Hudební Rozhledy

Celuloidová hudba III

Jan P. Muchow anglicky, Michael Kocáb lyricky

Tomáš Pilát | 06/18 |Studie, komentáře

Český lev slaví desáté narozeniny. Už je to kluk jako buk, silný, s respektem. Dětské nemoci má většinou za sebou, a pomalu směřuje do teenagerovského věku. Tedy – ještě mu k tomu kus zbývá, ale i v deseti už je to sebevědomá šelma, která umí kousnout.
Při udílení cen v roce 2003 dominoval film Vladimíra Morávka Nuda v Brně. Divadelní režisér přišel s (pro mnohé) překvapivým opusem, ve kterém dokonale využil atmosféru moravské metropole a naturelu Brňanů. Černobílý snímek okouzlil diváky i většinu kritiků. A očividně i filmové akademiky, kteří o Českých lvech rozhodují.

Smutná „brněnská romance“ vyhrála mimo jiné i v nejprestižnějších kategoriích nejlepší film, nejlepší režie a nejlepší scénář. Muziku k filmu složil Jan Budař, který se v hudební kategorii nedostal ani mezi nominované, ale vynahradil si to při přebírání Lvů za nejlepší scénář (jako spoluscenárista spolu s Vladimírem Morávkem) a nejlepší herecký výkon v hlavní roli.
Co se týče hudby, z křišťálové sošky se radoval Jan P. Muchow. Akademikům se nejvíce líbila jeho muzika k filmu Davida Ondříčka Jedna ruka netleská. Dnes už kultovní hudba z kultovního filmu. Muzika moderní, která se k danému filmu skvěle hodí. Pravda, můžeme debatovat o tom, jestli by písničkám třeba neslušela čeština (když jde o český film), nicméně diváci snímek vzali i s písněmi v angličtině. „Film sám si řekl o zpívanou hudbu. Zkoušeli jsme i symfonickou, ale neladilo to,“ vzpomíná Jan P. Muchow. „Obecně je film většinou vyprávění příběhu, ve kterém je děj posouván dialogem nebo hranou akcí. Filmová hudba je z mého pohledu vypravěčem emocí. Jako její autor nemusím nic popisovat, spíše se snažím vyjádřit, co představitelé rolí právě cítí. Chci, aby divák skrze hudbu cítil to, co cítí postavy ve filmu, aby snáze rozuměl jejich motivacím, aby věděl, že když se například v Americké kráse dívá na igelitový pytlík, tak se nedívá jenom na ten pytlík, ale že právě ten sáček ve vyjádření filmařů něco znamená. Někdy je vymýšlení hudební nálady dlouhodobější proces a první pokus není ten správný. K práci na filmu mě většinou pozvou už ve chvíli, kdy se rodí scénář, takže o všem, naštěstí, můžu dostatečně dlouhou dobu přemýšlet,“ doplnil Muchow v jednom z rozhovorů, jak k psaní filmové hudby přistupuje. Dá se přitom říct, že se specializuje právě na hudbu pro filmy. A boduje. České lvy má do dnešního dne čtyři a k tomu spoustu dalších nominací.
K psaní filmové hudby se dostal v polovině 90. let minulého století. Začal u studentských snímků, v roce 1996 přišla první velká zakázka na film celovečerní. Ve snímku Šeptej si dokonce zahrál, tedy jako herec, na hereckou dráhu se ale nedal (i když pár rolí od té doby ještě ztvárnil). Zůstal u komponování, a asi dobře udělal. Ovšem – kdo ví? Třeba by zářil i jako herec. Jako skladatel ale září určitě. Na svém kontě má muziku k více než třiceti filmům. A režiséři s producenty ho stále oslovují k dalším. Vědí, proč.
Co se týče hudby k Jedné ruce, je velmi příjemná. Platí o ní, že se dá s požitkem poslouchat i samostatně, bez filmových obrázků. Při své modernosti (dá se říct nadčasovosti) je jemná, nápaditě zaranžovaná a dobře zahraná i zazpívaná. Elektronika se prolíná s akustickými nástroji a lidským hlasem v dokonalé symbióze. Dobře se strefuje do atmosféry snímku. Pro připomenutí jenom některé názvy skladeb z Ondříčkova snímku: Lucky Boy, Only Joking, Goodbye Troubles, Terribly.
Skladatel přiznává, že se mu lépe komponuje muzika k filmům, které ho zaujmou jako diváka. „Je to mnohem jednodušší. Když mě vtáhne vyprávěný příběh a styl vyprávění, tak se mi mnohem snadněji daří vystihnout to, co chce režisér říct,“ vyznává se. Skládá jak s kytarou, tak u klavíru, ale někdy jen tak v duchu. Především když jde o aranžovací nebo neobvyklé nápady. Třeba o skleničky, které jsou výrazným hudebním nástrojem použitým pro muziku k filmu Jiřího Vejdělka Václav.
