Hudební Rozhledy

Žánrové obrázky z dějepisu českého jazzu

Fenomén SHQ a jeho doba

Vladimír Kouřil | 08/18 |Studie, komentáře

Karel Velebný na LP Motus 1971

Náš jazz se s dvacetiletím tzv. normalizace vyrovnal po svém: personálně podle vzoru občanského protestu „nohama“, umělecky – jel si po svém. V moderním jazzu tuto skutečnost symbolizuje rozpad Junior Tria, z něhož se usadili hned dva muzikanti natrvalo na americké půdě – basista Miroslav Vitouš a pianista Jan Hammer, třetí – bubeník Alan Vitouš, skončil u manuální práce v kladenských dolech. Jiný kontrabasista, Jiří Mráz, člen tria kytaristy Rudolfa Daška, SHQ a Čs. All Stars bandu 1966, rovněž skončil – lépe řečeno začal, v USA roku 1970, v kombu slavného Dizzyho Gillespieho!

Junior Trio začalo hrát v roce 1961, v době rozpadu Studia 5 a zrodu Jazzového studia Luďka Hulana a SHQ Karla Velebného, Alanovi bylo patnáct, bratru Mirkovi čtrnáct a Hammerovi třináct. Byl to signál nástupu nové generace našeho moderního jazzu. V období 1963–66 těmto mladíkům Supraphon umožnil nahrát osm titulů. Dvě skladby složil Jan Hammer, ve dvou standardech doprovodili úžasný scatovaný dialog Hammerových rodičů, Vlasty Průchové a Jana Hammera staršího, ve Four Brothers Jimmyho Giuffreho a v procítěně zazpívané baladě The Man I Love Georga Gershwina v podání Průchové. Další dvě písně byly moravské lidové, které se staly standardy českého jazzu dodnes hrávané (Ej, vyletěl fták, U Dunaja, u Prešpurka) a ve dvou standardech doprovodili amerického trumpetistu Teda Cursona, hosta Bromova orchestru na pražském mezinárodním jazzovém festivalu v říjnu 1965. Zahráli si společně Ellingtonovu Caravan a premiérově Cursonovu Marjo – tu autor zařadil na své LP Cattin’ Curson nahrané až v roce 1973. Případ Junior Tria je drsným obrazem dění v kultuře na přelomu let 1968–69. Už se ale nedozvíme, jestli by domácí prostředí, tísněné i na kulturním poli „normalizací“ poměrů, nechalo talenty této trojice rozvinout, jaká by byla zpětná vazba v rámci našeho jazzu. Víme však bezpečně, že rozkvět nastupující jazzrockové syntézy Miroslav Vitouš a Jan Hammer ovlivnili přímo v kolébce jazzu a tuzemský vývoj zůstal na bedrech jejich pozůstalých vrstevníků. Šest nahrávek Junior Tria je rozptýleno na LP Československý jazz 1964 (Balada), 1965 (obě moravské), Jazz na koncertním pódiu (Večerní hodinka), Ozvěny jazzového festivalu Praha 1965. Perly českého jazzového vokálu Four Brothers a The Man I Love s Juniorem Triem, jsou na nedostupném CD Supraphonu Na počátku bylo blues z roku 2006, což je profilové album nahrávek Vlasty Průchové z let 1950–1977. Všechny citované desky jsou ale dnes dostupné ke stažení na webu Supraphonline.
Šedesátá léta za sebou nechala také některá důležitá klubová ohniska pražského jazzového kvasu. Kavárny Vltava a Na Štvanici na vltavském pobřeží. Jazz club Reduta v centru. Viola naproti Národnímu divadlu s intimními literárními pořady a nočními jam session. Také se v rámci posrpnových normalizačních kulturních čistek vytratilo „orsonwellesovské“ rozhlasové zjevení mytické Vinárny U Pavouka. Atmosféru Violy a souvisejících rozhlasových pořadů charakterizuje tradiční symbióza recitace poezie s jazzovým doprovodem. První LP Poezie a jazz (1965) bylo pásmem ukázek z české i zahraniční poezie ve výběru básníka Jaromíra Hořce a jazzmana Luďka Hulana, ve spektru od Hořce či Ivana Diviše přes Rusy Vozněsenského a Jevtušenka až po Američany Gregoryho Corsa či Ferlinghettiho, například. O hudbu se postaralo improvizacemi a skladbami ze svého repertoáru (Miss Martingalle, April In Paris, Anděl jazzu II.) Jazzové studio Luďka Hulana. LP Poezie a jazz II (1967) bylo cele věnováno básním Václava Hraběte v podání Jana Třísky. Recitaci doprovází SHQ, skladby napsal k jednotlivým básním Karel Velebný. SHQ bylo pro tuto událost rozšířeno na sexteto (Velebný – vibrafon, tenorsaxofon, Miroslav Krýsl – altsaxofon, basklarinet, Zdeněk Pulec – trombon, Rudolf Dašek – kytara, Petr Marcol – kontrabas, Milan Mader – bicí nástroje). Tuto trojjedinou dokonalost poezie, recitace a moderní jazzové hudby máme po půlstoletí opět k poslechu na CD Ztráta nalezeného syna z kompletu nahrávek Karla Velebného od Indies Happy Trail Records (2016).
Rozhlasová nealkoholická Vinárna U Pavouka byl výjimečný projekt, který musel šokovat nepřipraveného jazzového posluchače před právě puštěným rozhlasovým přijímačem: po zkraje vážně se tvářících rozhovorech s do té doby neznámou postavou dr. Hedvábného, často citujícího fakta o nějakém Járovi Cimrmanovi, byli na klubovém pódiu přivítány hvězdy světového jazzu – zpěváci jako Frank Sinatra, Barbra Streisandová, Ella Fitzgeraldová, Louis Armstrong, aby vždy zazpívali v doprovodu nějaké slavné americké kapely za bouřlivé reakce publika jeden song a po další mluvené vsuvce moderátor přivítal další světovou hvězdu i s kapelou. To muselo být po chvíli podezřelé každému soudnému posluchači, byť se to dělo v kulturně liberálnější druhé půli šedesátých let: premiéra „přenosů“ z „Vinárny U Pavouka“ byla 6. 12. 1965 a poslední přenos odezněl v září 1969. Jak praví spoluscenárista Zdeněk Svěrák v bookletu zvukového sestřihu na CD Vinárna U Pavouka (Radioservis, 2009): „Jen pozorný posluchač se smyslem pro humor měl od Vinárny ten pravý klíč.“ Pořad patřil k dalšímu z řady tehdejších rozhlasových pořadů, kde jsme mohli slyšet současný americký jazz – když už tu nebyly desky. A co to má společného s naší jazzovou historií? Oním dr. Hedvábným, který našel v Liptákově bednu s Cimrmanovými rukopisy, byl Karel Velebný.

