Hudební Rozhledy

Editorial 07/18

Hana Jarolímková | 07/18 |Úvodník

Vážení a milí čtenáři,
jedno z letošních červencových jubileí – 264. výročí od narození Leoše Janáčka (3. července 1854 – 12. srpna 1928), velmi osobitého a originálního skladatele dnes již nesporně známého po celém světě, mne v souvislosti se stejným „osmičkovým“ rokem jeho úmrtí i odchodu spisovatele Rudolfa Těsnohlídka (1882–1928) inspirovalo k úvaze o vztahu operního skladatele a libreta. Vždyť právě Těsnohlídkova lyrická pohádka Liška Bystrouška (knižně 1920) se, jak známo, stala podkladem Janáčkovy opery Příhody lišky Bystroušky. A protože hudba i psaný/mluvený text představují dva z nejvýznamnějších prostředků uměleckého vyjádření (vedle tance, výtvarného umění ad.), jejich spojením v opeře došlo ještě ke zintenzivnění jejich účinku.

Nejstriktněji se o vztahu skladatel – libreto vyjádřil Richard Wagner (1813–1883). Jeho požadavek formulovaný jako Gesamtkunstwerk lze chápat – velmi povšechně řečeno – tak, že v případě opery má skladatel „zvládnout“ všechny její složky (tedy režii, scénografii apod.) včetně libreta sám. Zní to pochopitelně zajímavě, ale dodejme, že ne vždy uskutečnitelně. To, že je ten či onen skladatel skvělý po hudební stránce, rozhodně neznamená, že musí být stejně tak dobrým literátem. Z tohoto důvodu a nazíráno z již zmíněného hlediska vznikají v podstatě tři druhy oper. Jako první z nich můžeme kromě počátečních titulů uvést již citovanou operní tvorbu Wagnerovu, na druhém místě pak stojí operní díla, jež vzniknou na základě literárních či dramatických děl (a to díky souznění skladatele s již publikovaným dílem spisovatele, které si upraví) a konečně jako třetí můžeme jmenovat opery, u nichž skladatel nějakého spisovatele či libretistu přímo osloví a text u něho objedná.
Pokud bychom chtěli uvést např. několik příkladů z českého prostředí, bude jistě zajímavé se vrátit znovu k Janáčkovi, kterého oslovila stejně tak realistická dramata z moravského Slovácka (Její pastorkyňa, ve světě prezentovaná pod názvem Jenůfa) Gabriely Preissové (1862–1946), jako díla význačných ruských autorů 19. století. Na základě prózy autora mravoličných a žánrových her se společenskou tematikou a fraškovitými a groteskními momenty – Alexandra Nikolajeviče Ostrovského Bouře – napsal Janáček například svoji Káťu Kabanovou. Opera Z mrtvého domu, jak sám název napovídá, je inspirována Fjodorem Michajlovičem Dostojevským (1821–1881) a jeho Zápisky z mrtvého domu a stejně tak do „operní“ podoby přepracoval Janáček Věc Makropulos, fantasticko-utopický román Karla Čapka (1892–1938). A pochopitelně nelze opomenout již zmíněné Příhody lišky Bystroušky.
Oproti tomu Smetana a Dvořák, kteří se tvorbou textů ke svým dílům nezabývali, měli své libretisty, neméně významné domácí spisovatele. Dalo by se říci, že „dvorními“ autory libret Bedřicha Smetany (1824–1884) byli spisovatelé jako Karel Sabina (1813–1877), byť postava v českých dějinách poněkud rozporuplná, z jehož pera pocházejí Braniboři v Čechách či Prodaná nevěsta, nebo Eliška Krásnohorská (1847–1926) – autorka libret k Hubičce, Tajemství a Čertově stěně. Ke Dvořákově (1841–1904) Rusalce (kterou jsem měla možnost nedávno slyšet i v Bellas Artes v dalekém Mexiku) zase napsal libreto vynikající dramatik, básník a režisér Jaroslav Kvapil (1868–1950), a tak bychom mohli pokračovat i nadále. Již teď se ale jistě shodneme na tom, že hudba i poetické slovo představují nezastupitelné obohacení lidské duše.

Nahoru | Obsah