Hudební Rozhledy

A opět Julian Rachlin

Vít Roubíček | 07/18 |Pražské jaro

Spanilá jízda Juliana Rachlina, 44letého Vídeňana s litevskou krví a rezidenčního umělce letošního PJ, pokračovala 21. 5. ve Dvořákově síni pořadem, jenž sliboval nadčasové parametry. Řekněme si rovnou, že velká očekávání se naplnila a kdo z příznivců komorní hudby si udělal čas na koncert klavírního kvarteta s primáriem Julianem Rachlinem, Kanaďankou Sarah McElravyovou u pultu violy, ruským violoncellistou Borisem Andrianovem a izraelským klavíristou Itamarem Golanem, Rachlinovým stálým doprovázečem, neprohloupil.

Hned od prvních tónů Mozartova Klavírního kvartetu č. 2, KV 493, bylo zřejmé, že ad hoc sestavený soubor ze špičkových sólistů s mezinárodní komorní zkušeností disponuje ojedinělou zvukovou kulturou, nesmírně širokým dynamickým ambitem a technickými a výrazovými schopnostmi, které se vymykají profesionálnímu průměru. Jakmile se zahřáli na provozní teplotu a setřásli rozechvění (violistka tu a tam pod tónem, klavírista se ocital v tempovém neklidu, Mozart mu celkově nesedl navzdory vší empatičnosti ani tónově, našel se až v samém závěru, a pak to stálo za to, získal jiskru a srovnal se s uplývajícím časem), hráli stejně, jak Mozart komponoval, tedy naprosto přirozeně, bez laciných efektů, rozdávajíce radost. Rozvinul se hudební dialog čtyř duchaplných přátel, kteří si mají co říci a neskáčou si do řeči.
Komorní útvary s klavírem (tria, kvartety, kvintety) jsou psány tak, že většina „těžké práce“ padne na nebohého pianistu. V případě Dvořákovy hudby to mají klavíristé o to těžší, že Dvořák klavíru moc nerozuměl a jeho stylizace jsou sice obtížné, ale zato nástrojově nevděčné a ne vždy efektní. Pochvalme Itamara Golana, jenž se po nevýrazném Mozartovi chopil hudebního žezla a v obou dalších skladbách exceloval, byl přesvědčivý, přesný, citlivý, tvořil skvělou protiváhu smyčcové sekci a jeho měkký, plný tón nepůsobil v celkovém zvuku ani trochu cizorodě. O století mladší emoce Dvořákova Klavírního kvartetu č. 2, op. 87, souboru slušely. Kvartetisté se mazlili s detaily, využívali pestrý modulační plán a gradace budovali neplýtvavě, nevystříleli si dynamický prach dřív, než museli. Posluchači přestávali vnímat to, jak to „dělají“, jen vnímali dokonalé tvary a lahodné zvukové souvislosti. Dvořák je nepřekonatelný mistr v tom, zaměstnat všechny hlasy tak, aby je hra bavila, a „Rachlinovci“ na to přistoupili. Pikantní rafinovanost Dvořákovy dikce (čím dál méně chápu Nejedlého plky o Dvořákově prostotě) umocnili dokonalostí, pro niž chybějí slova. Málokterý stabilní soubor bez sekundisty, umlácený denní kvartetní rutinou, by byl s to jejich výkon napodobit.

Když jsem si v rámci přípravy na koncert pouštěl Brahmsův Klavírní kvartet č. 2, op. 26, sáhl jsem po Richterovi a Borodinově kvartetu. Trochu jsem se bál srovnání, a navíc poměřování Dvořáka s pověstně limitovanou Brahmsovou primární invencí. Rachlinovci mi ale vyrazili dech. Nejenže legendárním „Richterovcům“ nezůstali nic dlužni, ale Bramsovu „slabinu“ kompenzovali elektrizujícím nasazením, které povýšilo Brahmsovu tektonickou invenci (z malých obyčejných cihliček postavena vysoká pevná, a kupodivu krásná zeď) na přednost, a jeho vesměs nechytlavé, nezpívatelné, stručné motivy skrze skladatelovu geniální tematickou práci (augmentace, diminuce, imitace etc.) učinili zářivou pointou interpretace. Inu, byli jsme svědky požehnaného uměleckého výkonu, hudebníci nás sugestivitou svého výrazu vtáhli do děje a posílali do sálu tolik energie, že v průměrném podání umrtvující hudba (50minutová nejdelší Brahmsova komorní skladba) povstala z popela celodenní posluchačské únavy a vyprávěla nám neuvěřitelné příběhy, jež měly jedinou slabinu: že musejí skončit. Čtyři skvostní sólisté vyrobili událost komorní sezony a jakkoli v poslední době nesnáším inflační standing ovation, tentokrát jsem se vymrštil jako na pérku.

Nahoru | Obsah