Hudební Rozhledy

Sondra Radvanovsky

Kateřina Viktorová | 09/18 |Rozhovory

Sondra Radvanovsky

Mezi 20. červencem a 11. srpnem nabídne Mezinárodní hudební festival Český Krumlov celkem devatenáct hudebních produkcí různých žánrů, na nichž představí interprety ze špičky současné zahraniční a tuzemské hudební scény. Druhý festivalový večer 21. července bude patřit dvěma světovým pěveckým hvězdám, které spojuje Metropolitní opera a další prestižní pódia, polskému tenoristovi Piotru Beczałovi a kanadsko-americké sopranistce s českými kořeny, s níž vám přinášíme rozhovor, Sondře Radvanovsky.

Rozpětí repertoáru slavné sopranistky je velmi široké, od titulních rolí jako Rusalka, Lucrezia Borgia či Manon Lescaut po Roxanu v Cyranovi z Bergeracu. Je považována za jednu z nejlepších verdiovských interpretek současnosti a zároveň za vynikající interpretku bel canta. Na úvod letošní sezony v Metropolitní opeře uvedla v novém nastudování právě vrchol belcantového repertoáru, Belliniho Normu. Na této inscenaci se opět setkala se Sirem Davidem McVicarem, pod jehož vedením přede dvěma lety provedla Donizettiho „tři královny”, hlavní sopránové role v jeho tudorovských dramatech (Anna Bolena, Maria Stuarda a královna Alžběta v opeře Roberto Devereux), což žádná jiná pěvkyně v historii Metropolitní opery dosud nedokázala. Role tří královen vyzdvihly její mimořádné dramatické nadání a hlasové umění ve velmi rozdílných rolích. Kritika označila její výkon za milník v kariéře významné umělkyně. V letošní sezoně se Sondra Radvanovsky vrátila k některým ze svých oblíbených rolí v operách G. Verdiho, k roli Amélie v opeře Maškarní ples a Leonory v Trubadúrovi, které uvedla v Pařížské opeře. V Barceloně v divadle Gran Teatre del Liceu debutovala ve dvou rolích – jako Paolina v opeře Poliuto G. Donizettiho a jako Maddalena v Giordanově opeře Andrea Chénier po boku Jonase Kaufmanna. Emocionalita, s jakou ztvárňuje každou postavu, a krásné zabarvení hlasu činí z její interpretace nezapomenutelný operní zážitek.