Velebný byl také prvním opravdovým jazzovým pedagogem, který vymýšlel jak teorii vysvětlit systematicky pro aktivní muzicírování. Už v roce 1965 mu vyšla Jazzová praktika 1. Jeho kapela SHQ se postupně stávala značkou, pod níž Velebný průběžně skupinu omlazoval, a jako zkušený pedagog byl přitom velmi vybíravý. Po odchodu od Divadla Spejbla a Hurvínka se SHQ usadilo pod hlavičkou Státního divadelního studia v pražské Redutě, prvním to opravdovém jazzklubu Prahy. Velebný si na nočních jam sessions mohl prozkušovat nastupující generaci. Po odchodu saxofonisty a flétnisty Jana Konopáska si Velebný mezi mladými našel do SHQ saxofonistu a flétnistu Jiřího Stivína (1942), který v kapele působil v letech 1967–70. Proto hraje také na obou zahraničních nahrávkách SHQ: SHQ & Woodwinds (1968) SHQ P. F. 69 (1969) zmiňovaných v minulém díle seriálu. Z hlediska pro českou historii symbolického roku po stránce politické i kulturní 1968 také skončila série kompilačních LP Československý jazz, která pravidelně dokumentovala také Velebného SHQ.
Stivína v SHQ nahradil Rudolf Ticháček (1943) – nová generační kvintetní sestava byla s nástupem 70. let pohromadě s pianistou Karlem Růžičkou (1940), s kontrabasistou Petrem Kořínkem (1943) a bubeníkem Josefem Vejvodou (1945). Toto kvinteto SHQ nahrálo dvě skvělá studiová LP: koncem zimy 1971 vzniká album Motus (Supraphon 1971), stylově zdařilá předehra k tematickým Jazzovým nebajkám (Panton 1973), nahrávaným v červnu 1972, které patří k nejlepším albům našeho moderního jazzu. Ve „zbývajících“ sedmnácti letech života se Karel Velebný dočkal už jen jediného alba. Tím byla pocta jednak tehdejšímu jazzklubu Parnas na vltavském nábřeží, jednak jeho padesátým narozeninám, kterých se dožil v roce vydání alba 1981. Bohužel, téhož roku u něj byla zjištěna srdeční choroba. Vlastní nahrávání proběhlo během tří květnových dnů 1980 a album dostalo název Karel Velebný & SHQ: Parnas. V tuctu převážně kapelníkových skladeb si zahráli jeho spoluhráči z nejrůznějších sestav SHQ minulosti i přítomnosti, posílení ještě dalšími hosty. Všechna tři alba se rovněž dočkala CD reedice v sérii brněnské etikety Indies Happy Trails Records v roce 2016.
Karel Velebný, přední sólista naší scény, jenž se pravidelně vyskytoval v první pětce vibrafonistů evropské části ankety čtenářů časopisu Jazz Forum mezinárodní jazzové federace, skvělý hráč i skladatel, byl zván k hostování v tuzemských i zahraničních big bandech. Vystupoval s jazzovým orchestrem činohry Národního divadla, s našimi (TOČR a JOČR), holandským a německými rozhlasovými orchestry. A samozřejmě s orchestrem Gustava Broma. V květnu 1970 se kvinteto SHQ sešlo s pětičlennou dechovou sekcí sestavenou z Bromových hráčů a vedených trumpetistou Jaromírem Hniličkou. Natočilo svérázné úpravy osmi lidových písní, se skvělými instrumentálními a improvizačními nápady. LP dostalo název Jaromír Hnilička & Karel Velebný Tentet: Týnom tánom (Supraphon 1971, CD reedice Indies Happy Trails Records 2016). S Bromovým orchestrem vznikly skvělé nahrávky v rozhlase, například Velebného dvoudílná Cestovní svita z roku 1972, v roce 1977 pak další (Jejich Ilík, Mám jen jednu bačkoru anebo dostal jsem ji k svátku, Čtyři švagři).
