Hudební Rozhledy

Muzikantské fugy III

VII. Gottfried Heinrich Stölzel

Stanislav Bohadlo | 07/18 |Studie, komentáře

P. Schenk: Breslau kol. 1700,  Europeana

„Tak jistě musíme naslouchat i jiným zázrakům hudby, jako jsou kánony, jestliže se mohou tisícerým způsobem skládat, provádět a mísit.“
H. G. Stölzel: Practischer Beweiß, 1725
Od první neděle po Svaté Trojici 1735 do svátku Svaté Trojice 1736 provedl Bach v Lipsku celkem 105 kantát. Nebyly to však jeho vlastní skladby ale skutečná pocta jeho mladšímu kolegovi G. H. Stölzelovi (1690 – 1749).
L. Ch. Mitzler ho považoval za stejně velikého mistra, jako byl Bach, a Mattheson ho řadil mezi „normotvorné, vzdělané a velké mistry“ svého století. I Nägeliho moderní vydání Stölzelových dvaceti Fugetten und Fugen (1832) se dovolává jeho mistrovství a výjimečnosti s ohledem na „krásné vedení hlasů“.

Útěk před hornictvím
Podobně jako J. Kuhnau i H. G Stölzel se narodil na německé straně Krušných hor ve vesnici Grünstädtel, stejně daleko od Božího Daru, jako je Ostrov na české straně. V kdysi středověké lesnické vsi žilo asi 30 rodin a jeho otec, přestože se živil jako jeho předkové hornictvím, byl dobrý učitel a varhaník, který ho „láskyplně přivedl k hudbě, a to už v nejútlejším věku ke zpěvu a k pilné hře na clavier“. Na lyceu ve Schneebergu ho kantor Umlauf zasvětil do kompozice, ale zároveň mu dal prostor, aby „mohl prokouknout skrz černá mračna not ke slunci melodie“. V Geře na gymnáziu se učil u zámeckého kapelníka E. Kegela a hrál v kapele, ale teprve jako student teologie v Lipsku (od 1707) se rozhodl pro hudbu jako profesi. V právě otevřeném operním divadle nevynechal jedinou příležitost, aby se naučil při kompozici „volně pohybovat“, hořel zvídavostí a pílí, dodával skladby pod jménem svého učitele M. Hofmanna pro správce kostela, až se veřejně „bez masky představil v Collegium musicum a při jiných příležitostech“ jako talentovaný skladatel.

Útěk do Breslau
Z Lipska však rychle zamířil roku 1710 do Vratislavi a podle autobiografie pro Matthesonovu Ehrenpforte (1740) „měl štěstí, že přes dva roky mohl v předních hraběcích a šlechtických domech vyučovat zpěvu a hře na clavier“. Dále pokračuje: „Mezitím jsem měl různé veřejné produkce, obzvláště serenatu ke korunovaci Karla VI. a dramatické dílo Narcissus na mou vlastní poezii. To se odehrálo v breslavském Collegium musicum.“ Jeho učitel italštiny a zároveň přítel mu tak dlouho vyprávěl svůdné historky o Itálii, až začal počítat vydělané peníze a vytvořil si plán.

Útěk za velkými vzory do Itálie a Prahy
Nebyl to skutečný útěk, protože se rozloučil s příbuznými a až na konci roku 1713 se vypravil na cestu. I přesto, že mu nabízeli kapelnická místa v Geře i v Zeissu. Do Itálie za největšími mistry! Morová karanténa ho sice zdržela v lazaretu v Premolanu, ale v Benátkách se skutečně setkal s Vivaldim, A. Bononcinim, B. Marcellem, s hudebníky z konzervatoří a s hudbou v palácích, ve Florencii s F. Gasparinim a s loutnistkami M. Ludewig i s E. Guastalla, v Římě s D. Scarlattim. Na zpáteční cestě ho vlídně přijali v Innsbrucku v kapele falckého prince Karla Filipa atd. Osobní kontakt s takovými osobnostmi a jejich tvorbou považoval za nevídané štěstí. Podle J. A. Hillera (1784) mu dokonce v Itálii nabízeli i místo. Nezůstal. Překvapivě se však nevracel do Saska ani do Vratislavi. Na téměř tři roky (1715–1717) se usadil v Praze. „Na prvním místě musím jmenovat pana Antona von Adlersfeld, protože jsem měl tu čest a potěšení bydlet po celý čas v jeho domě. Dále jsem měl velké štěstí, že jsem se zdejším urozeným hrabětem Losym (Logi) mnoho hodin týdně, ano, i celé dny trávil jen s muzikou [v jeho paláci v Hybernské ulici]. Také jsem často naslouchal, jak svob. pán Hartig hraje na clavier. Jinak jsem v Praze napsal a provedl různé dramatické věci, jako Venus und Adonis, Acis und Galathea a Das durch Liebe besiegte Glück aj. na svou poezii; také různá německá, latinská a italská oratoria, jako Die büssende Sünderinn Maria Magdalena, Jesum patientem a Caino, overo il primo figlio malvaggio a také různé mše vedle mnoha instrumentálních skladeb.“ Zanechal nám tím cenné svědectví o pražském hudebním životě a byl jedinečnou a mocnou inspirací pro zdejší instrumentální, operní i oratorní produkce.

