Hudební Rozhledy

Portréty velkých klavíristů 20. století a 21. století VIII

Boris Berezovskij

Ivana Bažantová Jandová | 11/18 |Studie, komentáře

Boris Berezovskij

Klavírista, umělec, virtuos, megahvězda. Postavou téměř těžký atlet. Jeho ruce jako by klávesy uchopovaly, měl je stále „v hrsti“, jen občas vylétnou od kláves, případně i celá paže odskočí téměř až nad hlavu, tělo se trochu trhne nebo nahne do strany, podobně jen hlava, jinak je patrné plné soustředění a klid těla, záda téměř rovná, oči z perspektivy dostatečné výšky kontrolují to nejnutnější, jindy jsou přivřené a umožňují korekci představy se zvukovou realitou. Prsty jsou spíše narovnané, patrný je obrovský rozsah mezi palcem a ukazováčkem s ostatními prsty. Trylky v pravé ruce perlí s použitím palce, ruce se přesouvají z polohy do polohy tím nejúspornějším pohybem.

Boris Berezovskij si vybudoval skvělou reputaci, jednak jako jeden z nejmocnějších pianistů–virtuosů současnosti, jednak jako hudebník nadaný jedinečným hudebním pohledem a velkou citlivostí. Svých možností je si plně vědom. Jeho cesta byla jen zdánlivě přímočará.
Boris Berezovskij se narodil na začátku roku 1969. Otec nebyl profesionální hudebník, ale hrál na trubku ve vojenské kapele v Moskvě. Byl to on, kdo se rozhodl poskytnout svému chlapci soukromé hudební vzdělání, když si všiml, že ve čtyřech letech byl jeho syn schopen spontánně reprodukovat na klavíru jakýkoliv rytmus nebo melodii. Po dvou letech základů mu našel soukromého učitele klavíru. Berezovskij se k tomu později vyjádřil: „Měl jsem velké štěstí, protože v oblasti hudebního vzdělávání je životně důležité se setkat se správnou osobou, tedy s člověkem schopným přizpůsobit se tomu nebo onomu okamžiku vašeho vývoje. Začal jsem mladý pod přísným dohledem velmi duchaplného muže jménem Alterman, který měl velmi malé ruce, a proto byl díky tvrdé práci a inteligenci nucen vyvinout pragmatickou techniku, která mu umožnila překonat tento handicap.“ Uvedený aspekt byl pro mladého adepta klavíru velice zásadní, přejal ho, i když sám takový problém nepoznal, neměl žádná omezení ve fyzické oblasti. Na Altermanovu radu byl doporučen na moskevskou konzervatoř do třídy Elisso Virsaladze. Svjatoslav Richter ji považoval za největší ženu pianistku své generace. „Vstoupit do její třídy bylo pro mne jako vstoupit do svazových ozbrojených sil. Její hra neznala žádnou chybu. Pochybnosti jí byly úplně cizí. Elisso si udržela železnou disciplínu!“ Tak popisuje Berezovskij její přístup. Nikdy si nestěžovat, nikdy se nevzdávat, zatnout zuby, pokračovat... Její třída musela být výkladní skříní pro Rudé náměstí. Byla toho smýšlení, že „klavírní školy mohou být dobré nebo špatné. Naše je velmi dobrá“. Borisovi dala chuť k úsilí, k úspěchu, a navíc většinu pevného technického základu, který ho dovedl k překonávání všech obtíží, vštípila mu úctu k notovému zápisu a stylu. Berezovskému přesto zůstaly smíšené pocity z roků této tvrdé práce. „Na konzervatoři se tehdy“, vzpomíná, „muselo vzdělávání držet stále věrně ducha strany: nebylo možné hrát příliš moderní skladatele či zástupce dekadentního buržoazního umění, které nemá stranické normy. Směl se hrát repertoár velmi standardní, neříkám nezajímavý, Beethoven a Schumann. Nebylo úniku. Vítězné mezinárodní akce byly konečným cílem, jediným cílem. SSSR musel vyrobit maximum vítězů. Moje práce s Elissou trvala čtyři roky. Neměla se mnou žádné slitování, ale výsledek byl velmi dobrý. Předtím, než mi bylo dvacet let, zvládl jsem všechno, co můžeme nazvat představitelnými obtížemi hry na klavír, Islamey a Čajkovského koncert. Moje technika byla hotová.“

