Hudební Rozhledy

Z našich houslařských ateliérů – violoncella a kontrabasy III

Mistr houslař Jiří Pátek

Rafael Brom | 10/18 |Svět hudebních nástrojů

Jiří Pátek

Nesetkávají se hory s horami, ale lidé s lidmi. Potkal jsem Jiřího Pátka koncem devadesátých let v Lubech u Chebu na exkurzi v závodě Strunal. Sekretářka ředitele firmy, Waltraud, dcera pana Fritsche – pracovali jsme spolu v dílně jmenovaného závodu – mi tehdy představila sympatického mládence se slovy „to je náš nový mistr odborné houslařské praxe v učňovském středisku“. S jeho jménem jsem se pak častěji setkával při rozhovorech s houslaři, až jsme se roku 2016 setkali při prezentaci Houslařské školy z Chebu na veletrhu Dřevostavby v Praze. Tam vznikl následující rozhovor. Osobnost Jiřího Pátka představuje v jistém slova smyslu historický fenomén, který prezentuje přeshraniční pospolitost slovanského a německého osídlení na Chebsku.

Pro naše houslařské téma je nejzajímavější exodus nekatolického obyvatelstva po Vestfálském míru z bývalých měst Schönbach (Luby u Chebu) a Graslitz (Kraslice) do přilehlých saských měst. Markneukirchen a Klingenthal jsou nejznámější, tam je příchod sousedů písemně ověřený, ostatní sídla jsou pravděpodobná – mezi nimi i Adorf. Odtud pochází Pátkovi předci a houslařskou tradici v rodině založili praděd Adam a děd Josef. Jiří Pátek se narodil v Kraslicích 13. 11. 1976, žil v Lubech, kde se jeho otec pro změnu vyučil kytarářem – což byl jistě silný argument i pro jeho volbu povolání – a v současné době sídlí v Chebu.

  • Vzpomínám, že svého času nesl houslařský obor na škole v Lubech u Chebu normovaný název „mechanik strunných hudebních nástrojů“. Máte ho i vy Jiří?
    Já jsem nastoupil do školy v roce 1992 původně jako učeň právě toho tříletého oboru mechanik hudebních strunných nástrojů. Ale v polovině prvního ročníku jsem přestoupil na tehdejší čtyřletý studijní obor, který se jmenoval „uměleckořemeslná stavba strunných nástrojů“ a byl zakončený maturitní zkouškou. Tenkrát měla škola název Střední odborná škola hudebních nástrojů Luby u Chebu a byla odloučená od průmyslové školy v Hradci Králové. Po absolvování odborného výcviku u mistra houslaře Vladimíra Čecha, který mimořádně působil v samostatném pracovišti školy v Kraslicích, jsem tedy v roce 1996 ukončil studium maturitní zkouškou s vyznamenáním a otevřel jsem si v Lubech první dílnu. To už jsem docházel – až do roku 1998 – k mistru houslaři Aloisi Šibalovi.
    Mezitím jsem byl dotázán vedením školy – tehdejším ředitelem Pavlem Jungem a jeho zástupcem Zdeňkem Zadinou – jestli bych nechtěl převzít funkci mistra odborné výchovy v oboru houslař – uměleckořemeslná stavba hudebních nástrojů. Tehdy odcházela mistrová Pavlína Sikytová a já jsem místo přijal. Nastoupil jsem do funkce k 1. 1. 1997. Vedle vyučování jsem dále absolvoval mistrovský kurz u mistra houslaře Arpáda Šiváka v Lubech, kde jsem postavil své první mistrovské housle – model Stradivari z roku 1720. To bylo v letech 2000 až 2003 a dva roky poté, v rámci optimalizace sítě středních škol v Karlovarském kraji, se houslařská škola přestěhovala do Chebu, kde byla začleněna do komplexu Integrované střední školy. Lubská Střední odborná škola hudebních nástrojů zanikla z hlediska právní subjektivity a nová instituce získala opět statut odloučeného pracoviště a název Houslařská škola. V roce 2010 jsem byl ředitelem Integrované střední školy jmenován jejím vedoucím a jsem zde také učitelem odborných předmětů a odborného výcviku houslařů. Přestěhováním do Chebu škola více méně získala, poměrně se i stabilizovala a podařilo se získat více finančních prostředků z Evropských fondů. Pod vedením Integrované střední školy se v podstatě podařilo přečkat neblahé období, v němž se rozhodovalo, jestli budou v Karlovarském kraji finance na umělecká zařízení. Houslařská škola dnes netrpí nedostatkem žáků, máme zájemce i ze zahraničí. Dokonce zrekonstruovala budovu, vydala vlastní knihu a v roce 2013 oslavila 140. výročí. Takže si myslím, že to bylo pro ni jednoznačně dobré rozhodnutí, v opačném případě – tedy kdyby se do Chebu nepřestěhovala – by zanikla. Pro město Luby u Chebu je to ovšem katastrofa, protože tam měla svoje oprávnění, svoji pozici, svoji funkci, stala se součástí houslařské tradice a houslařství na Lubsku, případně Kraslicku vůbec. Patřila do Lubů stejně jako hudební nástroje, jako veškerá výroba strunných hudebních nástrojů, a to včetně příslušenství. To znamená jak výrobu v manufakturách, výrobu tovární, výrobu domáckou a výrobu mistrovských nástrojů. Absolventy byli nejen mnozí pracovníci v tovární výrobě, ale také mistři, o kterých jsem mluvil, nebo třeba Emil Lupač, Karel Zadražil a další. Někteří jsou dokonce členy Kruhu umělců houslařů. Mohu jmenovat třeba Jaroslava Skoru, který získal cenu za violu na soutěži v italské Cremoně, a samozřejmě Tomáše Skálu, zetě slavného mistra Emila Lupače. Ti všichni to zpočátku nesli těžce, ale dá se říct, že podmínky, které v Chebu škola má, jí spíše pomohly.

