Hudební Rozhledy

Neue Vocalsolisten Stuttgart navodili až pocit transu

Helena Havlíková | 07/18 |Pražské jaro

Bas Wiegers, který řídil skvělý  rakouský soubor Klangforum Wien

Soubor Neue Vocalsolisten Stuttgart, který na Pražském jaru vystoupil letos poprvé (16. 5. 2018), známe u nás už z jeho loňského vystoupení v rámci Ostravských dnů soudobé hudby. Už tehdy naprosto uchvátil. A to i při porovnání s podobnými vokálními uskupeními jako jsou například britské soubory Hilliard Ensemble, The King‘s Singers nebo americký Chanticleer.
Neue Vocalsolisten patří k těm osvědčeným a zavedeným souborům – působí už 34 let a pod vedením Andrease Fischera s úspěchy vystupují zejména na prestižních festivalech soudobé hudby.

Každý rok uvedou v premiérách na dvacet současných kompozic, které vznikají většinou přímo pro ně. Základní složení tvoří vokální septet s rozsahem od vysokého koloraturního sopránu Johanny Zimmer přes kontratenor Daniela Glogera po profondní bas Andrease Fischera.
Ve spolupráci se soudobými skladateli Neue Vocalsolisten objevují nové zvukové možnosti a kombinace lidských hlasů – nejen zpěvu, ale i šepotu, pískotu, vzdychání. Ty možnosti jsou nekonečné a fascinující. Soubor vyniká úžasnou sezpívaností, rozpětím dynamiky, perfektní vokální technikou všech členů a až neuvěřitelnou intonační přesností v mikrointervalech, v „krkolomných“ hlasových skocích i příkrých souzvucích, v polyfonně traktovaném předivu linií i ve zvukových clusterech s homofonní sazbou nebo v rytmicky komplikovaném sprechgesangu. K jeho vyjadřovacím „nástrojům“ ovšem patří i chrčení, šepot, brebentění, štěbetání, brumendo nebo luskání prsty.
Na Pražském jaru první část jejich koncertu vyplnilo – podobně jako loni v Ostravě – Dvanáct madrigalů Salvatora Sciarrina. Tohoto italského skladatele, u kterého si objednávají díla významné festivaly a operní divadla i orchestry, u nás známe díky ostravskému festivalu soudobé opery NODO /New Opera Days Ostrava/: na jeho prvním ročníku byly uvedeny dvě Sciarrinovy opery – La porta della lege / Dveře zákona podle Franze Kafky a Infinito negro. Dvanáct madrigalů je dílo na dvakrát odlišně zhudebněné texty šestice japonských haiku Matsua Bašóa ze 17. století preparovaných do útržků slov, slabik, hlásek s křehkým zvukovým tušením přírodní lyriky spjaté s vlnami, větrem, sluncem, skalami, cikádami nebo skřivanem. Neue Vocalsolisten dali tomuto rozsáhlému dílu takový tah a napětí, že čtyřicet minut uteklo jako voda.

Druhou část večera zahájila kompozice o generaci mladšího italského skladatele Giovanniho Bertelliho Le premier jour. Důležitou zvukovou součástí této skladby je šustot obracených stránek partů, které interpreti při provedení vehementně na pultech před sebou otáčejí. Bertelli se totiž inspiroval Codexem Seraphinianus Luigiho Serfaniho psaném v nesrozumitelném jazyce. Snaží se navodit pocit dítěte nebo člověka, který si prohlíží knihu, ale nedokáže ji přečíst a jen tuší, že ty znaky mohou mít nějaký význam. Jen na několika málo místech zhruba dvacetiminutové skladby se „mihne“ francouzský text, například v šepotu – „C’est très jolie – Je to překrásné“. A bylo to skutečně přenádherné – Bertelli a Neue Vocalsolisten otevřeli prostor pro fantazii asociací, které vyvolávala jeho hudba. Navodili pocit jakéhosi záhadna, až transu. Večer zakončily Tři milostné písně rakouského skladatele Georga Friedricha Haase se smířlivým vyústěním do jemně něžného unisona v pianissimu. V kontextu celého koncertu to bylo vlastně nejtradičnější dílo. Při loňském ostravském vystoupení souboru Neue Vocalsolisten bylo vyústění koncertu mnohem zajímavější – koncert tehdy završila kompozice Lidé, slyšte Karlheinze Stockhausena s tajemnou kosmologií nekonečně mnoha konstelací věčných galaxií. Ale i tak bylo vystoupení souboru Neue Vocalsolisten na Pražském jaru mimořádným zážitkem, který umocnil i prostor kostela sv. Františka v rámci Anežského kláštera.

Nahoru | Obsah