Manuál hudebních útěků a honiček
Když Arleen Auger natočila slavnou árii Jestliže Ty jsi se mnou, kráčím radostně ke smrti a k svému pokoji, posluchači se poprvé podivovali nad tím, že byla vždy připisována Bachovi (BWV 508), ale ve skutečnosti je to Stölzelova práce. Bach choval ke Stölzelově tvorbě velkou úctu a respekt. V Klavírní knížečce pro svého syna Wilhelma Friedmanna použil jeho Partitu g moll a zařadil ji i do Klavírní knížečky (1725) pro svou druhou ženu Annu Magdalenu, a snad ji také upravil pro Magdalenin hlas jako píseň. Editoři Bachova souborného díla ji připsali Johannu Sebastianovi. Robert Schumann v Neue Zeitschrift für Musik v roce 1840 (24. 3.) připomíná, že už Rochlitz označil Stölzela za Bachova žáka, což ve skutečnosti není možné, protože byl jen o pět let mladší. „Spíš by se mohlo (snad i zcela protichůdně) uvažovat o konzultacích.“ Elise Crean (2008) pak upozorňuje na pozoruhodnou teoretickou práci H. Stölzela z roku 1725 Practischer Beweiß (Praktický důkaz, jak se mají dělat podle správného fundamentu takové různé umělecké nepřetržité kánony pro čtyři hlasy), která patrně posloužila Bachovi jako návod k jeho Čtrnácti kánonům (BWV 1087), Hudební obětině (BWV 1079) i (vedle J. D. Zelenky) ke Goldbergovým variacím (BWV 988). Oba skladatelé byli doslova zaujati vyčerpáváním kontrapunktických možností na jediný subjekt (téma) v podobě tzv. nepřetržitého kánonu. Stölzel se v textu odvolává na Vincenza Galieliho a Athanasia Kirchera a na příkladech dokazuje melodické a harmonické možnosti kánonu až do 28 variant. Podle §28 z jeho traktátu „slovo Canon znamená pravidlo a označují se tím takové skladby, v nichž Vox consequens [Comes, následující] musí tak přesně dodržovat pravidlo, aby žádným půltónem tuto směrnici nepřekročil. Nebo když se taková skladba poslouchá (když se to má brát důsledně), má být podle pravidel. A proto je jisté, že v tomto bodě jsou kánony v unisonu a v oktávě nejpřesnější, a tyto hned následují co do přesnosti kánony v kvartě a kvintě. U zbývajících intervalů však, a zejména u sekundy, tercie, sexty a septimy, to může být obtížné a v mnoha případech zcela nemožné takové kánonické správnosti vyhovět.“ Nakonec vyzývá „čtenáře“, aby si to sami zkusili, a právě Bach byl tím, kdo tu výzvu nejen přijal, ale ještě povýšil imitaci a kontrapunktické umění na netušenou úroveň. V závěru Stölzel nabízí v humorné nadsázce ještě jiný výklad: „Můj konečný cíl spočívá hlavně v tom, abych potvrdil svou vážnost žertovným výrokem i proto, že v někdejší Bello Musico [hudební válce] zesnulého pana Behra čteme: Canones se mají používat jako děla a v případných válečných událostech se z nich vystřelí. Tím chci vysvětlit, že těmto slovům rozumím takto: Když se má někdo náhodou zachránit před hudební kanonádou, a vy byste se chtěli milovat [klást miny; Mine / Minne machen], tak by se měl člověk z jejich strojů chrlících noty velmi vyděsit. Takže by nemohl uškodit řádný šokující výstřel z nějakého hudebního Cannonu a ještě k tomu s řádným láduňkem.“

Gotha – útěk před útěky a jak se rozutekly jeho skladby
Stölzelovým uměleckým a společenským přístavem se na posledních třicet let jeho života stala Gotha. Mattheson v Ehrenpforte Stölzela považuje především za velkého učitele, velikána, kterého mají malí studovat, aby se vyvarovali chyb. Ještě gothajský knížecí rada Gottfried Chr. Freisleben se hrdě dovolává (1760) Matthesonova hodnocení, kde Stölzel figuruje jako „znalec různých oborů, cizích řečí, silně sečtělý v nejlepších spisech minulosti i současnosti, s přirozeným sklonem k poezii a s hlubokým vhledem dovnitř svého hlavního oboru“ – hudby, což obecně uznávali všichni současníci a řadili ho k nejlepším skladatelům 18. století. Friesleben uvádí po jednotlivých letech od roku 1720 do roku 1747 šedesát Stölzelových skladeb, které sám viděl, zejména kantáty a serenaty, ale i oratoria a musicalische Dramata, Singe-Spiele často jako Tafelmusik s iluminací k svátkům a narozeninám saského vévodského páru Friedricha a Magdaleny.
Ještě před dosažením padesátin ho příslušníci Mizlerovy Společnosti hudebních věd zvolili za svého člena na základě kompoziční, pedagogické a teoretické reputace. Vážil si toho a také se v autobiografii pochválil: „Mám plat 700 rýnských zlatých v kategorii knížecích sekretářů.“
Stölzelův následovník u dvora v Gotě Jiří Antonín Benda na sebe prozradil (1788), že řadu jeho příležitostných skladeb typu narozeninových kantát, serenat, orchestrálních suit a snad i oper vyřadil na zámeckou půdu, kde patrně podlehly zkáze, nebo je pak hudebníci rozprodávali prostřednictvím novinových inzerátů. „Pouze nejlepší díla mého předchůdce, použitelná pro chrámovou hudbu, jsou zachráněna, protože jsem je už dávno oddělil od neužitečného odpadu a měl jsem je doma,“ poznamenal Benda.

Nahoru | Obsah