Hudební Rozhledy

Má vlast tentokrát po česku: s Českou filharmonií a Tomášem Netopilem

Julius Hůlek | 11/18 |Pražské jaro

Letos se významného úkolu, jakým je festivalové provedení Mé vlasti, zhostili čeští umělci: Česká filharmonie v čele s Tomášem Netopilem

Uvedení cyklu symfonických básní Má vlast Bedřicha Smetany na zahajovacím koncertu festivalu Pražské jaro (12. a 13. 5., Smetanova síň) má v letošním roce zvláštní, významově umocněnou a opravdu specifickou roli – děje se tak v roce oslav stého výročí vzniku Československé republiky a pětadvacátého výročí zrodu České republiky. Prezentace tohoto kultovního díla byla právem svěřena našemu přednímu orchestru, České filharmonii, a za dirigentským pultem stanul Tomáš Netopil (1975), jehož dosavadní kariéra je spojena s působením u řady předních orchestrů a operních domů doma i v zahraničí. Na podzim roku 2017 byl jmenován hlavním hostujícím dirigentem České filharmonie a této funkce se ujme počínaje sezonou 2018/2019.

Možno předeslat, že T. Netopil v pojetí a podání Mé vlasti kromě jiného zúročil právě své bohaté zkušenosti z interpretace hudebnědramatických děl. Promítlo se to hlavně do akcentované dějovosti každé básně v rámci celého cyklu a vyjádření individuálního rázu každé z nich. Začátek Vyšehradu byl prosvětlen průzračnými dechy a měkce kompaktními smyčci. Dirigentova vehemence se promítla do stupňování nekonfliktně dramatické nálady vedoucí ke kulminující apoteóze, vystřídané zvláštním propojením dynamiky a zvukomalby vedoucí až k jedinečně minuciózní závěrečné vytrácivosti. Také v následující Vltavě, snad proto, že jde o dílo nadmíru známé, bohatá škála dirigentových gest ještě příznačněji formovala výrazovou stránku celého jejího průběhu – celek vyzněl sice barvitě, se všemi náležitostmi, avšak prost jakéhokoliv vnějškového afektu. Jako názorně charakteristická ukázka takové stimulace mohla posloužit třeba právě epizodní polka. Nepolevující pozornost se projevila i v jemném vzájemném odstínění drobných, opakujících se či variovaných úseků. Dramatismus Vltavy byl decentní a čitelný. Zato hned začátek Šárky impozantně vzplál výrazově vášnivým vstupem, vystřídán následujícím, bohatě zvrásněným tokem doslova se řítícího hudebního proudu. Charakteristický dramatismus této básně byl dán především vzornou koordinací jednotlivých orchestrálních skupin, celistvostí zvukového obrazu uvnitř jich samých i v jejich rozmanitých kombinacích navzájem. Nezbytné napětí, střídání překotných dějových situací i působivých ztišení byly dirigentsky suverénně zvládány v součinnosti rytmické pregnantnosti, tempových, dynamických a agogických nároků. Radikální proměna nálady byla příznačná i pro následující báseň Z českých luhů a hájů, tentokrát ovšem směrem k obrazu pastorálnímu. Právě zde je namístě připomenout celý diapazon či rejstřík Netopilovy gestikulace, od gest vertikálně trhaných, přes horizontálně vláčná až po vysloveně malebná nebo detailisticky minuciózní. Dirigent svými gesty orchestr nejen vedl, ale zejména v usměrňování sekcí si s ním doslova pohrával, v žádném případě „nedřel“. V Luzích a hájích jsme navíc byli zaujati i ostrými předěly, střídáním kontrastně pojatých úseků a specifickou symbolikou tónomalby. Dualita a zároveň attacca kontinuita dvou závěrečných symfonických básní, Tábora a Blaníku, vyplynula v Netopilově podání v jednolitý, byť vnitřně působivě zvrásněný příběh s impozantním zvukem orchestrálního pléna a s promyšlenými proměnami citací ústředního motivu husitského chorálu i úseků důmyslně jej zpracovávajících. Dějové proměny i gradace znamenající nejen růst bojovné nálady, ale i radosti tu měly svou logiku a pevný řád. Právě v důsledném potvrzení a naplňování Smetanova kompozičního plánu a zároveň i v míře subjektivně vlastního pohledu a jeho akceptováním v perfektním výkonu České filharmonie naplněným nepolevujícím entusiazmem vidím přínos T. Netopila jak vůči Smetanovu dílu, tak festivalovému publiku.

Nahoru | Obsah