  • V Českém Krumlově vystoupíte se svým kolegou Piotrem Beczałou. Setkáváte se na divadelních či koncertních pódiích často?
    Společně s Piotrem jsem zpívala jen v jednom titulu, a to v Maškarním plese v Metropolitní opeře. Ale jsme přátelé na jevišti i mimo něj a máme spolu v plánu mnoho dalších oper, včetně Luisy Millerové v Barceloně příští sezonu.
  • Se kterými ze svých dalších kolegů ráda a často vystupujete?
    Je tolik pěvců i dirigentů, kteří jsou součástí mé hudební rodiny. Je jich příliš mnoho na to, abych je všechny vyjmenovala. Za všechny bych ráda zmínila alespoň jednoho, který byl zároveň mým drahým přítelem a bohužel nás nedávno opustil, Dmitri Hvorostovsky. I on shodou okolností festival v Krumlově před pár lety zahajoval. Další osobou, se kterou často spolupracuji, je dirigent Riccardo Frizza.
  • V Krumlově vás doprovodí orchestr PKF – Prague Philharmonia pod vedením Leoše Svárovského. Spolupracovala jste za svou kariéru s některými českými hudebníky?
    Když jsem v roce 2011 zpívala v Praze ve Smetanově síni, doprovázel mě Symfonický orchestr hlavního města Prahy. Osobně jsem měla příležitost poznat Lucii Popp. Bylo to poté, co zpívala recitál v Los Angeles, a setkání s ní bylo velice milé.
  • Ve vašem repertoáru figuruje také Dvořákova Rusalka, která nebude na programu krumlovského koncertu samozřejmě chybět. Řekněte nám, jak se vám zpívá, a jaký vztah máte vlastně k české hudbě?
    Rusalku jsem zpívala sice jen jednou, ale z toho, že jsem mohla zpívat v rodném jazyce svého otce, jsem byla nadšená. Když jsem vyrůstala, češtinu jsem slýchávala. Celá rodina mého otce totiž mluvila česky, takže jsem se s vaším jazykem setkávala velice často a bylo to pro mě přirozené. Používat češtinu, to je však něco jiného. Není to snadné. Mimochodem, mě připadá podobná spíše italštině, než ruštině. Oblíbeným dílem mého otce byla Smetanova Vltava a dodnes, když ji slyším, vyhrknou mi slzy do očí. Tatínek před více než třiceti lety zemřel, a tato skladba mi ho vždy připomene.
  • Proč jste vlastně začala zpívat?
    Maminka mi jednou přinesla desku Karen Carpenter. Pouštěla jsem si ji pořád dokola, nemohla jsem se od ní odtrhnout a zpívala jsem s ní. Potom, když mi bylo sedm nebo osm, jsem začala zpívat v kostelním sboru. Tehdy řekl sbormistr mým rodičům, že mám pěkný hlas. No a když jsem viděla Plácida Dominga zpívat v televizi Tosku, začala jsem v jedenácti letech chodit na hodiny zpěvu. Stala se z toho závislost!
  • Řekněte, které momenty vaší dosavadní pěvecké kariéry považujete za zlomové?
    První a pravděpodobně nejdůležitější byl ten, když jsem v roce 1995 vyhrála pěveckou soutěž National Council Auditions pořádanou Metropolitní operou. Bylo mi dvacet pět a byla jsem pozvána do vzdělávacího programu pro mladé umělce. Během těch tří let se má technika vytříbila a našla jsem jasný směr ve své kariéře – sopránový obor a Verdiho repertoár. Další velmi významný moment v mé kariéře nastal, když jsem úplně poprvé zpívala v roce 2013 Belliniho Normu v Metropolitní opeře. Dosáhla jsem tím operního vrcholu Mount Everest a publikum mě odměnilo neskutečným aplausem, přímo burácelo. Byla to naprosto nezapomenutelná chvíle. Z hudebníků, kteří mě silně ovlivnili, musím jmenovat klavíristu Anthonyho Manoliho. Spolupracujeme již více než dvacet tři let. Byl prvním, kdo mi řekl nejen to, že budu zpívat Normu, ale rovněž předpověděl, že se vydám cestou belcantového repertoáru. Možná to nezní až tak zajímavě, ale je nutné dodat, že v době, kdy mi to řekl, jsem zpívala Tosku, tak si dovedete představit mou reakci. Ale nakonec měl pravdu a díky němu se mi otevřel úplně nový hudební svět.
  • Kteří další skladatelé jsou blízcí vašemu srdci?
    Určitě Donizetti. Moc ráda jsem zpívala všechny tři tudorovské královny v jeho operách. Nejzajímavější z těch tří titulů pro mě byl Roberto Devereux. Zpívat královnu Alžbětu byl mimořádný zážitek. Když si představím tu historii, která se do zmíněné opery promítá, a veškeré přípravy a čtení o ní, přemýšlení o jejím životě a probírání toho všeho s režisérem Sirem Davidem McVicarem… Skutečně to pro mě byla ta nejúžasnější zkušenost, kterou jsem v kariéře zatím udělala. A navíc jsem měla v této inscenaci po boku báječné kolegy.
  • Dokázala byste říci, která z rolí vám dala dosud nejvíce „zabrat“?
    No, byla by to remíza mezi Normou a Annou Bolenou. Obě opery jsou velmi dlouhé a současně hlasově náročné. Annu Bolenu zpíváte celý večer a pak přijde poslední scéna, při které jste na jevišti posledních dvacet pět minut opery úplně sama. To je vyčerpávající. No a když zpíváte Normu, nejen že téměř „neslezete“ z jeviště, hlasově je tato role velmi náročná, ale současně se téměř na všechny na jevišti celý večer zlobíte a to je také vyčerpávající.
  • Účinkujete také v přímých přenosech ze světových operních domů. Jak se na tento fenomén díváte?
    Dříve, když Metropolitní opera s operními přenosy do kin začala, jsem si myslela, že to lidi odradí od toho, aby se šli podívat na živé přestavení. Ale mýlila jsem se a musím říci, že to opeře otevřelo dveře ke zcela novému publiku. Lidé, kteří nemohou z nějakého důvodu přijít do divadla, ať už z důvodů finančních nebo je od nich opera příliš vzdálená, mohou přesto operu zažít a také se podívat, kdo my zpěváci vlastně jsme, nahlédnout i do zákulisí. Myslím, že to byl ve světě opery přirozený vývoj, aby mohla držela krok s dobou. Také díky tomu, že diváci vidí zpěváky v zákulisí a vše, co se tam děje, pochopí, že opera není jen zkostnatělá, archaická forma umění, a že dívat se na operu může být zábavné. A navíc, když jste v kině, můžete si k tomu dát i popcorn…
  • Jak nejraději odpočíváte a co vás baví mimo jeviště?
    Ve svém volném čase, kterého není mnoho, jsem ráda doma, kde trávím čas se svojí rodinou a přáteli. Upřímně řečeno, tato kariéra vás tak pohltí, že skutečně není čas na koníčky či cokoli jiného kromě aktivit spojených s hudbou a divadlem. Moc mě baví turistika nebo procházky a cvičení v posilovně, čímž si dobíjím energii. Myslím, že je také důležité mít dostatek spánku navzdory časovým posunům, se kterými se musíme vyrovnávat. A také si někdy jednoduše potřebuji udělat volno a dobít hlasové „baterky“.
  • Jaké další nové role či projekty jsou před vámi?
    Myslím, že každý hlas se vyvíjí a neustále se mění. Náš nástroj je živý instrument, ne dřevěný předmět jako klavír či housle. To je nutné brát v potaz. A vzhledem k tomu, že jsem žena určitého věku, je třeba říci, že hlas se mění, když se začnou měnit naše hormony. V době, kdy jsem zpívala tři tudorovské královny, se můj hlas posunul o trochu výše a zůstal tam během několika posledních let. Jsem ráda, že mám tento horní hlasový rozsah, který jsem dříve neměla. Řešila jsem problém s vysokými „d“ a nyní mám vysoká „e“! Ale kdo ví, jak dlouho to vydrží. Budu se ubírat tímto směrem, dokud nepocítím, že zpívání vysokého belcantového repertoáru je pro mě nepohodlné. Myslím, že si tím uchovám svěží a pružný hlas. A až se pomalu odkloním od belcantového repertoáru, ráda bych probádala veristické „vody“, jako jsou opery Turandot, Plášť, Dívka ze Zlatého západu, Macbeth nebo Piková dáma. Také jsem začala vést pěvecké masterclasses. Jsem nadšená, že se mohu s mladými lidmi podělit o zkušenosti, které jsem v průběhu let nasbírala. A myslím, že je nezbytné tyto informace předávat dál, pokud má být opera v budoucnu stále živá.

    Zadáno pro: MHF Český Krumlov

    Nahoru | Obsah