Přišel čas zúčastnit se soutěží. V roce 1987 se stal laureátem soutěže v Leedsu (čtvrtý v pořadí, první cenu získal Rus Vladimir Ovčinikov), pak debutoval v následné sezoně v Londýně ve Wigmore Hall. V roce 1990, kdy se začala rozbíjet jednota komunistického bloku, získal zlatou medaili v soutěži Čajkovského v Moskvě. Cenu mu předávala Taťjana Nikolajeva (v porotě byla mj. Martha Argerich).
Pro nadějného klavíristu začala samostatná cesta již bez „průvodce“. Koncerty byly dobré i špatné, kritici chválili jeho energii, způsob, jak uměl nadchnout, ale sám si nebyl jistý, ani spokojený. Uvědomil si, že poslušně následoval příklad pedagogů, ale příliš málo rozvinul svou osobnost. Nová zkušenost byla pro něho velmi bolestivá. Poznal, že život známého hudebníka nebo toho, který náhle vyhraje a získá jistou dávku proslulosti, je skutečný kolotoč. Hledal své místo – snažil se aklimatizovat ve Francii, na Moulin d’Andé. Objevil tam jakousi formu elitářství, ne-li intelektuálního snobství (dnes to vidí již zcela jinak a příznivě), a tak odešel žít do Londýna, kde strávil dlouhá léta. Ale i tam cítil, že ve skutečnosti nedělal správné kroky. V Londýně se setkal s vynikajícím krajanem, klavíristou Alexandrem Igorevičem Satzem. Co pro něho v této fázi znamenal, řekl sám: „Víte, nikdy nevidíme kořeny krásného stromu zvenčí, ale jsou tím nejdůležitějším. Základy jsou neviditelné. Satz byl pro mě mužem kořenů a hloubky. Povzbuzoval mou představivost a otevřel nové horizonty.“ Nyní žije se svojí druhou ženou v Bruselu, má dvě děti.

