Hudební Rozhledy

Chuhei Iwasaki

Ivana Bažantová Jandová | 07/18 |Pražské jaro

Debutant letošního ročníku Chuhei Iwasaki

S myšlenkou podporovat mladé dirigenty a dát jim šanci uvést se na mezinárodním fóru přišel před čtyřmi lety dirigent Jiří Bělohlávek. 30. května se tak ve Smetanově síni Obecního domu měli možnost představit dva sympatičtí mladí muži. Dirigent Chuhei Iwasaki, jenž se z obdivu k české kultuře a jejímu současnému výkonnému umění usadil v Čechách, a klavírista Marek Kozák, stávající student AMU, laureát soutěže Pražského jara a vítěz Evropské mezinárodní soutěže v Brémách (bohatě obsazované nadějnými ruskými klavíristy). Spolu s Filharmonií Hradce Králové, jejíž je toto již třetí vystoupení na festivalu PJ od roku 2010, přednesli skladby výhradně českých autorů.

Jako vstupní skladba zazněla čtyřvětá Hudba pro Prahu 1968, mimořádné dílo nedávno zesnulého Karla Husy, autorská verze pro velké symfonické obsazení. Chuhei Iwasaki vedl orchestr pevnou rukou, jeho technika obsahuje bohatou škálu gest od velmi rozmáchlých a ostře čitelných i s výskoky až po jemná a vláčná. Ta také byla zcela účelně používána. Myšlenkové apely ve skladbě, ať husitského chorálu, zvonů, gradací a jejich zlomů či ztišených nebo vnitřně úzkostných ploch dokázal orchestru sdělit v jasných rytmických i tektonických konturách a skutečně orchestr vést. Druhá skladba Koncert pro klavír a orchestr č. 2 Pavla Bořkovce si našla po dlouhých desetiletích opět cestu na pódium. Krásu a pestrost mnoha motivů, hloubku a barevnost v neotřelých Bořkovcových stylizacích, které jsou neustále v pohybu nebo si i laškovně hrají, přednesl mimořádně soustředěným, vnějškově neokázalým a naprosto jistým způsobem Marek Kozák. Klavírní part není postaven jen na sólových hybných partiích, na mnoha místech je v symbióze či v dialogu s orchestrem. Tento proměnlivý život je velmi pou-tavý a oba mladí umělci spolu s orchestrem (občas intonační nečistoty) jej interpretovali skvěle, zvláště barevnost druhé věty a skvěle pointovanou větu třetí. Přídavkem byla Smetanova Poetická polka č. 2. Po přestávce zazněla Symfonie č. 5 F dur, op. 76 Antonína Dvořáka. Ve srovnání s první půlí to byla hudba elegantní, i jásavá, s drobnými interpretačními nesrovnalostmi, poslední věta měla tah, i když je dosti rozměrná.

Nahoru | Obsah