Hudební Rozhledy

Sen noci svatojánské Benjamina Brittena

Karla Hofmannová | 10/18 |Zahraničí

Poslední premiérou této sezony v Divadle na Vídeňce byla opera Benjamina Brittena na motivy Shakespearovy komedie Sen noci svatojánské. Libreto si napsal skladatel sám, spolu s přítelem Petrem Pearsem.
Opera se pohybuje v několika dějových a emočních rovinách, což je poněkud potlačeno režijním uchopením děje. Benátčan Damiano Michieletto prokázal režijní invenci již v několika inscenacích na scéně Divadla na Vídeňce, tentokrát osciluje mezi hravostí komiky a náznakem osobní tragédie Puka, která rámuje celý příběh. Inscenační výklad je přitom naznačen jen ve třech projekcích, které jakoby mimochodem procházejí dějem, zasazeným do anglické internátní školy.

Elfové jsou nejmladší žáci, Hermie, Helena, Lysander a Demetrius jsou pubertální chovanci posledního ročníku před odchodem ze školy, stejně jako řemeslníci hrající divadlo. Theseus a Hippolyta jsou pedagogové a jen Oberon a Tytania se školnímu prostředí vymykají. Proč tomu tak je, divák pochopí až v závěru inscenace, což dá nápadu logiku, ale posune vnímání jinam, aniž má divák možnost si to v průběhu příběhu spojit.
Jde o Pukův únik před realitou. Jeho image ve škole je dána hned v první scéně, kdy po něm učitelka marně, i když razantně vyžaduje vydání jeho masky. S pomocí této masky se rozbíhá jeho fantazie a ostatní děj je sen, ve kterém ovšem Puk hraje svoji úlohu. Oberon a Tytania jsou totiž jeho zemřelí rodiče, které ztratil při autonehodě na cestě na dovolenou. Přežil jen Puk a hra a manipulace s ostatními jsou lékem na jeho psychiku.
Zasazení děje do internátní školy je určující pro scénu Paola Fantina, jenž použil strohé jeviště, které posunutím dozadu odkrývá tělocvičnu. Zde se odehrává všechno, jen s minimalistickým doplněním prvků. Nejvíc zaujme noční znázornění lesa, kdy jsou použity svítící tyče spuštěné z provaziště. Působivé, strašidelné, půvabné a jednoduché. Klubko (vlastně Bootom) nemá jen oslí hlavu, ale převtělil se v osla celý, je to obrovská postava, která je ale něžná. Kostýmy Klause Brunse nemají příliš prostoru pro fantazii, školní uniformy jsou dané a ostatní postavy zůstávají civilní.
U dirigentského pultu stanul Antonello Manacorda, který s Vídeňskými symfoniky dokázal vykouzlit svět fantazie a melodiky, sólové vstupy nástrojů byly suverénní a působivé, orchestr pěvce podporoval a umocňoval dějovou linii. Svěží hudba s instrumentací, posilující perkuse a klávesové nástroje (klavír, marimba, cembalo) spolu s harfou, citlivě podkresluje svět elfů a tajuplnost lesa, pracuje s disonancemi, které nebrání melodickým sekvencím, a využívá i polyfonie, kterou podtrhuje komiku sexteta místních herců. Vyzvednout je nutné výkon dvaceti chlapců z dětského chlapeckého sboru St. Florianer Sängerknaben, vedených sbormistrem Franzem Farnbergem, kteří dali inscenaci poetičnost a zvukomalebnost.

Jelikož v opeře není výrazných sólových rolí a jde spíše o ansámblovou záležitost, bylo velmi důležité vybrat pěvce, jejichž hlasy spolu barevně korespondují a kteří jsou vyvážení, pokud jde o technické a dynamické možnosti. V této inscenaci se to obdivuhodně podařilo, vyváženost hlasů dokonce překvapovala natolik, že se vtírala myšlenka, zda nejsou pěvci lehce přizvučeni.
V roli Oberona, který je napsán pro kontratenor, exceloval Američan Bejun Mehta. Pěvec s lahodnou barvou a zvučným témbrem je světovou jedničkou ve svém oboru a v této roli to stoprocentně potvrzuje. Tytanii vybavila rakouská pěvkyně Daniela Fally zvučným a bezproblémovým koloraturním sopránem a ladnou ženskostí. V roli Puka zazářila mladinká Maresi Riegner, absolventka Musik und Kunst Privatuniversität Wien, která již během studia sbírala role a ceny za své výkony. Její výkon v roli Puka byl energický i dojemný a ač šlo o roli činoherní, působila velmi ústrojně a přesvědčivě. Čtveřice mladých zamilovaných, kteří se dostávají díky Pukově zlomyslnosti do tragikomických situací, byla velmi vyvážená nejen hlasově, ale i herecky. Polská mezzosopranistka Natalia Kawalek jako Hermia, německá sopranistka Mirella Hagen jako Helena, mladý anglický tenorista Rupert Charlesworth jako Lysander a americký barytonista Tobias Greenhalgh jako Demetrius prokázali, že patří k tomu nejlepšímu, co lze v mladé generaci ve Vídni slyšet.
Hodnotit sexteto řemeslníků, kteří studují hru o Pyramovi a Thisbe, je nutno komplexně, jedná se o natolik plnohodnotný a ucelený výkon celého ansámblu, že je obtížné jednoho po druhém komentovat. Jde o vrchol celé inscenace, také jim skladatel věnuje největší část partitury, a jejich souhra herecká i hlasová je bezkonkurenční. Jednotlivé výstupy jdou za sebou téměř bez zastávky a všech šest protagonistů si užívá své repliky a gagy. Obecenstvo reaguje spontánně a odměňuje je potleskem na otevřené scéně. Tareq Nazmi (Bootom), Lukas Jakobski (Quince), Michael Laurenz (Flute), Dumitru Madarasan (Snug), Andrew Owens (Snout) a Kristján Jóhannesson (Starveling) navzdory svým rozličným národnostním kořenům působili jako skvěle sehraný tým. Dvojice pedagogů, turecký basbaryton Günes Gürle jako Theseus a německá mezzosopranistka Ann-Beth Solvang jako Hyppolyta, zůstali ve svých rolích poněkud upozaděni, i když jejich včlenění do děje mělo také svůj milostný podtext.
Příběh Snu noci svatojánské je notoricky známý, v historii divadla byl již mnohokrát zpracován a vždy překvapil svými variačními možnostmi. Opera s hudbou Benjamina Brittena byla v československé premiéře uvedena v Ostravě v Divadle Jiřího Myrona, kde se jí zhostil inscenační tým, režisér Ilja Hylas a dirigent Jiří Pinkas. V Brně byla opera provedena Janáčkovou operou v roce 2013, ke 100. výročí skladatelova narození pod taktovkou Jakuba Kleckera a v režii Romana Meluzína. Vídeňská inscenace sice rezignuje na kouzla a vizuální opojení, zato zase nechává vyznít výkonům pěvců, jejichž herecké schopnosti si nezadají s činoherními a kterým ve výrazu pomáhá barevný hudební proud.

Wien, Theater an der Wien – Benjamin Britten: A Midsummer Night’s Dream (Sen noci svatojánské). Hudební nastudování a dirigent Antonello Manacorda, režie Damiano Michieletto, scéna Paolo Fantin, kostýmy Klaus Bruns, světla Alessandro Carletti, video Landsmann+Landsmann Videoproduktion. Wiener Symphoniker, St. Florianer Sängerknaben, sbormistr Franz Farnberger. Premiéra 15. 4. 2018, psáno z 3. reprízy 21. 4. 2018.

Nahoru | Obsah