Hudební Rozhledy

Závěr jako oslava 100. výročí vzniku Československa

Helena Havlíková | 07/18 |Pražské jaro

James Judd řídil závěrečný koncert, věnovaný 100. výročí  vzniku Československa

Přehršle letošních nejen „osmičkových“ výročí, kterou se dramaturgie Pražského jara snažila vměstnat do svého programu, se promítla i do závěrečného festivalového koncertu (3. 6. 2018, Smetanova síň) výběrem skladeb i interpretů. Jeho hlavní linkou byl slovensko-český akcent, který předznamenaly i hymny – s výmluvnou pomlčkovou pauzou mezi tou českou a slovenskou, nyní již se dvěma slokami. A Suchoňův nářek nad bídou a ponižováním slovenského národa ve 30. letech minulého století netřeba vztahovat ke kritice uspořádání československého státu.

Slovenská filharmonie přijela se svým současným šéfdirigentem Jamesem Juddem, charismatickým a zkušeným sedmdesátníkem. Dominantní skladbu večera, půlhodinovou kantátu Eugena Suchoně Žalm zeme podkarpatskej, op. 12, zarámovala kompozicemi českých skladatelů. Koncert otevřela romanticky zvrásněná předehra Zdeňka Fibicha Komenský, op. 34 z roku 1892 s patřičným oslavným patosem a vyústěním do apoteózy ukotvené v chorálové melodii Komenského amsterdamského Kancionálu. Po přestávce jej završila Janáčkova Sinfonietta s leskem žesťových fanfár, na jejíž interpretaci zaujalo zejména vypracování dynamiky v rámci frází.
Suchoňův Žalm z roku 1938 na báseň Jaroslava Zatloukala přeloženou do slovenštiny je považován za vrcholné dílo raného období tohoto zakladatele slovenské moderní hudby. Už v tomto díle se projevil jako mistr skladatelského umění a syntetik vlivů slovenské lidové hudby a kompozičních technik navazující na pozdní romantismus, v tomto případě s obohacením o modální východiska pro zdůraznění starodávných kořenů svého národa. Provedení Slovenské filharmonie, Slovenského filharmonického sboru vedeného Jozefem Chabroněm a tenoristy Jana Vacíka postihlo soudržnost kantáty jako třívěté vokální symfonie s expresivitou při vyjádření tragiky smutku, tíhy beznaděje a umdlévající zmučenosti po úvodním dramatickém výkřiku „Zem!“ v protikladu ke krásám slovenské země a s vyústěním do hrdého vzdoru a víry ve slavnostním fff, že uplakaná krása se probudí z mrákot. Vyzdvihnout zaslouží především Vacíkův výkon v rozsáhlém a vypjatém tenorovém sólu. Nejen díky vynikající deklamaci, kdy mu (na rozdíl například od všech sólistů pražskojarního uvedení Dvořákových Svatebních košil – Evy Hornyákové, Richarda Samka a Adama Plachetky) bylo ve Smetanově síni i ve slovenštině rozumět každé slovo. Jeho kovový a zároveň měkký tenor se krásně nesl nad orchestrem i v plně rozehraném fortissimu.
Pražské jaro je svátek nejen hudební, ale také kulturní a společenský, jak ho v dřívějších letech chápali i prezidenti republiky, i když právě vážná hudba většinou nepatřila k jejich osobním zálibám. A svou účastí posilovali význam kultury v dnešní materialisticky shrbené době. Miloš Zeman si však ani na česko-slovenské ukončení Pražského jara čas nenašel. Třeba na takové koncerty jeho přívrženci nechodí – ale vlastně ani ty už po svém znovuzvolení nepotřebuje.

Nahoru | Obsah