Hudební Rozhledy

Royal Concertgebouw Orchestra s Danielem Gattim a Daniil Trifonof

Vít Roubíček | 09/18 |Pražské jaro

Zleva Daniel Gatti a Daniil Trifonov se společně s Royal Concertgebouw Orchestra zasloužili o jeden z nejsilnějších zážitků Pražského jara.   Foto

Vystoupení amsterdamského Royal Concertgebouw Orchestra pod vedením Daniela Gattiho (15. 5. Smetanova síň) bylo jedním z největších lákadel letošního festivalového ročníku. Zahřívací kolo koncertu obstarala Weberova předehra Euryanthe, zajímavá zejména tím, že ji Nizozemci zařadili do projektu Side by Side a u nás stejně jako ve všech zemích EU povolali „ku pomoci“ nadějné mladé hudebníky, v českém případě členy Symfonického orchestru Pražské konzervatoře, tedy tři desítky vybraných žáků posledních tří ročníků pod vedením Miriam Němcové.

Muselo být pro ně inspirací a motivací po několika týdnech příprav a dubnovém provedení usednout naostro k pultům na „velkém“ pódiu vedle renomovaných kumštýřů. Osmiminutová šťastně napsaná operní předehra nám posloužila jako degustace velkého umění orchestru, jenž určitě patří v pomyslném světovém kvalitativním žebříčku na medailové místo. Přísní historičtí puristé by asi mohli namítnout, že na křehkého raného romantika Webera byl (jakkoli kultivovaný) zvuk takto široce obsazeného orchestru přece jen asi trochu „tlustý“; přesto jsme si užili plnokrevného, dokonale nerozpačitého, dynamicky širokospektrálního výkonu, navíc syceného nadšenou energií profesionálního mládí.
Jedna z novějších hvězd světového klavírního nebe, 27letý Daniil Trifonov, se v Praze předvedla populárním Třetím klavírním koncertem Sergeje Prokofjeva. Přestože je to mimořádně „akční“ skladba s převahou tokátového stylu, v němž sólista nejenže obstál, ale uhranul publikum nakažlivou rtuťovitostí, nekonečným rezervoárem energie a sugestivně přesným smyslem pro hudební čas (tempo bylo přitom až nebezpečně živé), blýskl se i velebně nosným a poctivým úhozem. V druhé větě mě Trifonov dostal „debussyovským“ přednesem prokofjevovských mužně pichlavých kantilén, jež klavírista vybavil imponující barevností, viděli jsme optimálně uvolněné ruce. Děj skladby, osvěžené mnoha výrazovými a tempovými rafinádami, mě tak pohltil, že jsem si jen jakoby mimochodem uvědomil, že orchestrální doprovod koncertu nebyl v programu „do počtu“, jak to často vídáme v domácím koncertním provozu, nýbrž byl rozmyslně nazkoušený, dotažený a dopřávající sólistovi zvukový prostor právě tam, kde si jej podle partitury nevyvzdoruje sám tím, že „přitlačí“. Každá fráze měla svou logiku, dynamická i výrazová role orchestru byla přesně odměřená, kooperace dirigenta a klavíristy vzorná, kombinujíc intuici a tvrdou práci. Maně jsem si vzpomněl na Václava Smetáčka, vyhlášeného specialistu na doprovody instrumentálních koncertů. Trifonov se vděčnému publiku ex post odměnil milým přídavkem (volná věta z Prokofjevovy 8. sonáty). Jediným kazem se tak opět stala nesnesitelně neuspokojivá akustika Smetanky. Rychlejší a silnější hudbu tento výtvarně krásný prostor prostě a priori popraví a nezná-li člověk skladbu dobře a nedomyslí-li si spoustu point, nemálo sdělení se na cestě od pódia k posluchači poztrácí. Dočkáme se v Praze velkého sálu, kde budeme rozumět tomu, co se hraje? Vpád potlesku pověstně vyspělého „festivalového“ publika (šlo o nejdražší koncert ročníku, kde asi je dobré být viděn) po frenetickém závěru první věty raději nekomentuji, a skandální – něco takového jsem nezažil – mnohaminutové troušení se desítek opozdilců do sálu po přestávce v čase, kdy se dirigent s taktovkou v ruce chystal začít, už vůbec ne (opravdoví posluchači, hodni toho jména, tyto bezohledně nevkusné „vipáky“ vybučeli).

Concertgebouw je vyhlášeným specialistou mj. na Mahlera, z jehož díla nám nabídl První symfonii. Svou pověst v Praze nejenže potvrdil, ale způsobil nám mahlerovský zážitek, na jaký se nezapomíná a k jehož popisu docházejí slova. Šéfdirigent své svěřence vedl neobyčejně střídmým gestem, které jsem zpočátku vnímal jako manýru, ale pak mi došlo, že hráči skladbu znají tak dobře, že po dirigentovi chtějí jen opěrné body. Byl to skutečně festivalový výkon, Nizozemci s Gattim věděli, kdy mají hrát syrově, kdy s opravdovou romantickou zaníceností, kdy mají co parodovat a jak, užili jsme si elektrizující napětí na tektonických uzlech a při budování vrcholů, jež nebyly nikdy bezduše hřmotné a byly vystavěny velmi příkře, a proto efektivně. Tak vřelý zvuk smyčcové sekce aby člověk pohledal, nadchla mne nádherně tvarovaná, nebojácně suverénní sóla (drze věcný klarinet, lahodně sametový hoboj, horny s měkkými nástupy a nesmírně barevným zvukem, trubky nevlezle břeskné a neokázale virtuózní), hladká mezibloková spolupráce, ve výkonu nebyla stopa naschválů ani projekce dirigentova zbytnělého ega, nýbrž naopak pokora, služba Mahlerovi, nepokryté umělecké nadšení. Měl jsem pocit, že když se to umí, není vlastně nic snazšího než „zahrát“ Mahlerův symfonický těžkoatletický debut, jenž mě znovu a znovu fascinuje technickou dokonalostí partitury, strhující výrazovou rafinovaností a písňovou líbezností melodického materiálu – to vše je u osmadvacetiletého mladíka stěží pochopitelné. Samozřejmě že se něco občas nesešlo spolu, pochopitelně to tu a tam v dechách kikslo, ale celkově jsme byli svědky apoteózy mahlerovské interpretace a když orchestr skončil, klidně bych si uměl představit, že by začal znovu, od začátku... Bravo, bravissimo, nelze než závidět Nizozemcům jejich kulturní klenot a vyslovit uznání PJ, že ho k nám po 17 letech opět přivezlo.

Nahoru | Obsah