    Bohužel, musím v tuto chvíli uvést, že dva z učitelů, kteří Jiřího Pátka vedli v mistrovské třídě – Alois Šibal a Arpád Šivák – už nejsou mezi námi.
    Kniha, o které se Jiří skromně zmínil, nese titul Z dějin houslařství na Chebsku a Jiří byl jejím editorem. Je první a unikátní výpravnou soubornou publikací o houslařství v Podkrušnohoří. Zahrnuje poznatky z mnoha předchozích studií včetně prací německých spoluautorů Sonji Petersen a Alfréda Neudörfera, a zejména historicky stěžejní studii Jaromíra Boháče. A je nutno říci, že Pátek byl nejen editorem publikace, ale také autorem – vybavil knihu bohatou kolekcí fotografií a dalších dokumentů ze své sbírky. Kniha s česko-německým textem vznikla díky evropským fondům a jako propagační publikace školy je neprodejná. Nicméně připravuje se její rozšířená verze.
  • Co škola studentům nabízí a jaké bude jejich uplatnění?
    Na Houslařské škole se vyučují odborné předměty a praxe uměleckořemeslné stavby hudebních nástrojů v oddělení houslař a kytarář a výroba smyčců. Hotovení smyčců vyučujeme externě v Lubech ve firmě Atelier Saldo pod vedením mistra smyčcaře Luboše Odlase. Kytaráři se neučí stavět jen klasickou španělskou kytaru, ale ve čtvrtém ročníku se seznamují i se stavbou elektroakustických nebo westernových nástrojů. A navíc se v praktické části vyučování seznamují všichni studenti s pracemi restaurátorskými a s opravami, což je velice důležitá disciplína – ta provází práci houslaře a kytaráře celou kariéru. Co se týče uplatnění, tak to vždycky záleží na každém jedinci, jak bude pokračovat ve své profesní kariéře. Může nastoupit na stáže u houslařů u nás nebo v zahraničí. Může pracovat okamžitě jako výrobce nebo opravář doma či v nějaké výrobně hudebních nástrojů, které pořád ještě v Lubech jsou, a nejenom v Lubech. Jako opraváři se absolventi uplatní také v různých obchodech a provozovnách. A samozřejmě mohou na sobě pracovat tak, aby se z nich jednoho dne stali mistři houslaři, mistři svého oboru. Anebo si mohou vybrat i nástavbu střední školy nebo vysokoškolské studium. Lze pokračovat na škole třeba v Markneukirchenu v sousedním Sasku, která má dokonce pobočku Vysoké školy uměleckoprůmyslové ve Cvikově. Samozřejmě statisticky vzato se někteří z absolventů vůbec řemeslu nevěnují, je to jako v každém jiném oboru. A i kdyby se někteří nechtěli oboru věnovat, tak si alespoň odnesou na památku nástroj, který je hodnotným dílem znějících a estetických kvalit.
  • Jako spiritus agens vaší školy jistě můžete přidat další aktivity.
    Houslařská škola pořádá tónové přehrávky kytar a houslí v Lubech u Chebu, spolupracujeme s houslistou Jaroslavem Svěceným, který každoročně zahajuje náš školní rok, a pořádáme s ním odborné přednášky o historii a vývoji hudebního nástrojařství na Lubsku a Kraslicku ve Violino klubu v Praze. Škola má svou prezentaci na Kláštereckých hudebních slavnostech, které Jaroslav Svěcený organizuje ve spolupráci s městem Klášterec nad Ohří vždy v červenci. Houslařská škola je veřejnosti snadno přístupná – den otevřených dveří má prakticky stále a kromě toho studenti školy představují řemeslo na festivalu Chebské dvorky. Škola také zřídila akreditované kurzy pro amatéry a letní workshopy pro veřejnost. Prestiž školy pozdvihlo to, že jsme se stali v roce 2016 součástí Asociace uměleckých škol České republiky. Naše dobré jméno jsme potvrdili na výstavě Vzdělání a řemeslo v Českých Budějovicích, kde jsme v konkurenci 64 škol získali ocenění Nejlepší prezentace střední školy.

