Hudební Rozhledy

Eneskův Oidipus v Geře

Zbyněk Brabec | 10/18 |Zahraničí

Pihla Terttunen (Sphinx/Merope/Thébská žena) a Sébastien Soulès (Oidipus)

V dobách socialistické Německé demokratické republiky byla operní síť v zemi neobyčejně hustá, operní soubory sídlily i v mnoha menších městech. Po sjednocení Německa byla řada operních souborů zrušena, mnohé pak byly spojeny v jeden celek (ostatně takto již od roku 1956 funguje spojení divadel v Düsseldorfu a Duisburgu pod názvem Deutsche Oper am Rhein). K jedné z mnoha fúzí v zemích bývalé NDR došlo v roce 1995, kdy bylo v jeden celek spojeno Zemské divadlo v Altenburgu s operním domem v Geře. Za časů NDR zde byly poměrně velké samostatné soubory o zhruba 23 sólistech, s orchestry o 68, resp. 76 hráčích, a o 29, resp. 35 členech operního sboru.

V obou divadlech tradice uvádění operních představení sahala hluboko do 19. století. V současné době hraje ve spojených divadlech Filharmonický orchestr Altenburg-Gera o 73 hráčích. Počet pevně angažovaných sólistů se snížil na pouhých devět, sbor má 22 stálých členů. Operní repertoár je výrazně omezen a i když by se předpokládalo, že se budou hrát jen ty nejoblíbenější opery a operety, v letošní sezoně soubor uvádí např. Čajkovského Mazepu, Eneskova Oidipa, Mozartův Únos ze serailu, Zimmermannovu Bílou růži a Smetanovu Prodanou nevěstu, v příští sezoně bude mít premiéru Ullmannův Císař z Atlantidy, Weinbergova Pasažérka a Offenbachovy Hoffmannovy povídky.
V odborné literatuře čteme, jak významným dílem je Eneskův Oidipus, který bývá jmenován jedním dechem s Debussyho Pelléasem a Mélisandou, Bergovým Vojckem a Lulu, Honeggerovou Janou z Arku na hranici a dalšími významnými díly opery 20. století. Tím spíš udivuje, že ve srovnání se jmenovanými operami je Oidipus velice málo uváděn. George Enescu (1881–1955) je bezesporu nejvýznamnějším rumunským hudebním skladatelem. Již v dětství měl pověst zázračného dítěte a rodiče mu dopřáli hudební vzdělání nejen v rodném Rumunsku, ale především ve Vídni a v Paříži. Oidipus je Eneskovým nejvýznamnějším dílem. Skladatel na něm pracoval přes dlouhých sedmnáct let, ale myšlenkou napsat operu na tento námět se zabýval již od roku 1906. Složitá partitura byla dokončena v roce 1931 a teprve pět let po té, 13. 3. 1936, měla opera svou světovou premiéru v Paříži. Po delší přestávce byla uvedena koncertně v roce 1955 ve Francouzském rozhlase, o rok později pak scénicky v Bruselu. V Eneskově vlasti zazněla poprvé v roce 1958 (v rumunském překladu, originální libreto je francouzské), z dalších významných uvedení díla jmenujme nastudování v roce 1996 v Německé opeře v Berlíně (v režii Götze Friedricha), které bylo uvedeno o rok později též ve Vídeňské stání opeře v hudebním nastudování Michaela Gielena. Významné jsou rovněž dvě nahrávky opery – z roku 1966 pochází rumunská nahrávka dirigenta Brediceana pro firmu Electrecordea, z roku 1989 francouzská originální nahrávka dirigenta Fostera pro firmu EMI. Pokud mám správné informace, u nás se dosud žádné operní divadlo neodvážilo tuto významnou operu nastudovat (velice náročnou partituru ovšem může s úspěchem realizovat pouze velké operní divadlo).
Antické náměty posloužily jako předloha již k prvním operám v historii tohoto žánru. Vzhledem k jejich nadčasovosti si je oblíbili i skladatelé dalších slohových epoch a sahají k nim i významní operní autoři dnešní doby (Rihm, Reimann, Dusapin aj.). Příběh krále Oidipa, který v duchu věštby zabije svého otce a ožení se se svou matkou, byl operně již před Eneskem mnohokrát zpracován, byť většina těchto děl v operním repertoáru pevně nezakotvila. Z nejstarších zhudebnění je nejznámější Oidipus na Kolónu Antonia Sacchiniho (1786), Leoncavallovu operu z roku 1920 dnes nikdo nehraje, poměrně málo se uvádí i opery Carla Orffa Oidipus tyran (1959) nebo Oidipus Wolfganga Rihma (1987). Snad nejnovější operu na tento námět napsal belgický skladatel Pierre Bartholomée a nazval ji Oidipus na cestě (2002). Nejhranější dílo na tento námět vytvořil Igor Stravinskij, jehož Oidipus Rex (1927) se úspěšně uvádí jak na koncertních pódiích, tak na operních jevištích. Libreto k Eneskově opeře vytvořil, podle obou Sofoklových dramat, Edmond Fleg a líčí Oidipův život od jeho narození až po smrt. Partitura Eneskovy opery je interpretačně nesmírně náročná. Je psána pro velký orchestr, velký sbor, dětský sbor a obsahuje též velice obtížné sólové party, jimž vévodí titulní postava Oidipa, která je jednou z nejtěžších a nejrozsáhlejších barytonových partií v celé operní literatuře. Eneskova hudba nezapře dobu svého vzniku – dvacátá léta minulého století, zejména díla francouzských skladatelů, která Enescu poznal v době svých studií ve Francii, především Faurého a Debussyho, v díle nalezneme i ohlas monumentality Wagnerových oper.

