Hudební Rozhledy

Quintette Moraguès

Julius Hůlek | 09/18 |Pražské jaro

Třetí z víkendové řady (18. – 20. 5.) devíti komorních koncertů, rozdělených do pěti bloků, náležel francouzskému dechovému kvintetu Quintette Moraguès (19. 5., VKH II, Anežský klášter), které působí již od roku 1980 a jehož členy jsou hráči předních pařížských orchestrů a také významní pedagogové – Michel Moraguès (flétna), David Walter (hoboj), Pascal Moraguès (klarinet), Giorgio Mandolesi (fagot), Pierre Moraguès (lesní roh). Kromě jedenkrát obměněného postu fagotu kolektiv působí v původním složení.

Výraznou osobností tu je hobojista a skladatel D. Walter (1958), mj. v hobojové soutěži PJ 1981 získal druhou cenu, když první nebyla udělena, který je autorem mistrných aranží pro dechové kvinteto několika stovek skladeb původně určených jinému obsazení, z nichž mnohé jsou trvalou součástí repertoáru hostujícího kvinteta. Právě toto nevšední specifikum jsme mohli tentokrát posoudit, zvláště když dvě ze tří skladeb programu, navíc v originále žánrově charakteristické a známé, byly psány pro smyčcové kvarteto. Tato okolnost mohla být magnetem pro návštěvníky i otazníkem pomyslně se vznášejícím nad pojednávaným koncertem, respektive nad „novotvary“, které tu mají zaznít.
Začátek takto upraveného Smyčcového kvartetu D dur, op. 20/4 (Hob. III:34) Josepha Hydna upoutal barevně zvláštním souzvukem flétny a hoboje, perfektní souhrou vycházející z nepolevujícího, soustavného, vzájemně citlivého kontaktu a koordinace jednotlivých hráčů. Důsledkem byl odlehčený výraz, provázející ostatně koncert jako celek. Témbr lesního rohu dobarvil naprosto přirozenou a také logickou asociaci s klasicistním žánrem divertimenta dechových harmonií. Druhá věta v individuálním sólování odhalila osobitý podíl zejména klarinetového, ale také hobojového a fagotového partu. Po zemitém Menuetu se v závěrečné větě opět zaleskly individuální virtuózní pasáže, přitom však byly splněny nároky kompaktního zvukového obrazu včetně dynamiky a uměřeně dramatického výrazu. Obsahový posun dosažený úpravou byl – též vzhledem k žánrové univerzalitě klasicistního stylu – naprosto přesvědčivý. To, že jednotliví hráči jsou nejen znamenitými interprety komorní hudby, ale i jednoznačnými sólisty, demonstrovaly Trois pièces brèves jednoho z protagonistů pařížské moderny v meziválečném období, Jacquesa Iberta. Jednoznačně proto vyzněly především virtuózní stylizace jednotlivých partů, namnoze naplňující efekt „prskavky“, ale zároveň prodchnutých jejich individualizací v polyfonním proplétání, ve figuracích, přiznávkách a vůbec temperamentním, živém dění, též poté, co začátek závěrečné části byl překvapivě předznamenán poněkud tajuplnou atmosférou. Zvláště zvědavě bylo očekáváno, jak vyzní úprava Smyčcového kvartetu F dur, op. 96 „Amerického“ Antonína Dvořáka. Teprve zde jsme si mohli plně uvědomit charakter a míru významového posunu mezi původním artefaktem a jeho novou verzí. Každopádně z podaného výkonu bylo po výrazové stránce evidentní, že interpreti jsou se stylovostí originálu dostatečně obeznámeni. První věta nabyla výraznějšího pastorálního rázu (dechy!) s maximální procítěností. Intenzita odlišné specifičnosti, jakou přináší úprava, byla ještě patrnější ve volné větě druhé, ale tato tendence se poněkud zmírnila ve třetí větě. Souhrnně v obou případech oceníme čistotu souzvuků, umocněnou melodičnost frází, včetně detailních odstínů. Estetickou účinnost úpravy, původní tvar přijatelně ozvláštňující, v žádném případě však rušivě nenarušující, potvrdila věta finální v poněkud ostřejším tempu. Myslím, že Dvořák by ocenil perfekcionismus i výrazovou invenci těch, kteří se takto zmocnili jeho díla.

Nahoru | Obsah