Hudební Rozhledy

Gardiner dokonalý až příliš

Helena Havlíková | 07/18 |Pražské jaro

Vystoupení souborů Monteverdi Choir a English Baroque Soloists s jejich legendárním zakladatelem a vedoucím Johnem Eliotem Gardinerem aspirovalo na jeden z vrcholů letošního ročníku Pražského jara (17. 5. 2018, Dvořákova síň). Vždyť tato respektovaná uskupení, jejichž interpretace renesanční a barokní hudby se stala referenčním vzorem od počátku revitalizace dobové interpretační praxe v 60., resp. 70. letech minulého století na mnoho desetiletí, se podařilo pro festival získat po dlouhých osmi letech od jejich prvního koncertu v roce 2010, tehdy s Bachovou mší h moll.

I tentokrát byl na programu Johann Sebastian Bach – jeho čtyři kantáty ze skladatelova výmarského a především lipského období: Bděte! Modlete se! Modlete se! Bděte!, BWV 70 (1723), Pláč, nářek, starosti, pochyby, BWV 12 (1714), Ježíš spí, v co doufat mám?, BWV 81 (1724) a Probuďte se, hlas nás volá, BWV 140 (1731). Pražský koncert se tak stal součástí velkého turné Bach Cantata Ring, kterým Monteverdi Choir i English Baroque Soloists pod Gardinerovým vedením volně navazují na mimořádný projekt Bach Cantata Pilgrimage, kdy v roce 2000 u příležitosti 450. výročí skladatelovy smrti soubory uvedly napříč Evropou i USA všech jeho 198 dochovaných duchovních kantát, tedy žánr, který Bach sám považoval ve své kompoziční tvorbě za klíčový a kterému se systematicky věnoval.
Tato „genealogie“ pražskojarního koncertu i Gardinerovo bachovské studium, jak ho vtělil do své knihy Music in the Castle of Heaven: A Portrait of Johann Sebastian Bach, bez jakékoli pochyby dokládá, že soubory mají právě kantátový žánr tohoto geniálního završitele barokní hudby hluboce zažitý. Kantáty zazněly vypracované do sebemenšího detailu vyjádření obsahu barvitého básnického textu i hudby nejen ve zpěvu, ale i v orchestru, obsazenému ve smyčcových nástrojích spíše hutněji s patero prvními houslemi, čtvero druhými a čtyřmi violami, dvěma violoncelly a jedním kontrabasem. Jak je pro interpretaci barokních kantát typické, sólové části zpívali členové Sboru Monteverdi štíhlými, rovnými, příjemnými hlasy a perfektní deklamací. Naprostou samozřejmostí byla přesná souhra ve frázování s nádhernými „počkáty“, zachycení každého záchvěvu emoce pláče, nářku, starosti, hněvu, smutku, toužení, radosti, pokory nebo oslavných aleluja. Orchestr zprostředkoval zvukomalebné efekty vln, bouře, světla.
Publikum ve zcela vyprodaném Rudolfinu odměnilo vystoupení Gardinerových svěřenců bouřlivým potleskem. Jenže zejména ve srovnání s energií, kterou večer předtím bylo nabité vystoupení vokálního souboru Neue Vocalsolisten Stuttgart, jako by to vycizelované provedení bylo dokonalé až příliš a ideál vzoru překryl muzikantskou vášeň.

Nahoru | Obsah