    Jiří Pátek je od roku 2011 členem Sektorové rady pro dřevozpracující a papírenský průmysl za oblast strunných a dechových hudebních nástrojů. V této pozici tvořila jeho pracovní skupina tak zvané „profesní kvalifikace“ pro opraváře a výrobce strunných a dechových nástrojů. Vzhledem k faktu, že proslulá škola v Kraslicích (založená 1864) zanikla bez náhrady v roce 2010, je udělení tohoto osvědčení jedinou možností, jak podpořit stávající výrobce s dlouholetou praxí pracující bez výstupu výučního listu. Studium výroby dřevěných a žesťových hudebních nástrojů není v současné době možné (viz www.nsk2.cz ). Mistr houslař Pátek, který je také členem sdružení Ateliér české ruce a absolvent Provozně ekonomické fakulty ČZU v Praze, patří mezi hudebně nadané houslaře – při studiu na houslařské škole se věnoval barokní hudbě a později se podílel na dramaturgii přeshraničního festivalu Mitte Europa. V roce 1999 si otevřel v chebském Špalíčku na náměstí Krále Jiřího z Poděbrad v Chebu ateliér, kde tvoří mistrovské housle, většinou pro pražské hudebníky. Zpráva z roku 2009 uvádí, že vyrobil přes dvě desítky houslí a jednu violu. Na jedny housle, zhotovené roku 1995 pod vedením mistra Šibala, hraje Oldřich Vlček, koncertní mistr souboru Virtuosi di Praga. V roce 2014 zde Jiří Pátek, od února roku 2009 rovněž člen Rotary klubu Cheb/Eger, založil muzeum Houslařství ve Špalíčku se vzorovou sbírkou houslí lubských mistrů.

    Nahoru | Obsah