V roce 2017 vyšlo skvělé album, které se ohlíží za bohatou filmově-hudební tvorbou Jana P. Muchowa. Jmenuje se The Antagonist, stejně jako kapela, kterou k tomuto projektu sestavil. Cédéčko obsahuje sedmnáct skladeb (album vyšlo i jako 2LP, na ně se vešlo dvacet kompozic), a je průřezem Muchowovy tvorby od Samotářů přes Jednu ruku, Teorii tygra a Ve stínu, až třeba po My 2 nebo Yumu. A je to poslouchání pestré, mnohavrstevné, byť v celku působí kompaktním dojmem. Lyrické kompozice střídají poněkud tvrdší, melancholii střídá rázný rytmus, zpívané pasáže pak doplňují kompozice instrumentální. Prvotní ovšem byla myšlenka na živé provedení původně filmových melodií. „Idea živého koncertování byla pro vznik celého projektu klíčová, protože naprostá většina mé filmové tvorby nikdy z pódia nezazněla. Postupně se rodila sestava skvělých hudebníků – Marek Doubrava, Ema Brabcová, Václav Havelka, Marie Dorazilová, Jenovéfa Boková, Honza Janečka. Až poté jsem o vznikajícím projektu mluvil s producentem Supraphonu Michalem Mákou, a on přišel s návrhem vydat album,“ vybavuje si Muchow. Světová premiéra živě hraného filmově-hudebního programu a křest desky se uskutečnily na festivalu filmové muziky Soundtrack v Poděbradech. S duchovním otcem a ředitelem festivalu Michalem Dvořákem se Muchow potkal na Mezinárodním filmovém festivalu v Karlových Varech. „Když jsem mu vyprávěl o záměru hrát živě svou filmovou hudbu, řekl mi, že je to koncert přesně pro Soundtrack, a pro celou věc se velmi nadchl,“ říká Jan P. Muchow. Mimochodem – Soundtrack Poděbrady taky sílí a roste, na letošek se chystá už potřetí. Že je to projekt nanejvýš záslužný, není ani třeba připomínat. A Muchowa s jeho kapelou snad v budoucnu potkáme i na některých hudebních nebo filmových festivalech v Česku. Samotný skladatel, instrumentalista, aranžér a remixér pak o favoritech ze své tvorby dodává: „Každá skladba má svůj jedinečný příběh a víceméně ke každé skladbě, kterou jsem složil, mám trvalou vazbu. A které patří k mým nejoblíbenějším? To se mění v různých situacích a rozpoloženích. V tuto chvíli odpovídám: ze zpívaných věcí bych právě teď určitě nevynechal I’ll Dream On z filmu Yuma a z instrumentálních A Beach, napsanou pro film Normal. Ale příště budu jmenovat zase jiné.“ Rok po Janu P. Muchowovi, tedy v roce 2004, se s Českým lvem za hudbu mohl hrdě vyfotit Michael Kocáb. Rocker a politik, který urychlil odchod sovětských vojsk z Československa po Listopadu 1989, získal cenu za muziku k filmu Král zlodějů. To je dnes už trochu pozapomenutý snímek, s jehož realizací měl režisér Ivan Fíla velké problémy. Scénář měl hotový už v roce 1992, ale shánění koprodukčních partnerů (nakonec se vyloupli z Rakouska, Francie, Česka a Slovenska) trvalo bezmála deset let. Příběh je to přitom dodnes aktuální, vypráví o dětech, které se stanou oběťmi přes hranice organizovaného zločinu. Ani hudba k filmu nevznikala lehce, přesněji řečeno bylo těžké najít toho správného skladatele. „Režisér Ivan Fíla přede mnou dva skladatele vyhodil. Ten film sám o sobě je přitom dobrý, a pokud to tak je, taková nabídka se neodmítá,“ vzpomíná Michael Kocáb.
Dobrá je i muzika, která ke Králi zlodějů z Kocábova pera vzešla. Z plátna příběh doplňuje velmi pestrá a barevná hudební plocha. Chvílemi lyrická, občas (například při dětských akrobatických vystoupeních) až orientálně laděná. V komorních i symfonických plochách vystihuje atmosféru té které scény, toho kterého obrazu. A pokud jsme řekli, že jde o pestrou kompozici, pak dodejme, že ve snímku zní třeba i rock’n’roll. „Obecně je hudba pro film nesmírně důležitá. Obzvlášť dobře to vidíte u amerických velkofilmů, kde právě muzikou filmaři dohánějí efekt, kterého chtějí dosáhnout. Když uděláte hudbu dobře, tak dodáte filmu působivost, které chtějí režisér a producent dosáhnout. Ale Král zlodějů byl v tomto ohledu o něco složitější: tenhle snímek totiž působil dobře, řekl bych hotově, i bez hudby,“ vrací se Michael Kocáb k práci na Fílově mezinárodním díle, která mu vynesla Českého lva.
Spolu s Kocábem byli v onen zmíněný rok nominováni ještě Aleš Březina za hudební doprovod k filmu Jana Hřebejka Horem pádem a Miroslav Chyška za muziku ke Snowboarďákům Karla Janáka. Vyhrál ale Michael Kocáb, a pro Krále zlodějů to byl jeden z celkem čtyř Českých lvů. Ty další si odnesli Vladimír Smutný za nejlepší kameru, Zdeněk Taubler za nejlepší zvuk a Yasha Kultiasov za nejlepší mužský herecký výkon v hlavní roli. Ivan Fíla v tomhle filmu vůbec ukázal, že s dětskými herci pracovat umí. Takže nakonec si Král zlodějů, když už po všech těch peripetiích vznikl, připsal docela dobré „lví“ skóre.

