Hudební Rozhledy

Klangforum Wien

Julius Hůlek | 09/18 |Pražské jaro

Progresivním proudům hudby novodobé, včetně těch současných, věnuje dramaturgie festivalu PJ pozornost z hlediska jak kompozičního, tak interpretačního. Letos to doložil koncert rakouského souboru či sdružení Klangforum Wien (21. 5.) ve stylově adekvátním prostředí Studia Hrdinů holešovického Veletržního paláce. Základem souboru založeného 1985 je 24 hudebníků z deseti evropských zemí. Za dobu své existence si těleso vydobylo stabilně prestižní místo na poli novodobého hudebně tvůrčího dění, takže se k němu váže pozornost význačných skladatelů současnosti, některým je tvůrčí požadavek souborem přímo zadáván. Během své existence soubor premiéroval na půl tisíce nových děl, vystoupil zhruba na 2000 koncertech uskutečněných na předních světových pódiích a jeho diskografie čítá asi 70 CD titulů.

Autorem úvodní skladby je respektovaný německý skladatel a dirigent Enno Poppe (1969), přičemž jde o první část šestidílného cyklu Speicher psaného v letech 2008 až 2015 a autor pro ni vytvořil vlastní třičtvrtětónový systém. Jak název napovídá (německé Speicher znamená skladiště, sklad, k němuž má blízko počeštělý tvar „špejchar“), měli bychom tu počítat jak s uspořádaným systémem, tak s chaosem. Na počátku kompozice Speicher I z relativně početného aparátu různých nástrojů „vystřelovaly“ fragmentární glosy pojící se s pazvuky a glissandy smyčců. Proud hudby mj. nárůstem melodičnosti nabýval na dějovosti, sílil vzruch a gradace, sdělení se stávalo určitějším, některé krkolomně pojaté individuální party paradoxně přinesly jisté prosvětlení. Kumulace akordických disonancí vyústila v rozměrnější plástve akordů s následným rozpadem do drobnějších struktur (podobně jako na začátku) a přesvědčivě uzavřený, poutavý celek dynamicky vyzněl do ztracena. Také Luboš Mrkvička (1978), na pražské AMU byl žákem Milana Slavického, píše své kompozice ve volných cyklech, avšak nadepsaných písmeny velké abecedy. Uvedení jeho For Large Ensemble, Part D, v rámci daného cyklu v pořadí čtvrté, zatím poslední části, bylo zároveň světovou premiérou skladby napsané na objednávku Pražského jara. Mrkvičkova skladba už na začátku exponovala vzrušenější atmosféru a také transparentnější sdělení v živějším tempu a výrazovém spádu. Pořád bylo – a zaujatě – co sledovat. Patrněji se tu uplatnila polyfonie, mj. na pozadí kompaktních ploch žesťů též se stylizovaně fanfárovými a minimalistickými postupy v strukturované koncentraci a kumulaci napětí, to vše se v nepřerývané kontinuitě rozvinulo do rozsáhlé, mnohotvárné plochy. Umocněnou dějovost celku jsme si uvědomovali i díky rozpoznání určitých modelů, svým způsobem fungujících jako orientační opory.
Časově rozsáhlá Monadologie XII rakouského autora Bernharda Langa (1957) je rovněž odpovídající částí cyklického celku skladeb, tentokrát částí závěrečnou. Autor má nejen skladatelské, ale i filozofické školení a ve své tvorbě kreativně uplatňuje či adaptuje postupy odjinud, tedy jak z oblasti hudební, tak nehudební, například včetně filmu. Na rozdíl od předchozích dvou skladeb, určených rozměrnějšímu provozovacímu aparátu, zde použil jen několik nástrojů – akordeon, lesní roh, pozoun, kontrabas, klavír – doplněných dvěma sadami bicích a sólisticky klarinetem (Olivier Vivares, Francie), saxofonem (Gerald Preinfalk, Rakousko) a trubkou (Anders Nyqvist, Švédsko). Rozsáhlá třívětá kompozice plynula v podstatě jednolitým proudem, i když zřetelně děleným do kratších úseků, v rámci sebe samých poměrně stejnorodě koncipovaných. Ze sólových nástrojů se zpočátku nenápadně prosazoval saxofon, výraznější byla role trubky a zvýznamnělou virtuozitou se vyznačoval part klarinetu. Hojně se tu pracuje s rafinovaně zjevnou monotónností, též s krátkými útvary, které bychom mohli chápat jako nápěvky, rozpoznatelné byly náznaky quasijazzové stylizace a v závěru skladby převážila gradační naléhavost ústící do extáze přímo šamanské. Přesvědčivý a brilantně zvládnutý výkon rakouského souboru v Praze padl na úrodnou půdu. Očividně měl na tom též zásluhu z Nizozemí pocházející dirigent Bas Wiegers, jenž celý ten komplikovaný kolos soudobé hudby beze stopy únavy a s neutuchajícím nadšením řídil.

Nahoru | Obsah