Hudební Rozhledy

Martinů Čtvrtá symfonie a Bartókův Modrovousův hrad

Anna Šerých | 11/18 |Pražské jaro

Matthias Goerne ve skvělém koncertním provedení Bartókova Modrovousova hradu

Koncert očekávaný jako špičkový: Česká filharmonie, dirigent David Robertson, sopranistka Petra Lang a barytonista Matthias Goerne: 4. Symfonie, H 305 Bohuslava Martinů a koncertní provedení opery Modrovousův hrad Bély Bartóka (1. 6., Smetanova síň).
Martinů napsal Symfonii na objednávku českých přátel Heleny a Williama Zieglerových – u nich v Norotonu často pobýval. Mohla by se jmenovat „Norotonská“, mínil. I když zapadá do času radostných zpráv o konci války a plánů návratu, Robertsonovi nezněla „domovinou“, či „po česku“, odkrýval objevně a po pravdě modernistické idiomy a hýřivou plnost zvuku, k jaké se jiní neodváží sáhnout. Intenzivní orchestrální zvuk, aniž dával akcenty jednotlivým nástrojům, cíleně dynamický tok, pulzující rytmus jako atraktivní základna pevně sevřeného díla, jasně formulované svědectví: Martinů hovoří jasně a slyšitelně vlastním, velmi osobitým hlasem, aniž by boural zákony tradiční kompozice.

Tajemně drastický A Kékszakállú herceg vára – Modrovousův hrad Bély Bartóka byl premierován v Budapešti skoro na den před sto lety a mnoha inscenacemi k nám promlouvá intenzivní aktuálností stále častěji. Legendu odedávna propletenou literaturou i hudbou zpracoval spisovatel Béla Balázs jako sedmihradskou baladu, skladatel sedmihradský folklor znal a ctil. Bartókův skvost odkrýval v koncertním provedení jindy neslyšené detaily, které jevištní vizualizace překrývá. Slyšeli jsme i často vynechávaný Prolog, přednesl jej sugestivně sám dirigent, v závěru dal i pokyny tichému nástupu orchestru. Modrovousův hrad našeptává otázky po tajemstvích každého z nás, hudba vyjadřuje emoce, psychologické postoje, osobnostní rozdílnosti muže a ženy. David Rachlin velmi citlivě zvýraznil part orchestru, který sděluje nálady, odvahu, nejistotu, zvědavost i hrůzy, orchestr personifikoval i Hrad, jeho vzdechy a vše, co skrývá v komnatách. Přednes Petry Lang, jež dala roli největší porozumění ženy neschopné zbrzdit svou touhu, a Matthiase Goerneho, který víc než padoucha zpíval muže, který nedokáže, nemůže tragédii zabránit – byly zcela fantastické. Zpěvem v originále navíc zvýraznili Bartókovo zaměření k intonaci slova, zvýraznili navíc i dušení postoje. Goerne snad nejvýrazněji ve sdělení slz, prosbě o lásku i jasném „Nem nyitom ki – Neotevřu!“ a Judita ve vypjatém poznání vzdechů – „A te várad! To byl tvůj hrad!“, kdy si pohrává s temnou barvou svého hlasu stejně jako se suverénními výškami. Její opakovaný šepot žárlivosti a despektu – „Jaj, szebb nálam, dúsabb nálam! Krásnější je, nežli já jsem“ – je nezapomenutelný. Česká filharmonie v nejlepší prezentaci.

Nahoru | Obsah