Pro muzikanta Michaela Kocába to byl první Český lev. Jak říká, možná proto, že dřív, do listopadu, podobné ceny neexistovaly. Původem rocker a spoluzakladatel legendárního Pražského výběru přitom napsal hudbu k více než třem stovkám více či méně dlouhých filmů. Paradoxně ho k této práci přivedl právě Pražský výběr, respektive jeho zákaz. Po roce 1982 měla tahle kapela utrum, a na Kocába se začali obracet režiséři a producenti, kteří mu chtěli pomoct ve svízelné životní situaci. Mimochodem, podobné to bylo i u druhého otce – zakladatele Pražského výběru Michala Pavlíčka, ani ten není v oblasti filmové a televizní muziky žádným panicem. S Kocábem se prolnuli například u filmů Straka v hrsti nebo Pražákům, těm je hej.
Práci na filmové hudbě má Kocáb rád hlavně kvůli možnosti využití symfonického orchestru. Nechce ovšem skládat „podkresovou“ muziku. „Důležité je pro mě téma filmu a možnost se na něm výrazněji, autorsky hudebně podílet,“ vysvětluje. Že to umí, dokázal už nesčetněkrát. Absolvent Pražské konzervatoře v oborech varhany a skladba spolupracoval s celou řadou významných režisérů od Ivana Vojnára přes Juraje Herze, Dušana Kleina a Karla Smyczka až po Věru Chytilovou. Raději než historické má snímky s tématy současnosti nebo budoucnosti. „V životě jsem napsal hudbu k mnoha filmům s tematikou historie, ale i tady mám rád invenční přístup. Bytostně nenávidím napodobování a kopírování muziky z různých historických období, tedy hudebního vyjadřování té které epochy. Rád jdu ve filmu zdánlivě tak trochu i proti smyslu obrázků a nálad, ale samozřejmě s rozmyslem. Musí to být dobře vymyšlené a propracované,“ vysvětluje.
Dodejme, že v onom roce nejprestižnější „lví“ ocenění, tedy za nejlepší film, režii a scénář, pobral snímek Jana Hřebejka Horem pádem.
Zmínili jsme legendu československého a českého filmu, spolutvůrkyni slavné československé nové filmové vlny, režisérku Věru Chytilovou. Michael Kocáb s ní spolupracoval na dvou filmech, a tahle spolupráce názorně symbolizuje tvůrčí šíři skladatele a jeho umění tvořit v různých odvětvích. První film, u kterého se s Chytilovou sešel, byl dokument Praha, neklidné srdce Evropy (1984), druhým pak hraný snímek Vlčí bouda (1986). Dva filmy různých žánrů, dvě zcela jiné nálady a zcela jiné hudby, ale v obou případech velice přiléhavé. Na obě práce Michael Kocáb dodnes rád vzpomíná. Vzdejme tedy závěrem (nejen) jeho vzpomínkami hold velké české filmové režisérce.
Všichni její spolupracovníci vesměs tvrdí, že spolupráce s ní nebyla často jednoduchá a už vůbec ne klidná, ale téměř vždycky byla inspirativní a ze vzájemných výměn názorů a případných nesouladů vznikala velká filmová díla. Problémy se nevyhnuly ani hudební práci na dokumentu Praha, neklidné srdce Evropy. „Všechny jsme je ale překonali. Tahle práce, to byla jízda, skutečná umělecká session. Sešli se při ní vyznavači podobných uměleckých postupů a zásad. Už tím to bylo skvělé,“ vzpomíná hudební skladatel. Času na práci přitom nebylo moc, termín odevzdání filmu byl