Virtuozita a interpretace z pohledu Berezovského
K jaké zralosti a vnímání své techniky (hodnocené jako nejlehčeji dosahované mezi klavíristy) dospěl Berezovskij jako hotový klavírista, vypráví v rozhovoru s Frédérikem Gaussinem: „Klavírní literaturu mohu rozdělit do dvou kategorií: na jedné straně existují díla, která mně jdou přímo do obou rukou, a na druhé straně ta, pro které potřebuji trochu více trpělivosti, ale tento komentář platí pouze pro práci. Všichni mluví o virtuozitě, kritici, publikum, samotní klavíristé jako o něčem mimořádném, často též s negativní konotací. Pro mě není virtuozita nadbytečná. Chcete-li dokázat mít prsty nesmírně agilní, musíte nejprve virtuózně slyšet hudbu. Pokud nevidíte nebo jasně nerozumíte tomu, co musíte hrát, jste u konce, cvičení vám nepomůže. Klavírní hra vysoké úrovně je o mozku a přímém přenosu nervových impulzů. Říkáte-li, že mě rychlost těší, je to pravda. Sleduji noty jako lovci loví svou kořist v lese. Já běžím, musím ji chytit přesně, při plné rychlosti. Toto uvolnění adrenalinu mi dává velké potěšení, ale tvoří jen část mého štěstí ze hry. Když zkrotíte nástroj, jste volný, vaše hlava se vyprázdňuje a zavalí vás velké štěstí, protože jste schopen dávat. Godowského etudy podle Chopina mě nezajímaly jen jako technická výzva: jsou fází, kterou je nutno překonat, ideálem k udržování se. Dnes jsem na vrcholu svých fyzických možností, nikdy už nepůjdu dál. Je to jednoduchá záležitost věku a fyziologie, takže využívám příležitosti rozšířit svůj repertoár, produkovat a nahrávat co nejvíce. Po padesátce nebudu mít zručnost nezbytnou k udržení kvality hry, kterou jsem si nastavil jako osobní úroveň. Za interpretační vzory považuji Vladimira Sofronického a Marii Judinu, pro mě jsou těmi nejlepšími a nejchytřejšími.“
K vývoji svého interpretačního stylu posledních let poznamenává: „Býval jsem mužem interpretace své úpravy Noci na Lysé hoře. Pak jsem se soustředil na Chačaturjana.Ten mě vrhl do stavu blaženosti. Tím, že si (ho) hraji, izoluji se od zbytku světa, zapomínám na všechno, zaujímám útočiště v prostoru, kde je všechno jen čistá krása. Mám velkou schopnost dostat se z pozemské reality. Navíc nejsem, ani nechci být klonem svých předchůdců. Jsem spojován s Rachmaninovem, Lisztem nebo Balakirevem, zůstávám ruským klavíristou. Ale abych byl upřímný, nenávidím například Chopina. Nepodporuji ho. Způsobuje, že riskujete, že se dostanete do klavíristických trivialit. Nemám rád Schumanna jako celek. Brahms je mi bližší, ale upřednostňuji Medtnera mnohem víc. Toho uctívám mezi všemi! Hraji hodně Hindemitha a Messiaena, líbí se mi jejich barvy a jejich smysl pro psaní, oceňuji složité rytmické struktury, polyfonní vedení hlasů. To, že nehraji Bacha, nebo málo (Goldbergovy variace), je jen z obdivu ke Glennu Gouldovi.
Existují klavíristé, kteří ovládají i ta nejmenší gesta, plánují provedení v předstihu, drží se velmi pevně definované vize děl, která prezentují. Arturo Benedetti Michelangeli je pro mě typ tohoto umělce – dokonalý, úžasný, ale trochu ledový. Jsou také klavíristé improvizátoři, kteří nechávají věci na inspiraci okamžiku, upravují své fráze na pódiu, najednou se rozhodnou zvýraznit ten nebo onen hlas, podtrhnout doprovod, vzít náhle jiné tempo v repetici. Patřím do této druhé kategorie. Jsem hráč, mám rád kasino, riziko, šanci, jako měla moje velká přítelkyně Brigitte Engerer. Já improvizuji od svých začátků, i jako jazzman v baru. Mám rád intenzitu života. Hudba je to, co děláme jen do jisté míry. Je to taková obrovská země, která existuje zcela samostatně, a to navzdory přirozeným hranicím. Musí být prozkoumána sama o sobě, sledujeme cestu, kterou nám sama naznačuje. Pomalé hledání její perspektivy poskytuje prostor uchu, aby slyšelo každou změnu harmonie, každou změnu tvaru. Tohle je rada, možná od mne paradoxní, tu bych chtěl dávat.“

Berezovskij interpret
V interpretaci Berezovského je patrná technická jistota, jasnost a čitelnost jeho záměru, v tektonice jasné kontury, agogika většinou není nabubřelá nebo s přehnanými výkyvy. Dynamika je ovšem velmi plastická, svojí konstitucí je schopen dát klavírnímu zvuku velkou mocnost, slabé stupně jsou obvykle perlivě čisté, jako malé krystalky, ale např. u impresionistů či Medtnera, ale i u Hindemitha mohou být též velmi lyrické a jemné. Všechny tóny jsou přítomné, konkrétní, návaznosti mezi nimi jsou jen málokdy mlhavé, neurčité, melodicko-motivické partie jsou výrazně vynášeny. Pro konkrétnější představu proveďme malé srovnání nahrávek Lisztových Transcedentálních etud Berezovského a Trifonova. Jako bychom stáli na protilehlých březích téže řeky. Berezovského pojetí je spíše zaměřeno na logiku celých frází, na plynulost, na přehlednost, a to vše samozřejmě s důrazem na technickou stránku, celek je dobře „stravitelný“. U Trifonova sledujeme více démonický, k proměnlivosti detailů zaměřený přednes, má větší kontrasty v dynamice, agogice, tempech atd., poslech jeho podání je komplikovanější, častěji překvapí, vytváří více druhů napětí i klidových poloh, jeho interpretace je o více než jedenáct minut delší. Berezovského interpretace oslňuje, ale nemusí být krásná pro introverty.

