Hudební Rozhledy

Loučení s Andreasem Sebastianem Weiserem

Jan Hocek | 11/18 |Mimo lesk festivalu

Ve středu 23. 5., kdy ve svém sále vystoupila Filharmonie Hradec Králové, to byl vskutku mimořádný koncert! S tímto tělesem se totiž loučil Andreas Sebastian Weiser v roli šéfdirigenta. S vůdčí taktovkou stál v čele orchestru od roku 2012, ale působil v něm již o šest let dříve. Od třetího ročníku jedinečného festivalu zahraniční soudobé orchestrální hudby Hudební fórum, tedy posledních deset let, byl zásadní osobností, jež se zasloužila o kvalitní provedení a propagaci této nerentabilní hudby (řečeno s básníkem Hrabětem).

Abonentní koncert v rámci Velkého symfonického cyklu dostal vpravdě symbolický název: Prorockým jazykem věrozvěstů. V letošním roce, kdy naše republika slaví 100 let vzniku, zazněla díla významně spjatá s naším sebeurčením a duchovním zakotvením. Koncert otevřela Meditace na staročeský chorál Svatý Václave pro smyčcový orchestr, op. 35a, již zkomponoval Josef Suk po vypuknutí první světové války jako protiváhu rakouské hymny. Královéhradecké smyčce hrály s patřičným ponorem a vzletností, s přelévavými dynamickými proměnami, zároveň však s naléhavostí. V této souvislosti bych rád dodal, že smyčce tohoto tělesa vyzrály k živoucí formě dokonalosti, která umožňuje jakékoliv emotivní, ideové a narativní vyjádření; doslova tlukoucím srdcem tu byla pak sekce kontrabasů, jejichž hra mnou prostupovala a směrovala k dalším vjemům. V případě následující dvojice ze Smetanova cyklu symfonických básní Má vlast, kterými byly „Tábor“ a „Blaník“, jež propojuje motiv husitského chorálu, pak Filharmonie již zněla v plné zbroji. Jako již tradičně hřměly plnokrevné žestě, které považuji za jedny z nejlepších u nás. Ovšem celý orchestr pod přesnou, ráznou a zároveň procítěnou taktovkou šéfdirigenta Weisera podal vyrovnaný výkon a já si naplno uvědomil, nakolik byl Smetana moderní, a to nejen onou programovostí. Teď již vím, že nikoli náhodou považoval novátor Schönberg třeba Smetanův Smyčcový kvartet „Z mého života“ za předzvěst moderní hudby 20. století. A Filharmonie Hradec Králové oba symfonické kusy také tak pojala.
Po přestávce ovšem zcela zaplněný sál rozpálila i omámila (a to doslova!) Janáčkova Glagolská mše pro sóla, smíšený sbor, varhany a orchestr na staroslověnský text, a to definitivní verze z roku 1928. A tady se modernost ve smyslu soudobost v hudbě naplnila beze zbytku. Bylo zásluhou Filharmonie Hradec Králové pod poslední šéfdirigentskou taktovkou Andrease Sebastiana Weisera, že toto mistrovské dílo neslo všechny janáčkovské rysy, čímž byla ještě více zvýrazněna jeho revolučnost. O Janáčkovi se mluví jako o tvůrčím solitérovi; netuším, nakolik znal začínající Schönbergovy, Webernovy či Bergovy experimenty s hudební formou a instrumentací, ale jsem si jist, že hudbu Charlese Ivese, a tím méně Edgara Varéseho, neznal určitě. A přesto z Glagolské mše, zvláště pak v úvodní části, byla estetika zmíněných skladatelů slyšet. Za tohle před panem šéfdirigentem smekám, protože tak nesnadné pojetí dokázal vtisknout i svému orchestru. Poté se vzrušujícím způsobem v těchto revolučních intencích střetávala instrumentální složka s vokální, což způsobovalo metamorfózu očekávaného hudebního monolitu v mnohdy až brutální magmatický proud, z něhož stříkaly emoce. Taková byla hned druhá část (Gospodi pomiluj), včetně sopránového partu výtečné Pavly Vykopalové a místy až sborové hysterie Kühnova smíšeného sboru. V dalších částech se střídala emocionální vyostřenost s projasněnými, oslavnými, niternými a veskrze lahodnými pasážemi, což vytvářelo obrovské napětí, a Janáčkova hudba tak tížila, drtila, smýkala i hladila. Oblý alt Jany Sýkorové působil jako protipól dravého sopránu Vykopalové, tenorista Tomáš Juhás zprvu nastupoval nejistě, ale posléze se rozezpíval k vynikajícímu výkonu, což mohl prokázat v dialozích se sborem, v případě Kühnovců již tradičně naléhavě hutným a nekolísavým. Moc se mi líbil bas Jiřího Sulženka, jenž dodal Glagolské mši onen nepostradatelný pravoslavný esprit. Nezklamal ani Václav Metoděj Uhlíř, jehož varhany nepřebíjely orchestr ani sbor, a byly tak rozpuštěny v celkovém zvuku, aby pak před finále (Intrada) vyšlehly v úchvatném sólu.
Bouřlivý potlesk ve stoje, v současnosti tolik nadužívaný, byl navýsost zasloužený. Královéhradecké publikum ocenilo tak nejen strhující výkon domácího symfonického tělesa, ale rozloučilo se i s nezapomenutelným šéfdirigentem.

Nahoru | Obsah