poměrně šibeniční (šlo o zahraniční zakázku) – ale všem samozřejmě šlo o co nejlepší výsledek. „Michael Kocáb přepsal něco z hudby, kterou už měl, něco dokomponoval, a tým pak ve střižně sestavoval obrázky a hudbu dohromady. Kocáb přitom pořád nosil nové hudební motivy a plochy, a pak nastalo vždycky urputné přemýšlení a zkoušení, kam s nimi. Jednou takhle třeba přišel s kompozicí, kterou nazval Kouření Golema, měla takový divný rytmus, ale nakonec jsme ji do filmu zařadili, hodila se. A další problém: z důvodu nutnosti dostat se na požadovanou stopáž, se musela krátit Kocábova kantáta z konce filmu. Michaelovi se to moc nelíbilo, říkal, že do kantáty se nedá stříhat, ale střihli jsme. Kocáb s námi pak několik dnů nemluvil. Tedy – spíš tím vyhrožoval, ale nesplnil to,“ směje se při vzpomínkách na spolupráci s komponistou, klávesistou a zpěvákem střihač Alois Fišárek. A Michael Kocáb doplňuje: „Tenhle snímek vznikal ze střípků jakoby z chaosu, nicméně s vyšším uměleckým fortelem a nadhledem. Chytilová nosila do střižny materiály natočené Janem Malířem, i archivy, Fišárek to různě kombinoval a já neustále valil nové a nové hudby. Nic nebylo předem dané, sestavovali a sesazovali jsme různé k různému, a do toho zkoušeli všelijakou muziku. Postupně jsme viděli, že se rodí perfektní film.“
Občas tady zafungovalo už zmíněné používání hudby zdánlivě proti smyslu filmových sekvencí. „Sestavovali jsme jednotlivé částice a hledali nové, nečekané vazby. Stávalo se, že jsme na obraz nasadili na první pohled nelogické motivy a hudební kousky, a tak vznikala montáž hudba – obraz – hudba – obraz – slovo – hudba – obraz – slovo… A báječně to fungovalo,“ září při vzpomínání Michael Kocáb.
Na Vlčí boudě to byla trochu jiná práce. Spíše klasičtější: skladatel dostal film a opatřil ho přidanou hodnotou, tedy hudbou. „Film už byl víceméně střižen a na hotové sekvence se nasazovala muzika. Občas chtěla Chytilová něco přepracovat, ale dožadovala se toho způsobem přijatelnějším a stravitelnějším než jiní režiséři. Když se jí něco nelíbilo, neměl jsem s tím problém, měl jsem za to, že to paní režisérka svým čichem odhaduje správně. U jiných režisérů jsem někdy cítil, že svými hudebními zásahy film spíš poškozují. U Chytilové ne, tady byly její požadavky vždycky k dobru věci. Hudební dramaturgie u ní šla vždycky ruku v ruce s dobrým vkusem. Věra Chytilová byla zarytá bojovnice proti zaběhaným postupům, systémům a filmovým standardům. Mnohokrát šla, co se muziky týče, v protipohybu, v kontrapunktu se zaběhanými klišé,“ opěvuje Kocáb intuici Věry Chytilové.
Sám pak má do budoucna několik filmových plánů, zdaleka nejen hudebních. Chce například napsat a zrežírovat celovečerní volné pokračování filmu Pražákům, těm je hej. Hodně slibuje i jeho další sen: film o Sametové revoluci očima Václava Havla. Jako podklady k tomuto snímku má prý přes dvacet hodin Havlova vyprávění. A jako bonus by rád k tomuto snímku napsal i hudbu.
Držme palce, ať se to Michaelu Kocábovi všechno povede.

Nahoru | Obsah