Koncerty, nahrávky
Berezovskij si rychle získal vysoké mezinárodní renomé a začal vystupovat na nejprestižnějších koncertních pódiích mnoha zemí Evropy a USA. Pravidelně spolupracoval a spolupracuje s nejlepšími světovými dirigenty (mj. K. Masur, V. Ashkenazy, M. Pletněv, G. Dudamel, A. Pappano, J. Těmirkanov, A. Vedernikov, L. Segerstam, D. Kitajenko, W. Sawallisch, L. Slatkin, D. Liss). Klavírista je pravidelně zván na mnoho význačných festivalů. Mezi nejvýznamnější události v sezoně 2017/2018 patří např. vystoupení s Petrohradskou filharmonií, s Orchestrem Radio France, s Filharmonií Monte Carlo, turné v Latinské Americe a recitály v Paříži, Moskvě, Singapuru, Washingtonu a Chicagu. Hraje též a rád komorní hudbu, spolupracuje s Vadimem Repinem, Julianem Rachlinem, Alexandrem Gindinem, Michalem Collinsem, Henrim Demarquettem, Alexandrem Melnikovem a s kvartety (Borodin, Britten, Endellion a Takacs), též s triem (viz níže). Po mnoho let byl u klavíru věrným partnerem Brigitte Engerer. Pravidelně vystupuje sólově, v komorní hře nebo s orchestrem v Japonsku.
Boris Berezovskij bohatě nahrává u velkých společností Teldec Classics International, Philips, Mirare, Naïve, Simax a Warner Classics. Za většinu svých nahrávek získal ocenění Diapason d'or, Choc de la Musique, Gramophone a Echo Classic. Nahrál Mussorgského, Balakireva, Ljadova, Čajkovského, Šostakoviče, Rachmaninova, Medtnera, Liszta, Beethovena, Mendelssohna, Schumanna, Chopina, Ravela aj. Nahrávky kompletních Beethovenových klavírních koncertů se švédským komorním orchestrem s Thomasem Dausgaardem byly uvítány s pochvalnou kritikou. Trio ve složení Boris Berezovskij, Dmitrij Machtin, Alexandr Kniazev hraje na DVD skladby Čajkovského, Rachmaninova, Šostakoviče. Jeho sólová nahrávka Chopin/Godowsky Etudy a Label s Ludus Tonalis a Suitou 1922 Paula Hindemitha jsou velmi ceněné. Za pozornost stojí Rachmaninovovy kompletní klavírní koncerty, Čajkovského klavírní koncert č. 1 a Chačaturjanův Klavírní koncert s Uralskou filharmonií pod vedením Dmitrije Lisse. Obzvláště skvělé jsou nahrávky Medtne- rových skladeb – Tales, kompletních sonát, komorní tvorby. Po roce 2010 vydal Berezovskij záznam svého recitálu se skladbami Liszta, s vybranými díly Brahmse, např. Klavírní koncert č. 2, Variace na Paganiniho téma, dále Čajkovského Klavírní koncert č. 2 ad.
V Česku se Berezovskij prezentoval zřejmě jen jednou, a to v roce 2009 na druhém ročníku festivalu Dvořákova Praha. Hudební rozhledy přinesly krátkou zprávu o programu, sestaveném pouze z Lisztových skladeb, v přídavcích zazněl Chopin (HR, roč. 62, č. 10, str. 16). Druhé očekávané vystoupení se mělo uskutečnit v rámci téhož festivalu 13. 6. 2016, posluchači se těšili na Trenscedentální etudy, ale pro akutní zánět sedacího nervu jej narychlo nahradil Martin Kasík. Na poslední chvíli odřekl též koncert v Bratislavě v roce 2015.
Z dalších aktivit umělce lze zmínit, že např. založil a organizoval Mezinárodní Medtnerův festival, který proběhl v letech 2006 a 2007 v Moskvě, Jekatěrinburgu a Vladimiru a který se koná do současnosti v různých městech (Londýn, Berlín). V roce 2014 byl jmenován uměleckým ředitelem festivalu Music of the Earth v Moskvě a Petrohradě.
Berezovskij má smysl pro humor, a tak říká jednomu z redaktorů, že jeho cílem je „vydělat spoustu peněz, odejít na Jadran a být odloučenou legendou“. Svá slova doprovází smíchem, až se mu třese kštice jeho hnědých vlasů.

Nahoru | Obsah