Nastudování Eneskova Oidipa operním souborem Gera/Altenburg zaslouží každopádně ocenění za uvedení díla, které drtivá většina diváků viděla určitě poprvé. Režii vytvořil intendant divadla Kay Kuntze, zkušený režisér, který nijak neexperimentoval a soustředil se na vedení jednotlivých postav a vytvoření působivých obrazů sborových scén (sbor, nastudovaný sbormistrem Holgerem Krausem, byl podstatně rozšířen o externisty), které také dotvářely členky baletní školy (jejich vedení by prospěla jasná choreografie). Duncan Hayler vytvořil většinou jen náznakovou scénu, v níž se občas objevily antické prvky. Využíval točnu, působivě svítil, jednotlivé obrazy oddělovala revuálka, která nezabránila na několika místech hluku při přestavbě (např. do brumenda Iokasty). Hudební nastudování bylo svěřeno generálnímu hudebnímu řediteli Laurentu Wagnerovi, který celý provozovací aparát držel pevně ve svých rukou. Ladění a souhra by ovšem měly být u profesionálního souboru samozřejmostí, posluchač právem očekává něco navíc, očekává interpretaci, styl. Zde bych hned v orchestrální introdukci očekával jemnější zvuk orchestru se smyslem pro důraz na barvy jednotlivých nástrojů a diferencovanější dynamiku. Sborové party byly interpretovány s plným nasazením.
Ze sólistů nejvíce zaujal představitel titulní role Sébastien Soulès nejen svým zvučným barytonem, ale i smyslem pro nuance svého partu. Podal také výborný herecký výkon, který vygradoval zejména ve třetím dějství opery, patrně nejdramatičtějším, v němž se Oidipus dozví, že zabil svého vlastního otce, oženil se se svou matkou a že jeho děti jsou zároveň jeho sourozenci. Na konci dějství se Oidipus oslepí. V posledním, čtvrtém dějství je Oidipus zcela zlomený muž. Soulèsova interpretace byla přesvědčivá až do konce opery, byť pěvcovi již zřetelně docházely síly. Ostatní pěvci se zhostili svých rolí spíš s průměrným úspěchem: Béela Müller (Iokasta), Johannes Beck (Kreon), Ulrich Burdack (Velekněz, Phorbas a Strážce Théb), Kai Wefer (Theiresias) – podal ovšem velice působivý herecký výkon, Miriam Zubieta (Antigona). Tento interpretační průměr převyšoval jen Timo Rössner jako král Laios.
Uvedení Eneskova Oidipa v Geře/Altenburgu je významným počinem, který je nutno ocenit. Operní soubor zvolil náročnou cestu uvádění nekonvenční dramaturgie závažných děl a v tom by mohl být příkladem pro mnohé další operní soubory.

Gera, Bühnen der Stadt Gera / Landestheater Altenburg – George Enescu: Œdipe (Oidipus). Dirigent Laurent Wagner, režie Kay Kuntze, scéna a kostýmy Duncan Hayler, sbormistr Holger Krause, dramaturgie Felix Eckerle. Premiéra 13. 4. 2018, psáno z reprízy 21. 4. 2018

Nahoru | Obsah