Československý rozhlas se nahrávání našeho jazzu vždy věnoval. Protože není úplně jasné, co se v archivech zachovalo, bylo příjemným překvapením vydání CD SHQ: Karel Velebný & Company (Radioservis 2008) s rozhlasovými nahrávkami různých podob SHQ od roku 1963 do roku 1973. Na albu si můžeme poslechnout řadu dalších muzikantů, kteří nebyli kmenovými členy některých základních sestav Velebného kapely, ale SHQ prošli příležitostně: hobojista Vlastimil Kala, klarinetista Miroslav Krýsl, fagotista Pavel Zedník, hráč na lesní roh Miloš Petr, trumpetista Radomir Pobořil, trombonista Josef „Bažík“ Pavelka, trombonista Bohuslav Volf, saxofonisté Petr Král a František Kryka. V roce 1976 s SHQ nahraje na kontrabas maďarský virtuos Aladár Pege vlastní skladbu Elözni tilos (Zákaz předjíždění), rovněž na toto album zařazenou.
Když začal Velebný učit na lidové konzervatoři v Praze, založil si ze studentů orchestr nazvaný Veleband. Ten rovněž natočil řadu dosud na CD nevydaných snímků pro rozhlas. Z jazzově pedagogického hlediska je hraní v big bandu pro muzikanty velkou školou, a tak Velebandem prošla celá nastupující generace jazzmanů jazzového oddělení pražské „lidušky“. V 90. letech se několikrát podařilo Veleband oživit pianistovi Janu Hálovi. Poprvé to bylo u příležitosti nedožitých šedesátých narozenin Velebného v roce 1991, což zdokumentovalo album Tribute to Karel Velebný (ARTA 1991). Tento Veleband byl sestaven ze špičky našeho jazzu, od někdejších členů SHQ až po členy původního Velebandu. Na albu je zajímavostí také účast pietního SHQ, jehož vedení se pro tuto příležitost ujal pianista Emil Viklický. V něm hráli vedle stálých spoluhráčů Velebného – Viklického, Kořínka a Vejvody, mladší talentovaní Juraj Bartoš (trubka), František Kop (saxofony) a Svatopluk Košvanec (trombon). Repertoár byl sestaven výhradně z Velebného kompozic. Pro další CD Hálův Veleband v orchestrálních úpravách nahrál kompletní repertoár původních „nebajek“ s názvem Jazzové nebajky… po letech (ARTA 1996).
Nedávno jsem získal CD nahrávku vystoupení ze 6. 3. 1987 v drážďanském klubu Jazz Tonne, vydanou jako limitovanou zájmovou edici: Karel Velebny SHQ (Circle Of Jazz, 1987), v obsazení Velebný, Viklický, Tony Viktora (kytara), František Uhlíř (kontrabas) a Milan Vitoch (bicí nástroje). Prozatím je to nejpozdější existující záznam SHQ, vzniklý s odchylkou jediného dne dva roky před Velebného úmrtím roku 1989. Ještě zbývá připomenout další vzpomínkový koncert třinácti bývalých spoluhráčů Velebného, který se uskutečnil v rámci řady Jazz na Hradě 14. 3. 2006. Hrál se repertoár tohoto guru českého moderního jazzu, převážně jeho vlastní skladby, na vibrafon hrál Velebného žák Radek Krampl a album dostalo jednoznačný název: Karel Velebný 75 (Multisonic 2006).

Nahoru | Obsah