůže“ jen na nevrlé uhýbání. Facka, kterou mu otec uštědří, mrzí nakonec oba. Jinak ale postava Giorgia Germonta zůstala povšechně neurčitá v jakési mlhavé blahosklonnosti. Jakkoli Svatopluk Sem za tuto roli získal v budějovické inscenaci Cenu Thálie 2017, v ostravském provedení se i on omezil na jednotvárně silnou dynamiku a vyjádření jeho vztahů k Violettě i synovi postrádalo zřetelnější výklad. Zejména klíčová scéna, ve které Giorgio přikazuje Violettě, aby se vzdala Alfreda, a ona po něm žádá, aby ji objal jako dceru, byla právě co do vzájemných dotyků nezřetelná.

Jedno ozvláštnění ale přece jen režisérka Bohuslava Kráčmarová do inscenace vnesla. Doplnila postavu Alexandra Dumase ml., autora předlohy. Mladý muž, zhruba ve věku, kdy Dumas Dámu s kaméliemi napsal, v bílém fraku včetně bot, z lóže soustředěně sleduje představení. Zapojuje se i do děje, když dává Violettě vybrat mezi náhrdelníkem, který jí věnoval bohatý baron, a svou knihou. Nebo je terčem výčitek Violetty a výhrad společnosti, kam vede osud nemocné Violetty. I když Vít Roleček v této němé činoherní roli až obdivuhodně udržoval napětí a s velkou variabilitou rozvíjel reakce na dění, princip voyera a němého komentátora se opotřeboval. Výrazněji se mohl zapojit jen při sólových áriích, kdy představoval „partnera“, kterému se postavy „svěřují“ nebo vůči němuž se vymezují.
Dirigent Robert Kružík dával hudebnímu nastudování sympaticky mladistvou svěžest. Jenže např. hned v úvodní scéně nasadil tak zběsilé tempo, že ani sbor ani sólisté nestíhali. A ne vždy se mu dařilo odlehčit místa, kdy orchestr podkresluje sólisty pouze přiznávkami.
Podle mezinárodní databáze Operabase je Traviata nejhranějším operním titulem. V dnešním trendu výstředních až provokativních režijních přístupů je otázka, zda se ještě vůbec dá přijít s něčím novým, zbytečná. Zůstaneme-li jen u nás, nedávno v Plzni režisérka Linda Keprtová vyložila Traviatu jako cynické, emočně vyprázdněné panoptikum plné figurín. Nebo v Budějovicích Veronika Poldauf Riedlbauchová pojala Traviatu jako obrazy v mysli umírající ženy v „rozhovoru“ se svým vlastním „stínem“ před slídivými zraky a výsměšnými škleby farizejské společnosti. Vedle těchto pojetí je ostravská Traviata tradičním, především líbivým, spíše prvoplánovým divadelním popisem Verdiho opery. Divákům se bude určitě líbit.

Ostrava, Národní divadlo moravskoslezské – Giuseppe Verdi: La traviata. Hudební nastudování Robert Kružík, režie Bohuslava Kráčmarová, scéna Michal Syrový, kostýmy Alena Schäferová, videoprojekce Otakar Mlčoch, choreografie Olga Borisová Pračiková, sbormistr Adam Sedlický. Orchestr a sbor opery Národního divadla moravskoslezského. Premiéra 3. 5. 2018, Divadlo Antonína Dvořáka.

Nahoru | Obsah