Hudební Rozhledy

Parsifal s Čechy v Saské Kamenici

Pavel Horník | 11/18 |Zahraničí

�omas Mohr (Parsifal) a Kateřina Hebelková (Kundry)

Operní dům v Saské Kamenici (Chemnitz), kterému se též říká saský Bayreuth díky častému uvádění děl Richarda Wagnera, má ve svém repertoáru též Wagnerova Parsifala. Současná inscenace převzatá z Darmstadtu (premiéra 2008) byla na chemnitzském jevišti poprvé provedena roku 2015. Od té doby se hraje každý rok dvakrát a samozřejmě vždy i na Velký pátek o Velikonocích.

Inscenaci připravil anglický režisér John Dew, jenž se ve svém pojetí snažil spíše o osvětlení vnitřních vztahů mezi postavami díla, které se snažil zbavit mýtů, a o podrobnější modernější výklad náboženské filozofie. Po krátkém, ale nádherném hudebním úvodu výtečně hrající Filharmonie Roberta Schumanna vedené hudebním ředitelem divadla, španělským dirigentem Guilermem Garcíou Calvem, který citově velmi s Wagnerovou hudbou souzní (konec konců nastudoval letos ve zdejším divadle již dva díly Wagnerova Ringu a celý Prsten již dříve ve španělském Bilbau), se ocitáme ve scénicky (José Manuel Vásquez) poměrně strohém prostoru prvního dějství, dle libreta v posvátném háji pod horou Montsalvat. Přes celou šíři jeviště je umístěn dlouhý stůl, jehož čelní stěna je zdobena plastickým nápisem se jmény církevních učitelů Augustina, Jeronýma, Gregoria a Spinozy. Na scéně se postupně objevují prakticky všichni protagonisté. Rytíř Gurnemanz zpívaný měkkým basem na vynikající úrovni členem souboru mladým Magnusem Piontekem, těžce nemocný král Amfortas ve ztvárnění gruzínského barytonisty Michaela Bachtadzeho, který přesvědčil svým pěkně posazeným barytonem (ale v celkovém pojetí role působil poněkud matně) a v krátkém výstupu Amfortasův otec Titurel v podání Andrého Eckerta, jenž se zaskvěl sonorním basem. Povětšinu děje je přítomna různě se schovávající a vše pozorující v arabském oděvu oblečená půvabná Kundry (Kateřina Hebelková), která přináší léčivý balzám na věčně krvácející Amfortasovy rány, způsobené čarodějem Klingsorem. Ten poranil Amfortase, zmocnil se posvátného kopí a založil kouzelnou zahradu, kde žijí krásné dívky, které mají svádět rytíře Grálu. Lidé královy družiny přinášejí šípem zabitou posvátnou labuť a posléze přivedou též neznámého muže, který tento čin vykonal. Ano, je to Parsifal v podání Thomase Mohra, hlasově dobře disponovaného wagnerovského tenoristy s pevnými a znělými výškami, ale již ne zrovna mladistvě vyhlížejícího. Gurnemanz doufá, že tento bloud a čistý člověk, který vlastně ani neví, kdo je, bude zachráncem idejí řádu Svatého grálu, a proto jej přivádí na hrad, kde se má konat posvátný obřad. Scéna se mění, z pozadí jeviště vyjíždí velká plocha kruhu lemovaného po obvodu svítícími kopími a ve středu umístěnou mísou s krví Kristovou. Shora se pak nad jeviště sklápí obrovský kříž s postavou Krista, inspirovaný slavným obrazem Salvadora Dalího. Početný sbor rytířů výborně zpívá krásný doprovodný chorál. Leč Parsifal, bohužel, nic nechápe, a je proto Gurnemanzem jako nepoužitelný ke svatému úkolu odveden pryč.
Po pauze se pak dostáváme do druhého dějství a na jevišti spatřujeme obrovskou otevřenou potištěnou knihu, šikmo položenou nad umístěným nápisem se jmény filozofů Voltaira, Niet-zscheho, Marxe a Spinozy. Je to v poněkud netradičním ztvárnění pojatá kouzelná zahrada čaroděje Klingsora, který se zmocnil vzácného kopí a přichází namaskovaný do podoby filozofa Friedricha Nietzscheho. Krásně znělý kovový tón v úvodním „Die Zeit ist da…“ patřil jeho představiteli Martinu Bártovi. Zpoza listů knihy vylézá Kundry – Kateřina Hebelková v bílých, jako v knize černým textem potištěných šatech. Klingsor se ji snaží donutit, aby Parsifala svedla, a tím se zbavil svého nepřítele. V celé této výsostně dramatické a pěvecky nesmírně náročné scéně se oba naši umělci, obzvláště představitelka Kundry, svým dramatickým, ale přesto ohebným hlasem, představili v naprosto prvotřídní formě a právem by se tak mohli nazývat wagnerovskými pěvci. Později se snaží Parsifala svádět i tzv. květinové dívky, ale nakonec marně. V dalších hudebně velmi exponovaných výstupech Kundry a Parsifala jednoznačně opět ovládla pole Kateřina Hebelková, ale Thomas Mohr si též vedl znamenitě a bez znatelné únavy až do závěru dějství. Přichází očekávaná klíčová scéna, kdy se snaží Klingsor uloupeným kopím Parsifala zabít. Náhle se však setmí, zablýskne se a Klingsorem vržené kopí se nad Parsifalem, který jej zachytí, zastaví. Tím končí Klingsorova moc a jeho říše se rozpadá.

V posledním jednání se ocitáme v otevřeném prostoru v předjarní krajině znázorněné odtávajícím sněhem (jednoduše scénicky vymyšlený moment pomocí pomalu se svinujících a zmenšujících bílých látkových přehozů). Na scénu přichází neznámý rytíř v černém brnění se vzácným kopím v ruce. Gurnemanz v něm poznává Parsifala vracejícího se z cest. Kundry z něj snímá zbroj a vodou z jezírka mu omývá nohy, Gurnemanz, aby jej „očistil“, zase pokropí jeho hlavu. Parsifal pak křtí Kundry a všichni tři se odebírají do sálu hradu, kde se ve výši vznáší do bílého hávu zabalený kříž s Kristem. Zde právě na Velký pátek Amfortas s rytíři konají obřad nad zemřelým Titurelem. Tato scéna byla také jedním ze skvostů hudebního provedení, kde se projevil výborně sezpívaný rozšířený sbor vedený Stefanem Bilzem. Parsifal dotekem svého kopí Amfortase uzdravuje a nařizuje otevřít nádobu s krví Kristovou. Titurel ožívá a Parsifal se stává králem Svatého grálu. Z velkého kříže s Kristem závoj padá. Přes celou scénu se promítá Wagnerovo prohlášení o tom, že tam, kde se náboženství stává umělým, je vyhrazeno umění jádro náboženství zachránit. Slavnostní hra končí.
Následuje veliký aplaus publika a dlouhý hold všem umělcům, kterým se podařilo vytvořit představení na opravdu vysoké úrovni. Velikým kladem byla vyrovnaná pěvecká úroveň sólistů, kde nebylo slabšího článku. Obzvláště je třeba poděkovat těm našim, kteří zpívali poprvé ve dvou představeních, a přát jim další zahraniční úspěchy nejen ve wagnerovských rolích.

Chemnitz, Theater Chemnitz – Richard Wagner: Parsifal. Hudební nastudování Guilermo García Calvo, režie John Dew, scéna José Manuel Vásquez, sbormistr Stefan Bilz. Premiéra 1. 5. 2013, psáno z reprízy 29. 4. 2018.

Nahoru | Obsah